Hostem v cizí zemi – Bůh je chrání

Mojžíš

Jedním z příkladů uprchlíků ve SZ je Mojžíš. Mojžíšova identita se utvářela ve dvou kulturách: v Egyptě a v Midianu. Nemáme mnoho informací o tom, co Mojžíš cítil a zažíval, když byl v cizích zemích. Přesto Mojžíšův pobyt v midianské zemi odhaluje vnitřní stav Mojžíše jako uprchlíka. Po incidentu v Egyptě se Mojžíš musel stát uprchlíkem v zemi Midian. Tam se seznámil se Siporou, dcerou midiánského kněze, a oženil se s ní. Text Ex. 2,21 zdůrazňuje, že „Mojžíš byl ochoten u toho muže zůstat“. Jiný překlad zní: „Mojžíš rád pobýval u toho muže.“ Obyvatelé tohoto města a také rodina, která ho přijala, pro něj vytvořili příznivé podmínky pro život. Když se jim narodil syn, Mojžíš ho pojmenoval Geršom. Jméno Geršom pochází z kořene garaš, což znamená „vyhnat“. Toto slovo tedy neznamená jen „cestovatel“ nebo „cizinec“, ale označuje nuceného vystěhovalce. Do pojmenování svého syna Geršom Mojžíš promítá své vnitřní cítění. Daleko od vlastního domova Mojžíš vnímá sebe jako nuceného přestěhovalce. Midiánská společnost však udělala všechno pro to, aby se Mojžíš v jejich zemi cítil dobře.

Izraelský lid

Když byl Izraelský lid zformován jako národ, Hospodin mu dál nařízení ohledně lidí z jiných národů: „Ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako domorodec mezi vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy jste byli hosty v zemi egyptské. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (Lv 19,34) Když Hospodin říká „budeš milovat cizince“, neznamená to pouze vztah na úrovni citů. Hospodin říká svému lidu, aby se o uprchlíky starali tak, aby se v jejich zemi cítili jako doma. Aby jako Mojžíš rádi pobývali v izraelské zemi. Ve vztahu k uprchlíkům Hospodin nařizuje svému lidu nejvyšší úroveň respektu: „Budeš ho milovat jako sebe samého.“ Petr Štica v knize Migrace a státní suverenita v tomto ohledu uvádí správnou definici lásky k uprchlíkům: „Láska k cizinci je jednání, které odpovídá vnitřnímu přesvědčení, že cizinec má stejnou důstojnost a má s ním být zacházeno spravedlivě a se stejnou vážností.“ Spolu s mesiášskou rolí Izraele bylo jeho úlohou stát se místem bezpečí a přijetí pro přistěhovalce.

Církev

V Novem zákoně takovým místem je Církev. V Ef 2,19 Pavel zdůrazňuje důležitou roli Církve jako místa bezpečí a přijetí přistěhovalců: „Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině.“ Pavel vidí Církev jako místo, kde se lidi z různých etnických skupin „cizinců a přistěhovalců“ stávají jedním Božím lidem, domorodci, novým stvořením v Kristu. Pavel vnímá Církev jako místo, kde lidi bez práv a sounáležitosti získávají právo Božího lidu a sounáležitost k Boží rodině.

Bezpečí a přijetí je to nejdůležitější, co potřebují lidi na cestách. Proto aby zdůraznil jejich důstojnost, se s nimi Ježíš radikálním způsobem ztotožňuje: „byl jsem cizincem a přijali jste mě“. (Mt 25,35) Tím ztotožňováním se s „cizincem“ Ježíš posouvá laťku našeho vztahu k uprchlíkům ještě výš. Novozákonní úroveň vztahu znamená milovat přistěhovalce ne jenom jako sebe sama, ale jako Krista.

Biblický pohled na téma přestěhovalce je dnes výzvou pro Církev. Je důležité, aby v našich sborech našli přistěhovalci pocit bezpečí a přijetí. Bůh má zájem o uprchlíky. On je chránil a pečoval o ně skrze izraelský národ a totéž chce dělat prostřednictvím své Církve i dnes.