Zpráva Davida Nováka pro Výroční konferenci CB 2023

Je mnoho témat, o kterých by bylo v rámci této zprávy možné psát. Naše společnost prožívá mnoho nejistot. Poté, co skončila epidemie Covid-19, začala ruská agrese, na mnohé dopadá prudký růst cen, národu nepomohla vyhrocená atmosféra okolo voleb, společnost stále více tápe v mnoha etických otázkách atd. Tyto a mnohé další skutečnosti více či méně ovlivňují i církev. Ukazuje se, že v nejistých dobách ještě více než obvykle narůstá potřeba moudrého vedení. Vedení, které dokáže ukázat směr, rozlišit věci důležité a méně důležité, dát jasné slovo, vedení, které je nositelem naděje. Proto jsem se rozhodl věnovat se v této zprávě vedení sborů, které má v našem zřízení na zodpovědnost staršovstvo s kazatelem. Zároveň mnohé principy, o kterých budu psát, jsou aplikovatelné pro jakýkoliv stupeň vedení.

3 C a volební komise

B. Hybels napsal, že pro tým vedení jsou zásadní tzv. tři C. V angličtině se jedná o zkratku ze slov Character, Competence a Chemistry. Česky řečeno, jedná se o kompetentnost, charakter a chemii. Každý, kdo jsme pracovali v nějakém týmu, víme, jak moc jsou všechny tři oblasti důležité, včetně staršovstva.

Potřebujeme spolupracovat s lidmi, kteří mají pevný charakter. To se projevuje tak, že dodrží slovo, neintrikují, nepomlouvají, nedělají věci jen na odiv, nelpí na svém postavení, v diskusích nepoužívají komunikačních faulů atd. Zároveň je důležité, abychom byli kompetentní, tedy schopní dobře vykonávat co máme. Je možné, řečeno s žalmistou, „mít srdce čisté a ducha přímého“, ale i s těmito krásnými charakterovými předpoklady lze vyrobit „sekeru“ v účetnictví nebo nebýt schopen formulovat jasnou větu. Zároveň je třeba dodat, že nedostatek kompetencí se většinou dá někým nahradit, pokleslý charakter se nikým jiným nahradit nedá. Pokud někdo neumí kázat, vést, plánovat, pak lze tyto a další nedostatky nahradit někým obdarovanějším a schopnějším. Pokud někdo pomlouvá, je nepřiměřeně tvrdý, pak dost dobře dotyčného nelze vybalancovat jiným starším, který se chová hezky. Dotyčný by ve vedení sboru neměl vůbec být.

Zde ale někdy nastává problém. V některých sborech dochází k situaci, že jsme rádi, že se vůbec někdo uvolí kandidovat. V takové situaci se může stát, že pokud volební komise bude příliš hledět na charakter, hrozí, že nepostaví kandidátku. Proto jde cestou oslovit (téměř) každého, kdo neodmítne a případně má nějaké zkušenosti a dovednosti. Bonusem pak je, když je ve staršovstvu dlouho. Navíc je přirozené nechat se unést schopnostmi. Kdo dobře mluví, umí to s lidmi, kdo je více vidět, má výhodu. Tím absolutně nechci hanět mnohé obdarované bratry a sestry. Jen chci ukázat, jak snadno, nechtěně a nenápadně se může upozadit charakter před schopnostmi.

Zmiňoval jsem ještě oblast tzv. chemie. Konkrétně to znamená, že se se nám spolu dobře komunikuje, že si „sedneme“. V našem systému si kazatel staršovstvo nevybírá. Rozumím, proč tvůrci Řádu náš systém takto nastavili a považuji to za dobré. Jenže vše dobré v sobě nese stín a nebezpečí. Nebezpečí volby je, že se do jedné skupiny mohou dostat lidé, mezi kterými chemie nefunguje. Je-li tomu tak, potom se musí velmi snažit, aby si porozuměli. Jde to, ale za cenu velkého úsilí a někdy to stejně nepomůže. Výsledkem je pak buď dusná nebo velmi formální atmosféra, případně některá témata jsou v rámci zachování jednoty za každou cenu tabu.

Tímto jsem chtěl ukázat, jak důležitou roli má volební komise. Na rozdíl od členského shromáždění, které volí, volební komise kandidáty vybírá. Vím, že posuzovat charakter, dovednosti i schopnost s druhými vyjít může být zatíženo subjektivitou, na stranu druhou jen proto bychom na tyto tři vlastnosti neměli rezignovat.

Staršovstvo, které vede

Existují dva způsoby vedení. Aktivní a reaktivní. První se zabývá koncepčními otázkami, hledá dlouhodobou perspektivu, zamýšlí se nad smyslem té které aktivity a průběžně aktivity vyhodnocuje, je ve stálém rozhovoru s pracovníky sboru, nebojí se některé aktivity, pokud dlouhodobě nikam nevedou, rušit a zároveň žije pod otázkou, proč děláme, co děláme, a jaké ovoce naše služba přináší. Jedná se o koncepční přemýšlení a rozhodování, které není tlačeno tím, co se musí stihnout a udělat.

Reaktivní vedení je taženo ve vleku akcí, programů, aktivit, nečekaných událostí a někdy i průšvihů. V tomto nastavení na dlouhodobou koncepci není čas, protože se musí vyřešit to, co hoří a co je neodkladné.

Vím, že v životě sboru, stejně jako v životě lidském, jsou období, kdy jsme rádi, že žijeme. Pokud mě rozbolí břicho, nebudu řešit, zda je pro moje tělo lepší běh nebo posilovna, ale jaký prášek na bolest si vzít. Jenže pokud je to tak stále, není to správné. Jistě že v životě sboru jsou situace, kdy se věci sypou, kdy přichází krize, ale nemá to tak být neustále. Problém je, že i když sbor zásadní problémy nemá, někdy jeho vedení „vede“ od akce k akci a spíše se stará o to, aby byl zajištěn pravidelný provoz. Zdraví sboru se pak určuje podle hesla čím více akcí, tím lépe a čím více lidí v neděli dopoledne, tím lépe. Toto ale není nejlepší ukazatel života a zdraví sboru.

Existuje přísloví a zároveň slovní hříčka „hlavní je, aby to, co je hlavní, zůstalo hlavní“. Jde o to, že přeplněný kalendář není známkou větší duchovnosti ani toho, že sbor jde správným směrem (stejné platí i o lidském životě). Být výkonný totiž není automaticky stejné jako být efektivní. Výkonnost znamená, že děláme hodně věcí, efektivita znamená, že děláme správné věci. Zároveň efektivitou nemyslím, že když uděláme A, nutně se stane B. Takto funguje prosperující firma, nikoli církev. Slovem efektivita myslím dělat správné věci, ke kterým Pán Bůh vede sbor, i s vědomím, že viditelný výsledek se nemusí dostavit. Moudré staršovstvo dokáže monitorovat a rozpoznávat správný směr a následně tímto směrem vést sbor. Lze namítnout, že žádný směr pro sbor neexistuje, protože „Duch si vane, jak chce“ a měřitelnost je dobrá pro světskou firmu. Nesouhlasím s tím. Při plném respektování Boží svrchovanosti a suverenity není nic špatného si pokládat např. následující konkrétní otázky:

Kolik lidí v našem sboru je pod pravidelným vlivem Božího slova? Máme nějaký proces duchovního doprovázení? Je náš sbor otevřený pro hledající a podle čeho to posuzujeme? Pokud není, co chceme změnit? Jaká je finanční obětavost a zároveň kam jde ta která část rozpočtu? Pokud máme ve sboru „mrtvé duše“, jak to řešíme? Máme nějaký způsob, jak se staráme o pracovníky? Co vlastně očekáváme od členů? Jaké aktivity dlouhodobě chřadnou, a co s tím? Proč je vůbec udržujeme? Co považujeme za ovoce té které služby?

Konkrétních otázek jistě vymyslíte mnohem více, důležité je, že jsou konkrétní. Zároveň platí, že kdo nikam nemíří, vždycky se trefí. Možná i proto si někteří podobné otázky nekladou a ať se děje cokoli, nakonec vždy lze říci, že „to tak Pán Bůh chtěl“.

Důvěra Jedním se základních kamenů dobrého staršovstva je důvěra. Pokud je narušena, nejen pro staršovstvo, ale i pro sbor se jedná o zásadní problém. V prostředí nedůvěry je každé neopatrné slovo interpretováno, hledají se skryté motivy, vládne strach z nových kroků, lidé jsou pasivní a nemají chuť cokoli zkoušet.

Jak se nedůvěra rodí? Pokusím se popsat několik možných oblastí s tím, že cílem není kritika, ale skrze pojmenování něco případně změnit.

Oblast financí. Peníze jsou nesmírně citlivé téma a není-li v této oblasti jasno, je zle. Někdy by někteří starší či členové sboru rádi rozjeli novou práci, ta ale bude stát peníze. Ve staršovstvu se někdo „sekne“ a protože obyčejně nehlasujeme, ale snažíme se dojít ke konsenzu, stačí jeden člověk a projekt je kvůli financím zablokován. Jiným problémem mohou (zdůrazňuji slovo mohou) být cesťáky, někdy proplácení věcí, o kterých není jasné, zda přímo souvisí se službou, jindy bydlení rodinných příslušníků sloupů sboru v cenově podhodnocených nájemních bytech náležejících sboru, jindy nereálné představy o vybavení kanceláře atd. Někdy se na mě obraceli někteří naštvaní starší s otázkou, jak si jejich kazatel může dovolit za to či ono chtít peníze, jindy zase kazatelé s tím, že si bojí nechat některé věci proplatit. Jedná se o oblasti citlivé, nesnadno se o nich hovoří a dokáží dělat zlou krev. Zde platí, že jiná cesta vpřed než otevřená a zároveň citlivá komunikace neexistuje. Zároveň není správné, aby tyto a další věci řešil nebo o nich rozhodoval jen hospodář a kazatel.

Oblast vykazatelnosti. Práce kazatele stejně jako práce v jiných pomáhajících profesích nemá začátek a nemá konec. Už ve spojení „práce kazatele“ je problém, proto říkáme, že kazatelé „slouží“ – byť se jedná i o práci či zaměstnání. Zajisté si nikdo nemyslí, že práce kazatele jsou dvě kázání za týden. Jedná se o velmi komplexní práci, která v sobě zahrnuje široké spektrum nejrůznějších aktivit a sociálních dovedností. Zároveň o práci, ve které se prolíná osobní a profesní život a do které je vtahována celá rodina. Navzdory její náročnosti je pro některé členy otázkou, co kazatel dělá a komu je vykazatelný. V některých staršovstvech to vyřešili skrze výkazy práce, ale ani to nemusí být řešením. Naprosto zásadní je v této oblasti důvěra, že kazatel, ale i starší dělají, co mohou, a nemají nějakou skrytou agendu. Zároveň pokud jste se rozhodli pro výkazy práce, neměl by to být bič nebo „materiál doličný“ dokazující, že kazatel „maká nebo namaká“, ale nástroj pro zpětnou vazbu. Je dobré, pokud kazatel má někoho, s kým může svoji službu probírat a od koho je ochotný zpětnou vazbu snést. Je dobré, pokud čas od času starší dají kazateli zpětnou vazbu. Stejně to platí i naopak, tedy že kazatel by měl mít možnost dát zpětnou vazbu starším.

Nevyjasněná očekávání. Tento bod částečně souvisí s předešlým. Starší, ale i sbor mají nějaké představy, co by měl kazatel a starší dělat. Problém nenastává jen tehdy, když jedna či druhá strana určitá očekávání (většinou nechtěně) nenaplňuje, ale když se o tom nemluví. Je-li tomu tak, začne narůstat frustrace, napětí a někdy i pocit zmaru a v konečném důsledku i ztráta důvěry komentovaná slovy, on/oni si stejně dělá/dělají, co chce/co chtějí, oni mi nerozumí atd. Je realitou, že máme limity a někdy slepé skvrny. S některými můžeme pracovat lépe, s jinými hůře, ale měli bychom se o nich dozvědět a mluvit. Proto je dobré, když kazatel může formulovat, co očekává od starších, a zároveň když jeho očekávání jsou reálná. Stejně tak je ale důležité, aby to samé dokázali formulovat starší směrem ke kazateli. Pro obě strany to může být pomocí a předejde se nedorozuměním a pocitu nedůvěry.

Oblast tajemství. Záměrně nepíšu zpovědní tajemství, protože mnoho oblastí, které probíráme na staršovstvu, nejsou zpovědního rázu, ale přesto se nemají dostat ven. Pokud se tak stane, staršovstvo velmi rychle ztrácí důvěru. Pozor na „stínová staršovstva“, která se skládají z partnerů starších a z vlivných sborových osobností. Staršovstvo něco rozhodne, a pokud to neschválí „stínové staršovstvo“, je to jako kdyby se nic nerozhodlo. Nemusí se ale jednat jen o rozhodování, ale i o vynesení některých pastoračně-citlivých věcí. Jiný nedobrý způsob, jak se dá porušit tajemství je, že v případě, kdy staršovstvo na něco nemá stejný názor (což je v pořádku) ten, kdo byl v menšině, začne šířit, že on to vidí jinak. Je třeba zachovávat étos – když se staršovstvo pro něco rozhodne, byť ne jednotně, nelze zveřejňovat, kdo byl pro a kdo byl proti. Staršovstvo by mělo v konečné fázi vystupovat jednotně.

Doposud jsem psal o tom, jak se může důvěra narušit. Co ji ve staršovstvu naopak buduje? Určitě to, že se nebudeme dopouštět výše popsaných přehmatů a pokud ano, potom se budeme schopni omluvit a domluvit. Co dalšího?

Společně. Toto slovo v sobě nese sílu a moc. Ukazuje dovnitř i ven. Dovnitř v tom smyslu, že se máme rádi, ven v tom smyslu, že něco spolu tvoříme a to předáváme dál. Jako starší si potřebujeme být jisti, že si kryjeme záda, že usilujeme o stejné věci, že jsme ochotni nést oběti, že nejsme skupinou osamělých solitérů. Nemusíme si ve všem rozumět, nemusíme mít na všechno stejné názory, ale měl by nás spojovat zápas za růst Božího království, za sbor ale zároveň i lidská blízkost. Zde bych chtěl povzbudit ty, kdo jste ve staršovstvu už dlouho, abyste nepodlehli pokušení díky svým zkušenostem hrát na setkáních první housle a dávali jste prostor novým starším.

Ochota uznat svoji chybu a nelpět za každou cenu na svém názoru. Důvěra se nebuduje bezhříšností a dokonalostí. Někdy by tak moc pomohlo, kdyby dotyčný uznal svoji chybu, kdyby nedělal dusnou atmosféru, když neprojde některý jeho názor, a kdyby si někdy „povolil svatozář“. Asi nejen mě mnohem více inspirují ti, kdo sice chybují, ale jsou ochotni nazřít svoje chyby, a kdo dokáží přijmout jiné než svoje pohledy. Rozhodování ve staršovstvu není boj kdo z koho, ale předkládání různých pohledů s tím, že někdy vyhraje ten, který je většinový. Jak jsem již psal, ve většině staršovstev se nehlasuje, protože chceme dojít ke konsenzu. Chápu to, ale někdy nechuť hlasovat může (a také nemusí) znamenat strach z toho, abychom někoho nenaštvali. Výsledkem je, že dobré návrhy a nápady zůstanou zasunuty v koutě jen proto, abychom se nedotkli jednoho či dvou starších, kteří jsou vůči nějakému nápadu v opozici.

Pevný charakter. Původ slova charakter je z řeckého slova charaktíras znamenajícího „rytina, vryp“, v přeneseném slova smyslu pak vyjadřuje trvalý a výrazný znak či útvar. Přeneseme-li tento význam na člověka, pak charakter znamená chování a postoje, které se nezmění ani v těžkých a nepříjemných situacích. Je-li někdo charakterní, pak si můžeme být jisti, že nebude dělat špatné věci, i když by mu to ulehčilo život, protože jisté vlastnosti jsou do něj v původním slova smyslu „vyryty“. Charakter vyjadřuje, kým člověk je. Schopnosti a dovednosti jsou to, co člověk umí. Když Pavel píše Timoteovi požadavky na vedoucí a na služebníky (1Tm 3,2 a 2Tm 2,24), pak většina vlastností se týká charakteru, a jen jedna dovedností (schopnost učit). Tato disproporce ukazuje, jak moc na charakteru záleží. Když sledujeme pády schopných lídrů, pak ty se nikdy netýkaly toho, že by špatně vyučovali, kázali, nedokázali stanovit vizi atd. Naopak, v tomto vynikali. Jejich pády se týkaly výhradně charakteru.

Duchovní zápas. Staršovstvo má zodpovědnost za duchovní směrování sboru. Jakkoli musíme jednat o mnoha každodenních a někdy rutinních sborových záležitostech, měli bychom spolu vést modlitební zápas za sbor, hledat Boží vůli, přimlouvat se za konkrétní lidi ve sboru, zahajovat naše setkání pohledem do Božího slova a vlastně neustále žít pod otázkou co chceš, Pane, našemu sboru ukázat, kudy nás chceš vést? Do tohoto hledání by měl přispět úplně každý starší, rozhodně ne jen kazatel. Toto nastavení souvisí s aktivním vedením sboru, které jsem zmiňoval na začátku této zprávy.

V poslední části si dovolím pár dalších myšlenek, které mě v souvislosti se staršovstvem napadají.

V některých sborech je nepsaný zákaz volit do staršovstva ženy. Chápu vaše teologické přesvědčení, i já někdy něco musím překousávat. Zároveň ale dost dobře nechápu, že někdo slíbí, že se bude řídit naším Řádem a Vyznáním, a pak to porušuje. Tento švejkovský přístup možná umožnil našemu národu přežít uprostřed Evropy, naší národní mentalitě je blízký, ale v tomto případě to nepovažuji za správné. Nejde jen o otázku žen, ale o jistý princip, který se pak přenáší i do jiných oblastí a který se řídí heslem „papír snese všechno“.

Dávám ke zvážení, zda by nebylo dobré budoucí starší na tuto službu připravovat. Obvykle se „připravují“ stylem „a teď plav“. Většina starších tento styl přežila, to ale nic nemění na tom, že jistá příprava by možná neuškodila. Mládež má ŠVM, dorost Čerpadlo, kazatelé se též na svoji službu připravují, připravujeme lidi na křest, na manželství… Vím, jak jsou mnozí starší zaneprázdněni, ale přesto si tento nápad dovoluji vyjádřit.

Být ve staršovstvu je oběť, zároveň pozor, aby se to někomu nestalo diagnózou. Podle našeho Řádu může být kazatel na sboru omezený počet let.Myslím, že určité omezení jak dlouho být ve staršovstvu by neuškodilo. Neprosadíme to teď hned skrze Řád (a možná nikdy), navíc někdy skutečně není kde brát, ale chci apelovat na jistou soudnost. Pokud jste ve staršovstvu řadu období, přemýšlejte, zda nenastal čas předat štafetu.

Pokud se staršovstvo schází jednou za měsíc a chce hovořit s novými lidmi, s pracovníky sboru, probírat koncepční věci, probírat nezbytnou operativu, tedy to, co hoří, co musíte vyřešit, jen těžko se dostanete k věcem koncepčním a hrozí vám tyranie neodkladnosti. Vím, že jste velmi zaneprázdněni, nechci vršit další setkávání, jen dávám ke zvážení… Zároveň se velmi osvědčují výjezdy starších, kde je více času k rozhovoru a modlitbám.

Vyhledávání dalších starších. Buďme proaktivní ve vyhledávání starších, pokud vidíte charakterní a obdarované bratry a sestry, ptejte se jich, zda by neuvažovali o službě staršího. Někde jsou do staršovstva zváni někteří vedoucí služeb, někde funguje rozšířené staršovstvo atd. Prostě buďme kreativnív hledání, jak práci staršovstva udělat přístupnou, nenechávejme vše až na období půl roku před volbou.

Tolik k několika myšlenkám ke staršovstvům v kontextu výroční zprávy. Chci poděkovat všem, kteří slouží jako starší, ale i těm, kteří vedou některé segmenty sborové práce. Nepovažuji vaši službu za něco automatického. Domnívám se, že naše staršovstva jsou jeden z klíčových pilířů naší církve, mnohé z vás znám a jste mi velkou inspirací. I proto, že naše doba je složitá, na vedení velmi záleží. Kéž bychom jako vedoucí a starší měli ducha moudrosti a zjevení, abychom ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději nás povolal, jak bohaté a slavné je naše dědictví v jeho svatém lidu a jak je nesmírně veliký ve své moci k nám, kteří věříme. Ef 1, 17–19

David Novák