Církev bratrská má mnoho chyb
Už z principu porušenosti světa nikdo není bez chyby. Ani církve. Když jsi vstupoval do funkce předsedy Rady CB, jaké chyby jsi na CB viděl?
Těžko se to popisuje paušálně. Navíc je vždy snazší být spíše negativní. Ale s vědomím, že se nejedná o každý sbor, vnímám následující oblasti: Postupně mizí písmácká tradice. V rodinách se příliš nečte Bible, biblické hodiny moc nefungují a nepodařilo se je nahradit skupinkami. Tedy nevadí mi, že nefungují biblické, pokud by fungovaly skupinky, kde se čte a studuje Písmo.
Zda jsou důvodem nezáživní vykladači Písma, tlak života nebo duchovní vychladnutí, nedokážu posoudit. Dále pokračujeme v nedobré tradici, že do staršovstva, která si mimochodem většinou vedou dobře, není třeba žádná příprava. Na službu se připravují pochopitelně kazatelé, ale i vedoucí dorostu, mládeže, připravujeme se na křest, na manželství, ale do staršovstva stačí určitá osvědčenost a ochota. Díky Bohu za ně, ale jistá příprava by neuškodila. Dalším zápasem a někdy i chybou je, že se někdy sbory zakřivují do sebe, někdy už ani nepředpokládají, že by mezi ně přišel někdo nový. Podle toho vypadá jejich web, liturgie, práce s mladou generací, akce atd.
Zvláště v poslední době vidím, že v duchu tradičního teologického vzdělání jsme u kazatelů hodně kladli důraz na teologii, výklad slova, charakter a pastoraci, což je vše nesmírně důležité, ale neřešili jsme další důležitý rozměr služby – a to je vedení. Kazatel prostě musí vést a částečně se to dá naučit. Pokud to neumí nebo se vedení vyhýbá, je to pak pro něj i okolí složité. Dalším zápasem je někdy pocit skleslosti a únavy z nároků doby. Lidé jsou někdy unavení a bojí se, co bude dál. Co se zásadně změnilo za těch 7 let, kdy jsem předsedou RCB, je vliv sociálních sítí. Stále dokola si připomínám, že realita se děje ve sborech, mezi konkrétními lidmi, nikoliv na sítích. Ale někdy není snadné to racionálně přijmout.
Konferencí CB jsi byl ve funkci potvrzen na další čtyři roky ve funkci předsedy, takže tvůj vliv na celou církev je dlouhodobý. Jak se církvi napravování těchto chyb daří? Zabývá se vůbec CB svými chybami? Analyzuje je, učí se z nich?
Náprava jde pomalu, a asi to bude nekončící proces. Těch chyb je navíc hodně, některé jsem ani nezmínil, myslím, že o mnohých víme. Co si na CB cením, je, že se o tom většinou dá hovořit, byť ne s každým a na každém sboru. Zároveň si nejsem vědom nějakých děsivých, fatálních chyb, nebo možná podceňuji situaci. To musí posoudit jiní. Jasně že jsou lidé, kteří se mnou a vedením církve mají problém, ale obecně cítím podporu a touhu mnohých věci měnit. Vždy se najdou tací, kteří budou buď přímo proti, nebo budou různé snahy vedení ignorovat a Radu využívat jen kvůli zaslání výplaty (tedy pokud hovořím o kazatelích), ale to tak bylo, jest a bude.
Snažil jsem se v uplynulých letech místo zaměřování se na chyby přinášet pozitivní program, přinášet výzvy, nápady, podporovat kreativitu, přicházet s různými zdroji, setkávat se s lidmi, psát, jezdit, motivovat.
Abych byl konkrétní: místo nářků, že se nedaří zakládat sbory, je lepší hledat zakladatele sborů a dát jim prostor, aby svoje charisma přenesli na další sbory. Místo nářků nad stagnací církve jsme vytvořili skvělou platformu nástroj na obnovu sborů. Místo naříkání nad tím, že ubývá studentů teologie, jsme vytvořili atraktivní vzdělávací balíčky – a najednou studenti jsou. Místo pláče nad tím, jak mladou generaci ničí současná doba, přichází odbory zodpovědné za práci s mladou generací s novými nápady, jak mladé naučit sloužit a žít v dnešní době. Místo nářků nad rozkládajícími se rodinami přišel Kruh rodiny se skvělým balíčkem, který nabízí na sborech. Když jsem stále dokola slyšel, že kazatelé jsou ve své službě sami, s pomocí poradenského centra na Praze 13 jsme vytvořili prostor pro supervizi kazatelů.
Mohl bych pokračovat, ale chci říci toto – chyb máme mnoho, zápasíme, často kulháme, ale nechci se na chyby soustředit. Ne je ignorovat, ale jít vpřed. Řídím se heslem, že zapomínám na to, co je za mnou a jdu dopředu. Zároveň nejtěžší bývají nápravy v oblasti vztahů. Tak to někdy skřípe a tam to jde pomalu. Někdy příliš pomalu.
Obecně: Chyby minulosti, dávné křivdy, církevní kostlivci ve skříni. Jaký je tvůj názor: Vytáhnout, vyčistit skříň, pohřbít, udělat náhrobek, nebo skříň vůbec neotvírat, udělat na cestě k ní tlustou čáru a snažit se na skříň zapomenout a jít dál?
To někdy bývá problém a popravdě vždy znovu mě překvapí, jak někteří lidé v sobě dlouho nesou křivdy a zranění. Popravdě nevím, co s tím. Myslím, že většinu dobrých rad znám, ale často fungují jen zčásti. Při této otázce mi naskakuje pár konkrétních příběhů a pochopitelně i konkrétních, a třeba dodat, někdy i hluboce věřících lidí. U některých si nedovedu představit, že by uznali chybu, odpustili, nechali věci plavat. Nedokázali to doteď a myslím, že to nikdy neudělají. Ne že by nechtěli, dokonce by vám řekli, že odpustili, ale po nějaké době zjistíte, že toho nejsou schopni. Zda je to osobnostním nastavením, jistými predispozicemi, jejich vztahem s Pánem Bohem, netuším. Já sám volím udělat tlustou čáru a jít dál. Pochopitelně je zde i druhá cesta vyčistění skříně, jenže znám i některé duchovní nebo lidi zabývající se poradenstvím či psychologií, kteří se nejsou schopni s některými minulými zraněními srovnat, vyčistit je. Pak je asi lepší tlustá čára, a jak říkají sportovci, „jít na vůli“.
Konkrétně: Jakého největšího (nejnebezpečnějšího) kostlivce ve skříni podle tebe Církev bratrská má? Jak s ním tedy zachází?
Spíše má různé kostlivce než jednoho velkého. Na první dobrou mě ale napadá, že někdy neumíme řešit spory a nedorozumění. K těm, kdo jsou ostří, nezdravě sebevědomí a někdy i zlí, jsme moc a dlouho příliš hodní, protože se jich bojíme. To pak rozbíjí sbory a někdy to dělá problémy i v církvi. Dále s tím, jak je doba složitá, rozbitá a zároveň díky sociálním sítím propojená, se obávám nárůstu některých teologických -ismů, a to jak radikálního fundamentalismu, předstírajícího důraz na Bibli, ve skutečnosti ale pouze šermujícího vhodnými veršíky, tak rozbředlého a pohodlného liberalismu, který naopak na Bibli rezignoval, byť to otevřeně nepřiznává. A nakonec se obávám lidí, kteří jsou ve sborech na důležitých postech a jsou nejrůzněji charakterově pokroucení, což se projevuje nejvíce v oblasti vztahů. Těchto případů není mnoho, ale jsou.
Chyby se někdy projeví hned, ale častěji až v dlouhodobém horizontu nefunkčností nebo i utrpením z důsledků rozhodnutí. Co se dá dělat, když se zjistí, že se chybné rozhodnutí udělalo na nejvyšší úrovni (Konference) a dostane se do řádu CB?
Buďme vděčni za náš demokratický model a využívejme ho! V mnoha církvích to není možné a „obyčejný laik“ si skoro neškrtne. Stejně tak o nějaké demokratické volbě, která začíná už na sborech, si leckteré denominace mohou nechat tak leda zdát. Tedy pokud se něco chybně dostalo do řádu CB, hned na další konferenci je třeba dát konferenční návrh a změnit to. Neměnné je jen Písmo, ne rozhodnutí konference.
Doba je dynamická, chybu lze udělat snáze než ji neudělat. Znepokojuje tě ta míra rizika? Vidíš v dohlednu nějakou zásadní chybu, která hrozí a kterou by podle tebe církev rozhodně neměla udělat?
Ano, je snadné v dnešní době udělat chybu, vím, jak je doba neklidná, jak rychle se věci mění a znepokojuje mě to. Samozřejmě že církev nestojí a nepadá s mojí osobou ani s Radou, ale jistou zodpovědnost mám a máme a na vedení záleží. Jenže bylo by chybou si myslet, že řešením bude se opevnit za zdi svých vyznání, tradic nebo zkušeností. Zdravá církev neustále hledá, jak neměnné evangelium předávat měnící se formou reagující na naši dobu. Musíme být konzervativní v učení a etice a liberální ve formách. Mnohé církve, které se radikálně zmenšují, toto pořadí prohodilo, což byl a je jejich konec. Další důležitá věc je, abychom se nenechali vyvést z míry tím, co se píše o církvi nebo co píší či vysílají do éteru někteří křesťané. Jak jsem již psal výše – realita se děje mezi lidmi z masa a kostí.
Jaké místo v tom všem mají modlitby?
Asi víte, jak odpovím. Modlitby jsou důležité, v lecčem zásadní. Jenže mi to leze těžko přes rty, protože realita je často jiná. Co vím (a nevím zdaleka všechno), pak mnoho a mnoho manželských párů se spolu nemodlí. Nemodlíme se často spolu ani jako rodiny, tedy rodiče a děti. To se pak přenáší na úroveň sborů, staršovstev atd. Mnoho věřících, mne nevyjímaje, si stěžuje na nesoustředěnost, která má potom vliv i na modlitby. Když se díváte na programy velkých konferencí, pak je tam spíše know-how než oblasti související s modlitbou a vůbec duchovními disciplínami. A to je špatné. Asi i tato oblast je jednou z našich slabin.
Církev tvoří sbory – a toto „tělo“ funguje propojením. Chybuje se i na úrovni sborů. Jezdíte na vizitace. Jaké největší chyby podle tebe dělají sbory?
Chci napsat, že si nesmírně vážím toho, co sbory dělají, kolik kvalitních lidí na sborech máme. Vážím si stability našich sborů, opravdovosti a obětavosti mnoha členů. Jako CB jsme jedna z denominací, která se nerozdělila. Ani to není samozřejmé. Jenže navzdory tomu pochopitelně chybujeme. Asi se budu trochu opakovat, ale jako největší chyby vidím následující (s tím, že pochopitelně budu zevšeobecňovat):
- Strach ze zavádění nových věcí. Když už se něco prosadí, tak se jedná jen o kosmetické změny.
- Nešťastné řešení sporů a konfliktních situací.
- Představa, že něco změníme, když budeme věci dělat stejně.
- Slepota vyjádřená tím, že jsme si už zvykli. Už nedokážeme vidět náš sbor očima nově příchozích.
- Lpění na věcech, které nejsou tak důležité.
- Velmi malá nebo žádná zpětná vazba kazateli. - Důvod může být dvojí. Kazatel se jí bojí nebo to nepovažuje za důležité nebo to nepovažují za důležitém starší či sbor. Jenže jak se chcete posouvat bez zpětné vazby? Asi to jde, ale já sám odpověď neznám.
- Uzavřenost – členové a vedení sboru nevystrčí nos ze svého sboru. Jenže bez toho není možné nabrat inspiraci.
Co se v církvi děje s těmi (jedinci, skupinami, sbory), kteří chybu nevidí, neuznají a pokračují chybným směrem?
I tací jsou. Někdy je důvodem pýcha (proč bych se někoho ptal, když vše dělám dobře?), jindy strach ze zpětné vazby, jindy provozní slepota. Jako vedení můžeme nabídnout pomoc, ale nelze ji vnucovat (pokud se nejedná o morální selhání). Co se děje s takovým sborem? Dříve či později bude ve velikých problémech a mnoho lidí to odnese. Podobný princip platí i o jednotlivcích. Odnesou to nejen oni, ale i jejich okolí.
Kde vedení bere jistotu, že chybný postoj má tento jedinec (skupina, sbor), a ne vedení?
Toto vždy záleží na situaci a někdy se věci ukáží až časem. Každopádně moudré vedení by mělo s dotyčným hovořit, odůvodnit svoje postoje a zároveň dokázat naslouchat i hlasům, které jsou pro vedení nevítané.
Jak se může stát chyba církve pro církev požehnáním?
Jednoznačně tak, že dokáže chybu nahlédnout, pojmenovat, pokořit se, omluvit se a příště to či ono dělat jinak. Jenže to vyžaduje pokoru…
