Fyzická bolest je snesitelnější než psychická
Nejbližší kamarádka už se s ní nebaví. Lenka se změnila, ztrácí chuť cokoliv dělat a většinu času tráví ve svém pokoji na sociálních sítích. Ruce a nohy má plné jizev, které se snaží pečlivě zakrývat, stydí se za ně, ale nedokáže s tím přestat.
Devítiletý Roman má stehna poštípaná a plná modřin a odřené klouby na rukou. „Někdy mě to prostě popadne a musím začít mlátit do zdi. Nebo se štípu a štípu a křičím.“ Už několikrát Romana odvezla záchranka na dětskou psychiatrii. „V nemocnici je to strašný, nechci tam být. Snažím se být hodný, já nechci zlobit, ale někdy si prostě nemůžu pomoct a zase začnu,“ tiše pláče.
Devítiletá Hanka mi ukazuje spoustu malých jizev na rukou a nohou. „Když na mě máma křičí, zavřu se do pokoje a říznu se kružítkem. Nebo když se pohádám s bráchou.“ „Mluvila jsi o tom s někým?“ zeptám se a Hanka kroutí hlavou. „Ne, na mě nikomu nezáleží. Se mnou jsou problémy. Máma mi říká, že jsem zlá, a brácha, že jsem blbá.“
Děti vězňů, se kterými se ve své práci v Mezinárodním vězeňském společenství setkávám, prožívají obrovskou vnitřní bolest, smutek a beznaděj. Při rozhovorech děti mluví o zoufalství, strachu, zmatku, pocitech viny, vnitřním napětí a ztracenosti. Prožívají úzkosti, hněv, opuštění a hlubokou samotu. Chybí jim někdo, komu by se mohly se svými pocity svěřit a kdo by je chápal. Fyzická bolest při řezání, škrábání se, pálení se sirkami nebo vytrhávání vlasů je pro ně snesitelnější než bolest psychická. Některé děti uvěřily odsuzování okolí a sebepoškozováním se trestají za to, jak jsou špatné. Vždyť jsou děti kriminálníků.
Z rozhovorů se ukazuje, jak osamělé a nepochopené si připadají. Jsou plné obav, zmatku a emocí, se kterými si nevědí rady. Není lehké si získat jejich důvěru, aby začaly o svých trápeních mluvit. Důležité je pro ně přijetí a naslouchání bez odsuzování a dávání rychlých rad. Povzbuzení a ujištění, že ať se děje v jejich životech cokoliv, jsme tu pro ně a můžeme společně hledat řešení, které jim přinese úlevu. Vyjádřené pochopení a porozumění tomu, jak se cítí a co prožívají, je klíčové k tomu, aby vyrašila semínka důvěry a naděje. Tím může začít proces uzdravení.
Ne všechny příběhy dětí mají šťastné konce. A i když nepracujeme s dětmi se zvlášť závažnými problémy, můžeme mít ve svém okolí někoho, kdo potřebuje zájem, naslouchání a pochopení, aby dostal odvahu o svých trápeních mluvit a začít je řešit. Každý z nás je Bohem povolán být bližním, přítelem, bratrem nebo sestrou. Láska a zájem přemáhají mnohá zla. Lhostejnost, nezájem a samota jsou jedny z nejhorších věcí, které se dětem mohou přihodit.
V každičkém čase miluje přítel, zrodil se bratrem pro doby soužení. Př 17,17.
Žaneta Dvořáčková, speciální pedagog, etoped
