Konference v Jižní Koreji
Ve dnech 22.–28. září 2024 proběhla v Soulu konference tzv. Lausannského hnutí, které se účastnilo přes 5 000 účastníků z 202 zemí. Spolu s Romanem Touškem jsem měl výsadu na této akci být. Možná si řeknete něco ve smyslu „a co já mám společného s Laussanským hnutím“? Možná více, než si myslíme. Pokud vidíme jako zásadní poslání církve evangelizaci, vyznáváme, že spasení je z víry, že členem církve by měli být lidé, kteří osobně vyznávají Krista jako svého Spasitele, pokud považujeme Písmo za měřítko života atd., pak to má nějaké „protože“. Ono „protože“ vychází z našeho poznání Písma, ale následně je zformulováno v různých vyznáních. Lausannská smlouva je jedním ze zásadních vyznání, ke kterému se hlásí naše církev. Stala se základem pro stejnojmenné hnutí, které je hlavní platformou pro velkou část světového evangelikalismu, jehož je CB součástí. Kdyby se jednalo jen o souhlas s jakýmsi vyznáním či smlouvou, jistě by to bylo důležité, protože potřebujeme formulovat čemu věříme, dynamika a síla je ale zároveň v tom, že se jedná o celosvětové hnutí. Jinými slovy o teologii, která se hluboce odráží do žité víry, praxe místních sborů, evangelizace atd. Lausannská smlouva a s ní spojené hnutí vznikly před 50 lety a u jejího zrodu mj. stáli i nám známí B. Graham a J. Stott.
Když jsem na popisované konferenci slyšet mnohá svědectví a přednášky, hovořil s křesťany z mnoha koutů světa, nějak nově jsem si mohl uvědomit mnoho věcí, které jsem více či méně tušil, někdy i věděl. Ale tam to na mě dopadalo v plné síle. Byl jsem inspirován tím, jak si vedou mnohé církve v Asii, jižní Americe, Africe a Austrálii. Církve evangelikálního a letničního typu zde prožívají růst, někdy velmi prudký. Hlavním důvodem je, že jako svoji prioritu vidí evangelizaci a misii tak, jak je to formulováno ve Velkém poslání (Mt 28). Od toho se pak odvíjí vše další – jak pojímají bohoslužby, jak zakládají další sbory, jaká je jejich zbožnost, jakou důležitost přikládají výchově nových věřících, jak se modlí, jak respektují ty, kdo jsou ve vedení jejich sborů, jaký mají vliv na společnost atd. Samozřejmě, že prožívají své problémy, zápasy, někdy úlety, ale v takovém množství to ani nemůže být jinak.
Naopak největší stagnaci v současné době zažívají mnohé evropské církve a denominace, dále pak do jisté míry i některé části severní Ameriky. Tím nechci tvrdit, že jsme horší křesťané, nechci podléhat poraženecké náladě, spíše jsem si (nejen já) kladl otázku, proč to u nás dost často nějak nejde. Je nad rámec tohoto článku hledat odpovědi. To, co ale vím, je, že jsou sbory, církve, kde lze hledat inspiraci. Nikdo z nich nemá kouzelný proutek nebo zaručený návod typu, když uděláš to, zaručeně dáš do pohybu Boží moc. Tato skutečnost ale neznamená, že se od nich nemůžeme nic naučit. A právě k tomu slouží Laussanské hnutí přinášející mnoho skvělých zdrojů.
Jeden z důležitých výstupů této konference je Soulské prohlášení (The Soul Statement), které pod vedením teologů ze všech kontinentů a mnoha zemí světa srozumitelnou formou shrnuje to, k čemu se hlásí miliony evangelikálních křesťanů po celém světě. V současné době pracujeme na překladu tohoto prohlášení.
Velmi silný pro mě byl den, který se věnoval pronásledovaným křesťanům. V současné době je křesťanství pronásledováno ve více než v 50 zemích světa. Celosvětově čelí nějaké formě pronásledování každý sedmý křesťan, přičemž v Latinské Americe je to jeden z 15, v Africe každý pátý a v Asii dva z pěti křesťanů. Někde pronásledování dosahuje doslova obludných rozměrů. Tváří v tvář této realitě a přímému svědectví některých pronásledovaných bratrů a sester jsem se musel zastydět, když jsem si uvědomil, co řešíme my. Zároveň jsem viděl, co Laussanské hnutí dělá, aby dotyčným ulehčilo jejich smutný úděl. Nechci na závěr psát „co by se nyní mělo“, ale jak kongres promluvil ke mně. Můj a možná i náš problém není v tom, že bychom neměli informace nebo že by nás někdo pronásledoval. Problém je možná v tom, co znám, přenést do života, překročit jisté komfortní zóny, nebát se riskovat, zkoušet věci dělat jinak, více myslet na svět, který bez Ježíše nemá naději, než na sebe, svoje pohodlí a uspokojení těch, kdo by již dávno sami měli někoho vést. Jak se mi to povede a jak některé důrazy ze Soulu přenesu dál, ukáže až život.
