Zpráva Davida Nováka pro Výroční konferenci CB 2022

Nejen svět okolo nás je v konfliktu

Když jsem před dvěma lety psal předsednickou zprávu, předělával jsem ji třikrát, a to z důvodu prudce se měnící společenské situace, která souvisela s nástupem pandemie. Během sepisování této zprávy přichází ještě větší katastrofa, kterou je válka na Ukrajině. Jakoby v poslední době světu nebylo souzeno být v klidu.

Zdá se, že rostoucí společenský neklid se promítá i do některých našich sborů. Během posledních zhruba dvou let došlo na řadě sborů k různým menším či větším vztahovým napětím, třenicím a někde i k vážným rozkolům. Nevím, zda důvodem bylo nahromaděné napětí dané společenskou situací, vybublání úzkostných stavů, které více či méně mnozí prožívali i prožívají, přebírání vyostřené rétoriky, kterou vidíme v politice a na sociálních sítích nebo zda jsou důvody ještě jiné. Ať byly důvody jakékoli, čas od času to na sborech praskalo a praská. Třeba dodat, že nejen praská, ale často to i bolí.

Vzhledem k výše popsanému bude tato zpráva oproti předešlým monotematická a budu se v ní věnovat otázce konfliktů. Na konci pak současné společenské situaci.

Konflikt jako virus

Pokud jsou ve sboru napjaté vztahy, dochází k paralýze, která se projevuje tím, že lidé spolu těžko komunikují, jeden druhému se začínají vyhýbat, začnou opouštět společná shromáždění a jakákoli aktivita spojená s životem sboru je ochromena. Použijeme-li obrazu církve jako těla (1 Kor 12), potom bych rozpory ve sboru přirovnal k tělu napadenému virem. Tělo je sice na první pohled funkční, ale to, co jsme dříve dělali v pohodě a s elánem, se stává problémem.

Pokusím se v následujících řádcích popsat některé bratry a sestry, kteří to nepochybně s církví a sbory myslí dobře, ale ve své snaze a někdy i ve „svatém zápalu“ ničí společenství. Rozdělil jsem dotyčné do tří skupin.

Tři typy konfliktních lidí, tři skupenství vody

Led

První jsou tvrdí, mají jasné postoje, jen málokdy o sobě a svých názorech pochybují a dokáží se hlasitě ozvat. Většinou mají dobré argumentační dovednosti, občas rádi vzpomínají na „starou dobrou církev, kde se lidé měli rádi a vládl pořádek“. Z členských schůzí sboru dělají kolbiště a nedomýšlí, že mezi členy sedí mladí křesťané. Když jde o pravdu, ať klidně lítají třísky!

Svoje ostré chování zdůvodňují tím, že bojují za Boží věci, za nápravu sboru a církve a že jim jde o pravdu. Někdy píší dlouhé maily, které bývají ostré jak břitva. Matoucí na jejich argumentaci je, že v lecčem mají pravdu, rádi argumentují Písmem i řádem, jenže způsob, jak komunikují, bolí.

Jsou stále nebo velmi často nespokojení a běda, když kazatel, staršovstvo nebo někdo z vedení udělají chybu! Je to další důkaz o „nekompetentnosti“, „nelásce ke sboru“, „lenosti“ atd. Jedná se „o upřímně věřící bratry a sestry, kteří to velmi dobře myslí, ale nechávají za sebou bolestná zranění a mokvající rány. Často jde o loajální členy sboru, kteří jsou přesvědčeni, že svatě slouží Bohu, ale ve skutečnosti rozdávají tvrdé rány a zůstává po nich spáleniště v mezilidských vztazích doma i ve sboru.“ (Draci s dobrými úmysly).

Voda

V porovnání s prvními jsou druzí jakoby „fluidní“, což znamená, že vlastně nikdy přesně nevíte, na čem s nimi jste. Jen málokdy volí cestu přímé konfrontace, o to více ale pracují v zákulisí, stráví mnoho času telefonáty nebo rozhovory, kde se svými kamarády probírají sborové věci, které se jim nelíbí. Stejně jako první popsaní píší maily, ale většinou nikoli těm, se kterými nesouhlasí, ale o těch, se kterými nesouhlasí. Jen málokdy jdou do přímého konfliktu. Do toho za ně jdou jiní, které zpracovali.

Když s vámi komunikují, obyčejně svoje sdělení začínají tím, že dotyčného (nebo vás), o kterém za chvíli začnou mluvit či psát, „mají strašně rádi“, „nic proti němu nemají“, dokonce o dotyčném jsou schopni mluvit jako „o svém příteli, za kterého se modlí“, čímž druhé uvádějí ve zmatek. Jejich komunikace na rozdíl od prvních popsaných je vlastně příjemná, jen je v ní těžko uchopitelná rozplizlost.

Plyn

Třetí skupina působí poněkud étericky. Do své argumentace někdy zařazují tvrzení, Pán mi řekl, čímž dopředu vylučují diskusi, protože když jim to řekl Pán, pak dost dobře nelze zpochybňovat slovo Páně. Na jednu stranu velmi horlivě očekávají Boží působení, na stranu druhou má vedle nich člověk pocit jisté duchovní méněcennosti.

Pokud jste neprožili stejné nebo alespoň hodně podobné zkušenosti jako oni, moc vás neberou. Málokdy to sdělí takto napřímo, ale po chvíli to vycítíte. Důvodem nejsou jejich zkušenosti, díky Bohu za ně, ale charakterová nevyzrálost projevující se tím, že nabyté zkušenosti někdy zneužívají.

Proč je někdy tak těžké pojmenovat zlo

Společné všem třem skupinám je, že dobře ovládají křesťanský slovník a netají se svojí láskou k Pánu Bohu a ke sboru. Jenže milují více svůj ideál o církvi než lidi v ní. Někdy se jedná o křesťany, kteří jsou nebo byli ve svých sborech angažovaní, jsou obětaví, často dobře znají Bibli, mnohdy i naše církevní řády.

Tito lidé ale dokáží sbor znejistit, zpochybnit mnohé z toho, co se ve sboru dělá. Postupně zjišťujete, že vlastně nejde až tak o samotný problém, ale o styl komunikace, který je někdy velmi tvrdý, jindy zákulisní a jindy tak duchovní, až je neduchovní.

Zároveň je třeba dodat, že výše popsané styly se dobře vnímají u druhých, hůře u sebe samých.

V Písmu máme popsáno, jak postupovat při napomínání (Mt 18, 15–17), dobře to řeší i náš řád. Jenže je zde problém. Napomenout lze, když někdo udělá jasně definovatelný a pojmenovatelný hřích. Uvedu pár konkrétních příkladů. Nikdo nebude rozporovat, že udeřit manžela nebo manželku je hřích hodný napomenutí, ale pojmenovat pasivní agresi projevující se jednoslovným odsekáváním či jízlivými narážkami je těžké. Nebo co dělat s člověkem, který dokáže svojí tvrdostí dohnat druhého k pláči s tím, že řekl jen pravdu? Dotyčná oběť se bojí další konfrontace, jde za někým třetím, aby pomohl. Když dotyčný třetí vstoupí do problému, dostane vynadáno, že „naslouchá pomluvám“. Najednou se vše obrací proti oběti, jenže co měla oběť dělat? Ne každý je dost silný postavit se dobře a agresivně argumentujícímu člověku. Co dělat, když někoho chci napomenout, ale reakce je „podívej se nejdříve sám na sebe“? Toto je universální zbraň proti všem, protože úplně každý máme v něčem problém.

Chci ukázat, že ne vždy jsou zlo a hřích jasně a snadno rozpoznatelné a definovatelné. Ježíš mluví o falešných prorocích, kteří přicházejí v beránčím rouchu (Mt 7, 15). Tedy na první pohled zlo a jeho nositele někdy nepoznáme. Co s tím?

Pokusím se napsat pár konkrétních návrhů pro obě strany sporu s tím, že se některé body překrývají.

Máme-li pocit, že se něco neděje správně…

Nikdy neřešme sborové problémy na výročním členském shromáždění, protože to není platforma k řešení problémů. Vždy, když někdo na výročním členském vytáhl nějaký zásadní problém, došlo jen a pouze ke zraněním a zmatku. Drtivá většina členů navíc nemá všechny informace, stejně tak i vy nemůžete povědět vše. Navíc ušetřeme svých výlevů nové nebo mladé členy. Ponechme jim některé ideály o sboru.

To poslední, co napadejme, jsou procedurální chyby. Možná nás někdo nenapomenul přesně podle našich řádů, možná něco skutečně řekl nepřesně, možná neměl odvahu s námi jednat přímo, ale spíše než tyto procedurální věci řešme problém samotný. Tím není řečeno, že na procedurách nezáleží, ale nešikovnost při jejich naplňování nemá zastřít samotný problém.

Záleží, jak problém komunikujeme. Vytahování veršíků, které se mi hodí, argumentace Pán mi řekl, zvýšený hlas, vytahování hříchů minulosti, pomluvy nikdy nikoho nepřesvědčí, ale jen a pouze dotlačí do kouta. Pokud neumíme slušně, klidně a přímo komunikovat, rozlučme se s tím, že se problém vyřeší.

Naučme se předně mluvit o druhém s Pánem Bohem, pak přímo s dotyčným, nikoli o druhém. Někdy o druhém negativně mluvit musíme, jinak se problém nevyřeší, ale redukujme to na nezbytné minimum (co se týká pozitivních zpráv, tam se naopak nijak neomezujme). Zároveň s druhým nejdříve mluvme napřímo. Někdy je nutný rozhovor se svědky, ale mělo by se jednat až o poslední variantu.

Máme-li problém s druhým, nepsychologizujme (ani když jste psycholog). Jinými slovy, šetřeme vynášením diagnóz, proč dotyčný dělá, co dělá, nehrabejme se v jeho motivech s druhými. Řešme problém samotný více než motivy.

Nevracejme se ke starým ranám a zraněním. Pokud se něco ve sboru uzavřelo, tak se to uzavřelo. Mějme disciplínu to nechat zavřené. Trápí-li nás to, je to náš problém, nezatěžujme tím sborové společenství. Můžeme o tom s někým hovořit, ale není to téma pro celý sbor.

Pokud je vám ve sboru dlouhodobě těsno, točí vás druzí, neustále na něco narážíte, nejste schopni se přes některé věci přenést, jste-li stále nebo velmi často v konfliktu, není selháním sbor opustit a jít jinam. Naopak – uleví se druhým i vám.

Pokud jsme v pozici toho kdo má věc řešit…

Smiřme se s tím, že někdy budeme muset jít do nepříjemného konfliktu. Až na pár psychopatů se všichni konfliktu obáváme, máme být činitelé pokoje, ale někdy není zbytí. Bude to bolet, bude to těžké, ale ten, kdo působí nepokoj, potřebuje nastavit hranice. Navíc s jídlem roste chuť a budeme-li mlčet, nezastaví se.

Šetřeme e-maily, lepší je osobní setkání. Vidíme-li druhého, jsme opatrnější ve svých vyjádřeních, leccos navíc můžeme dovysvětlit. V žádném případě problém neventilujme na sociálních sítích.

Obyčejně dotyční trablemakeři předstírají, že mluví za sbor, za církev, za druhé, ale často mluví jen za sebe a svoje zhrzené ego. Nenechme se proto jejich názory „ve jménu druhých“ vychýlit. Navíc to, že jsou hlasití, neznamená, že mají pravdu anebo že bychom je měli brát vážněji než jiné.

I když bojujeme za sbor, za Boží věci, nepoužívejme zakázané zbraně, které se jmenují zastrašování, pomluvy, zákulisní hry, polopravdy atd. Účel v tomto případě nesvětí prostředky.

Pokud spor ve sboru přeroste únosnou míru, nebojte se pozvat Radu jako mediátora. Důležité ale je definovat si, co přesně od Rady (případně jiného mediátora) očekáváte.

Jakkoli se jedná o konkrétní lidi, stále platí, že nevedeme svůj boj proti tělu a krvi… Proto se modleme a věřme, že Pán Bůh si náš sbor navzdory tomu, co prožíváme, uchová.

Tři zázračné léky

Když jsem přirovnával na začátku této zprávy spory k viru, pak se sluší na závěr uvést tři zázračné léky. Zatím sice nejsou schváleny žádnou pojišťovnou, ale jsou zadarmo a mnohokrát prověřeny. Vše výše popsané má sice svoje místo, ale bez uvedených léků je to málo.

Přiznejme svoje selhání a podíl na případné krizi a konfliktu – pokud nějaký podíl neseme. Jistě známe verš „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“ (Ř 3, 23) Nikomu nedělá problém s tímto veršem souhlasit. Horší je, když za slovo všichni dosadíme svoje jméno. Jenže bez tohoto přiznání cesta vpřed nevede.

Omluvme se Bohu a lidem. Jednak v nebi spustíme veliký jásot, jednak tím vyjádříme, že jsme věc v sobě zpracovali a nechceme ji opakovat. Zároveň se k tomu již více nevracejme.

Odpusťme. Odpuštění neznamená, že událost zmizí z mé paměti, že se mi některé křivdy nebudou vracet, že to, co se stalo, ve mně nebude vypůsobovat emocionální odezvu. Možná se časem jizvy zahojí, ale zřejmě ne hned. Odpuštění je skutek vůle, kdy se rozhodnu, že se od toho, co se stalo, s Boží pomocí definitivně odpoutám, někdy i navzdory tomu, že nebylo spravedlnosti učiněno zadost. (Ef 4, 32, Ko 3, 13)

Pár slov k válce na Ukrajině

Když jsem tuto zprávu, začal psát, válka ještě nebyla, nyní (17. 3. 2022) probíhá v plné síle a ovlivňuje i nás. Jedním ze zásadních rozdílů oproti mnoha minulým geopolitickým krizím je, že poprvé v našich životech jsme se setkali s vážnou možností možného jaderného konfliktu a že dopad válečného konfliktu nás více či méně zasahuje. Nikoli na životech, ale na životní úrovni. Tváří v tvář této realitě mi vytanula na mysli slova D. Bonhoeffera: „Je možné, že již zítra nastane soudný den, pak se rádi vzdáme práce pro lepší budoucnost. Dříve ale nikoli.“ Tedy hrůzné zprávy a dopadající krize by nás neměla paralyzovat. Zároveň právě v těchto těžkých dnech, ale asi i následujících měsících a letech dostávají nový rozměr slova jako společenství a naděje. O společenství jsem v této zprávě psal. Naděje pak dostává nový rozměr právě uprostřed těžkých a nejistých dob. V nich máme možnost osahat si, čemu skutečně věříme, zda pokoj, o kterém jsme kázali a hovořili, je pokojem, který přichází nikoli díky dobrým okolnostem, ale navzdory špatným okolnostem a těžkostem. Jedná se o naději, která z lidského hlediska nedává smysl. Zároveň bychom si měli uvědomit, že žijeme ve šťastnější části světa. Co z toho také plyne? Závazek. Pán Bůh nám dal v porovnání s mnoha jinými zeměmi bohatství, mír, zdravotní péči, vzdělání atd. Můžeme toto vše použít především k dalšímu zlepšování naší kvality života, ke konzumu, nebo ke službě druhým, k utrpení a následků lidského hříchu. Jsem vděčný, že se v naší církvi stále setkávám s těmi, kteří volí druhou variantu. To se projevilo a projevuje i v souvislosti s válkou na Ukrajině.

Závěr

Pro mě osobně i pro celou Radu bylo v popsaném období výsadou a radostí s vámi spolupracovat. Osobně jsem cítil podporu a důvěru. V období, které je před námi, se chceme spolu s vámi zaměřovat na naplňování vize, kterou jsme si společně vytyčili, zároveň v tom všem usilovat, abychom byli církví, které je otevřená, odvážná a oddaná Kristu. Chceme společně tvořit církev, která v této neklidné době bude oázou pokoje, kde budou moci nacházet útočiště další lidé, místem, kde se budeme setkávat s tím, který pokoj tvoří; s Pánem Ježíšem Kristem.

David Novák