Všechno je marnost
Knihu Nic od dánské autorky Janne Teller jsem během jednoho víkendu přečetl hned dvakrát. Byl to nezapomenutelný zážitek. Vyburcovala mě k celé řadě aktivit. Namaloval jsem si k ní pár ilustrací, přečetl jsem ji manželce, doporučil kamarádům, použil v kázání a zakomponoval do programů pro teenagery. Je to kniha, která mě rozhodně nenechala chladným. Přestože příběh přímo nezmíní biblickou knihu Kazatel, můžeme mezi nimi najít celou řadu paralel a také několik zásadních rozdílů.
Autorka strhujícím způsobem rozvíjí představu, co by se stalo, kdyby se jeden charismatický teenager rozhodl vzít vážně výchozí tezi knihy Kazatel. Chlapec si uvědomí, že nic nemá smysl, a vyvodí z toho, že tedy nemá cenu se o cokoliv snažit. První den školy ostentativně opustí třídu a ani za sebou nezavře dveře. Od té chvíle se pro své spolužáky stane výzvou, kterou nemohou ignorovat. V reakci na jeho bezesmyslnou filozofii chtějí dokázat jemu i sami sobě, že něco smysl má. Na jednu hromadu nanosí vše, co pro ně má hodnotu. Začnou u maličkostí a postupně přináší větší oběti. Hromada významu roste. Čím radikálnější oběť, tím větší hodnota a tím větší smysl, to je přece jasné. Příběh je rozvíjen s takovou drásající přímočarostí, že jsem měl chvílemi strach otočit další stránku. Nedělají nic jiného, než že podle daných pravidel hrají hru na smysl až do jejích krvavých důsledků.
Nebudu vám prozrazovat, jak to s hromadou významu dopadlo, snad jen to, že dospívajícím nepřinesla to, co od ní čekali. Zde nacházíme další paralelu ke knize Kazatel. I kazatel proti marnosti života bojuje tím, že na pomyslnou hromadu významu nanosí vše, co mu dává smysl. Maximalizuje své štěstí, investuje do nemovitostí, shromažďuje moudrost i bohatství, a přesto je nakonec zklamán. Hromada významu se mění v prach.
Proč se situace partě kamarádů vymkla z rukou? Teenagerům chyběli dospělí lidé. Všechny dospělé postavy, včetně rodičů, učitelů i faráře, byly zahleděné do vlastních problémů. Nebyli aktivní. Nevstupovali se zájmem do jejich světů. Mladí lidé byli ponecháni napospas svému vlastnímu testování smyslu života. V jejich světě je vše příliš ostré, černobílé a radikální. Nevědí, kdy mají přestat. Podléhají tlaku vrstevníků. Neumí vyvažovat a chybí jim nadhled. A jak by ne, vždyť teprve dospívají, jejich mozky prochází zásadní rekonstrukcí a spoustu funkcí zralého myšlení si musí postupně osvojit. Tady právě objevujeme zásadní rozdíl mezi knihou Kazatel a příběhem o teenagerech hledajících smysl života. Kazatel je dospělý člověk s bohatými zkušenostmi. Není to mladík, který vyleze na strom a plive po druhých jednoduchá moudra jak pecky ze švestek. Je to mudrc, který k sobě svolává lidi a hovoří s nimi o smyslu bytí. Vypráví své zkušenosti s marností, ovšem přidá i řadu konstruktivních tezí, třeba o radostech z maličkostí. A když před sebou uvidí mladé lidi, tak je nezapomene povzbudit k životu. Janne Teller popisuje svět, ve kterém chybí dospělí „kazatelé“, kteří by mladé svolali a vedli s nimi poctivý rozhovor o smyslu života. Bez dospělých průvodců jsou teenageři ztraceni.
Dalimil Staněk
