Ne nás, Bože, ale svoje jméno oslav
Jmenuji se Jan Král a od promoce v roce 1988 pracuji jako kardiolog v oblastní nemocnici a téměř 30 let, tj. od založení, v Hospici Anežky České v Červeném Kostelci jako vedoucí lékař.
Spojení akutní a paliativní medicíny je zvláštní a ne zela běžné. Ale pode mne velmi přínosné. Do akutní medicíny mohu přinášet zkušenosti z paliativního přístupu – celostní pohled na potřeby nemocného a jeho blízkých, a naopak zde mohu uplatnit zkušenosti z akutní medicíny – léčba srdečné slabosti, diabetu, vysokého tlaku, infekcí žilní přístupy, evakuace tekutin z břicha a pohrudničních dutin…
Situace po roce 1989 byla zvláštní, zdravotnictví bylo, co do vybavení léky a přístroji a jednorázovými pomůckami, naprosto nedostatečné. Výchova k celostnímu přístupu k nemocným též naprosto nedostatečná – s pojmem paliativní medicína jsme se v pregraduální a postgraduální výchově vůbec nesetkali. O nemoci, léčbě a prognóze věděli všichni kolem nemocného, sám nemocný byl ale „chráněn“ – používal se termín „milosrdná lež“.
Když mě MUDr. Marie Svatošová v roce oslovila, zda bych jí nepomohl v právě plánovaném a později již stavěném hospici, nevěděl jsem vůbec, o co se jedná. Bylo dobré, že jsme na pár dní navštívili hospic ve Velké Británii, kde jsme trochu nasáli problematiku paliativní péče.
Je to už dlouho, ale vzpomínám, že jsem zpočátku nepřemýšlel o práci v hospici jako o daru, ale jako o určité povinnosti praktikujícího věřícího pomoci rozjet potřebnou věc. O umírající pacienty tehdy nebylo dobře postaráno. Viděl jsem spíš komplikace (dva zaměstnavatelé) než radost
S pokračujícími léty se situace měnila a stále mění. Teď říkám, že hospic je moje srdeční záležitost. Práce v hospici mě naplňuje a jsem Hospodinu vděčný. Poslední roky se po celé naší zemi rozvíjí tzv. mobilní hospicová péče. U nás v Červením Kostelci jsme byli jedni z prvních. Většina nemocných si přeje umřít doma. Když je to i přání jejich blízkých, děláme vše pro to, aby tato touha byla splněna. Jsou tu ale situace velmi emocionálně a psychicky vypjaté – třeba když umírá doma maminka malých dětí, které jsou úmrtí přítomny Nikdy nezapomenu na vyprávění sestřičky mobilního hospice, jak malá dcerka nad lůžkem zemřelé maminky prosí tatínka, že chce novou maminku… Kdo tyto situace nezažije, neumí si představit náročnost této práce. Obdivuji všechny naše sestry a hlavně rodiny.
Velkou inspirací pro mou práci je mi evangelium a nynější papež František. Zvlášť intenzivně mne oslovují jeho slova o svátosti bližního, nemocného. Je to evangelijní myšlenka. Do plného významu těch slov stále dorůstám. Někdy je těžké mluvit a prožívat jako svátost tělo znetvořené nádorem, tělo pozvracené nebo pokálené, vidět bližního v člověku agresivním, nadávajícím, neklidném, který svou situaci vyčítá nám, celému světu i Bohu, který se nechce smířit s rodinou, jíž mnohdy hodně ublížil, který nechce duchovní podporu… Zažíváme i chvíle obohacující, chvíle smíření nemocného s jeho rodinou. Jsem za to vděčný, za to, že tomu můžeme být nápomocni. Jde o spásu našich nemocných i nás samých. Pro zasetí semene zárodků Božího království, jak o něm vypráví Ježíš v podobenství o rozsévači) je vhodný každý okamžik, každá situace. Může ho přijmout každé srdce v jakémkoli rozpoložení, kdykoliv a kdekoliv. Dnes je čas příhodný, dnes je ten den spásy, píše Pavel Korinťanům. Ale zároveň si často připomínám: Kdo jsem já? Z knihy Přísloví je velmi inspirativní slovo: „Hospodinovo požehnání obohacuje a vlastní úsilí nepřidá nic.“
Jsem si hluboce vědom toho, že je velký dar pracovat s nemocnými, že díky zkušenosti v hospici mám rád lidi a nebojím se smrti. Hospodin je velký, hodný chvály. Jsme v Jeho rukou.
Ne nám, Hospodine, ale svému jménu zjednej slávu.
