Otevřené dlaně
Vždycky jsem se věnovala duchovním věcem a vždycky jsem měla blízko k lidem. Celý život jsem pracovala s lidmi – v nemocnicích, s dětmi, s postiženými… kořeny vycházely z rodiny a z výchovy v ní. Bylo nás doma sedm dětí, táta byl přes týden v práci – dělal na stavbách a zabezpečoval rodinu finančně. Domů jezdil na víkend. Máma zabezpečovala naši existenci – byla s námi doma, měla invalidní důchod. Měli jsme velice dobré rodiče. Už co si pamatuji, tak jsme se starali jeden o druhého, máma nás vedla k tomu, abychom si pomáhali a abychom pomáhali i druhým, protože i nám se hodně pomáhalo. Máma vyprávěla, jak jsme někdy neměli ani na chleba, a jak se ráno vrátila z kostela našla v kapse od kabátu stokorunu – to byly velké peníze, nebo u dveří stála bedýnka brambor.
Po vystudování střední zdravotní školy jsem prožívala hodně změn. Pracovala jsem v zahraničí, starala se o starší lidi v domácnostech, v Německu jsem si našla práci v pečovatelské službě – měla jsem už přeložené všechny dokumenty a čekala jsem na oficiální povolení. Mezi sourozenci mám řádovou sestru Vincentku, která mě tehdy, v této situaci, pozvala na návštěvu nově otevřeného hospice v Litoměřicích. Neměla jsem co dělat, tak jsem šla. A dva dny předtím, než bych vycestovala pracovat do Německa, mi nabídli práci v hospici v Červeném Kostelci. Psal se rok 2002 a tam už hospic, jako první založený v republice, nějakou dobu fungoval. Dodnes si ten den pamatuji. Všechno to pro mě bylo nové, hezké, vonělo to tu. Ne jako v nemocnici. Po dvoutýdenní stáži už jsem všechny svoje plány zahodila – chtěla jsem tu pracovat naplno. Vrchní sestra během té stáže viděla, že jsem zapadla do kolektivu, tak si mě tam nechali. Takhle mě sem zavedly okolnosti.
Ale ta duchovní cesta vedla jinudy. V lednu 1990 zemřel v naší vesnici na Slovensku pan farář, který mě znal od dětství – sousedili jsme s farou a byl mým duchovním průvodcem. Když jsem potřebovala, radil mi, nahrazoval mi tátu. Za minulého režimu byl ve vězení, mučili ho – a pak se mu objevil nádor v hlavě. Pro mě byl jeho odchod nečekanou ranou. Byla to velká ztráta. Ale toho roku mi zemřel i táta, pár měsíců před důchodem. Byl to pracovní úraz, byl na místě mrtev. Mezitím jsem byla u jedné řádové sestry, umírající na rakovinu. Droboučká osůbka, velmi hodná. Byla sobota, nádherný podzimní den. Ona byla strašně vyhublá – kost a kůže, jako z koncentráku. Ale na to, jak hrozně vypadala, měla tak nádherný pohled, to se nedá popsat. Dívala se do neznáma, jako by tam něco viděla. Tehdy jsem si to uvědomila poprvé – že bych ráda pracovala s těžce nemocnými, umírajícími lidmi.
O prázdninách jsem začala 23. rok své práce tady v hospici. Až po letech mi začalo docházet, že ta moje dávná vnitřní touha se zde v hospici naplňovala. Člověk tu zažije různé věci. Někdy je to těžké, včetně snahy skloubit práci a rodinu, zvlášť když byla dcera malá. Ale nelituji, jsem moc ráda, že tu dělám.
Denně se setkávám se smrtí a poznávám ji v různých podobách. Ale smrtí život nekončí, ta jistota mi zůstává. I lidé, kteří byli v nemoci zoufalí – a třeba i tvrdili, že v nic nevěří – a nějakou dobu u nás byli, to začali vnímat. Možná to je tou atmosférou, možná přístupem personálu. Někdo si s nimi povídá, nejen o víře, najednou je osloví úplně obyčejné věci. A ti lidé pak umírají v naději. Nemusíme z každou cenu mluvit o víře, někdy stačí, když tam pro ně prostě jsme. Když uděláme prostor pro naději, která těm lidem umožní dobře umřít.
Jeden příklad za všechny. Měli jsme tu paní, která bývala věřící, ale na církev zanevřela. Rodina ji sem dovezla, když jsem byla na příjmu. Neměla vidět žíly, tak jsem jen s úsměvem prohodila: „Jej, pomodlíme se, aby se nám to povedlo.“ Nechtěla jsem ji trápit. A její reakce byla: „Pána Boha mi tu nevzpomínejte, nechci o něm slyšet. A ten křížek ze zdi dejte dolů.“ Respektovala jsem to, a chodila si za ní povídat o jiných věcech. Věnovala jsem jí čas, ale o víře jsme nemluvily. Ve třech dnech, kdy jsem službu neměla, pak ta paní zemřela. Tu zprávu mi volala kolegyně: „Jožko, musím ti to říct. Ta paní ti tady nechala dřevěného anděla – s velkou vděčností, že znovu našla Boha.“ Netušila jsem, že během těch dvou týdnů, co u nás byla, si od dcery nechala přinést Bibli, nechala se přivézt na bohoslužbu v kapli, s jinou sestřičkou se modlila, nakonec pozvala i kněze, dala si do pořádku život. Umírala smířená s nadějí na věčný život.
Ve světě se dějí tak hrůzostrašné věci, že často slyšíme, že kdyby Bůh existoval, tak by se tohle nedělo. Věci nenormální se stávají normálními a věci, které byly po celou historii lidstva považovány za stabilní a přirozené, jsou jako norma zpochybňovány. Jako bychom ztráceli hodnoty. Jako by byla ohrožena víra, že tohle zlo je k něčemu dobré a že to jednou bude lepší. Některé zlé věci se musejí stát, aby se v životě něco změnilo a mohly přijít hezké věci – ale to je vidět až po čase.
Bůh mi skrze tuto službu dal naplnění života. Je mi šedesát, s lidmi dělám od sedmnácti. Ale nikdy mě služba lidem nenaplňovala tak, jako v hospici. Čím jsem starší, tím raději sedím u lůžka nemocných a povídám si s nimi. Ten pocit v srdci je nezaměnitelný, Jsem za to Pánu Bohu vděčná. Asi to je dar, který není dán všem. Moje sestra dělala v klášterní prádelně, když jí nabídli práci v hospici. Chodila tam půl roku a musela skončit. Říkala, že udělá všechno, ale tohle že psychicky nedává. A že mě obdivuje. Ale mě není za co obdivovat. Kdybych nedostávala tu sílu shora, kdyby mi Bůh nedal prožít, co jsem prožila, tak bych to buďto dělat nemohla, nebo by mě to nenaplňovalo. Každá z nás, kdo tady pracujeme, má za sebou příběh, proč do hospice přišla a proč tady zůstává.
Lidé mají představu, že hospic je dům smutku, ale my se tu hodně nasmějeme – a pacienti jsou z toho nadšení, a my jsme zas nadšení z nich, když se smějí… (úsměv) Míra toho, čím jsme obdarováváni, je větší než to, co sami dáváme. Dějí se tu příběhy, které by daly na knihu. Jsou to tak krásné věci… a člověk zažije i slzy vděčnosti za to, že to mohl zažít a že ho to posunulo. Mluvím za sebe, ale myslím si, že popisuji zkušenosti nás mnoha. Kdo to nezažil, tak to nepochopí.
Když se narodí dítě, drží si dar života v zaťatých pěstičkách. Když umírá, tak se dlaně otevírají a člověk ten život z rukou pouští. Je to vidět nejen na rukou, ale i ve tváři – někdy jsou tak krásní! Celé tělo se uvolní.
Smrt je součást života, neměli bychom se jí bát. Když se narodíme, nemáme větší jistotu, než je smrt. A nikdy nejsme Bohu blíž než ve smrti. Ten dar života vracíme tomu, kdo nám ho daroval.
