Nežiju už pro sebe

Na sítích jste známá pod přezdívkou „Divoká Tvorkyňa“. Co se pod tím jménem všechno skrývá?

Hledala jsem kreativní jméno, které by dobře vystihovalo to, co dělám. Sbírala jsem (a pořád sbírám) divoké bylinky a vyráběla z nich cokoliv od kosmetiky po jídlo. Takže Divoká jako bylinky a Tvorkyňa, protože z nich tvořím. 

Kdy to začalo?

Asi před sedmi lety, v té době jsem se znovuzrodila. Bylo mi zhruba sedmnáct. 

Publikujete na TikToku, Instagramu, Facebooku a na YouTube. Jaký dosah vaše příspěvky mají?

Kromě Divoké Tvorkyne ještě publikuji jako Učedník Ježíše Krista, takže záleží na tom, o který z těchto kanálů jde – jestli o sociální sítě nebo o YouTube, hodně se to liší. Zjistila jsem, že není ideální mixovat hluboká duchovní a biblická témata s tím, jak si např. udělat nějaký bylinkový výtvor – jsou to dvě natolik odlišná témata, že jsem to musela rozdělit. Proto vznikl i Učedník – abych v tom měla pořádek a abych mohla mluvit i jiným jazykem k jinému publiku.

Učedník je tedy jen o Bohu, je pro lidi, kteří se chtějí o Bohu dozvědět co nejvíc, nebo se už pro Ježíše rozhodli, ale pořád jsou ještě na začátku své víry. A já se snažím jim to co nejjednodušeji vysvětlovat. Divoká Tvorkyňa je zaměřena na zdravý životní styl z pohledu křesťanky, takže tam občas něco o Bohu řeknu – a je to snadné, protože Bůh je přirozenou součástí mého života – ale není to hlavní téma té platformy. Divoká Tvorkyňa má misi zlepšovat kvalitu života v oblasti zdraví, takže tam přidávám různé recepty, využívání bylinek i obsah o pohybu a zdraví páteře, když jsem ten fyzioterapeut. Nejlehčeji se mi mluvení o Bohu se zdravým životním stylem propojuje na YouTube, kde dělám blog-filmy.

Jak je vaše tvorba přijímána vašimi vrstevníky?

Bylo to trochu složitější. Na YouTube jsem začala s Učedníkem Ježíše Krista, takže jsem si tam vytvořila komunitu lidí, které zajímá Bůh – takže tam se tak často nesetkávám s protikřesťanskými hejty – že jsem křesťan, že to s Bohem přeháním, že beru Bibli příliš vážně. Většinou tam jsou lidé, kteří hledali víru. 

A Divoká Tvorkyňa byla na začátku víc evangelizační, obsahově to byl víc Učedník, zdravý životní styl jsem tam začala zakomponovávat až postupně. A tam zpočátku lidé reagovali velmi negativně. Hlavně když jsem mluvila o okultismu, čarování ve filmech či o démonech. Nebo když jsem mluvila o tom, jaký zázrak Ježíš někde udělal.

Ale díky tomu, že o Bohu mluvím dlouhodobě a ukazuji i svoji „lidskou“ stránku – můj životní styl, lidé už to teď lépe umí uchopit a přijmout. Chápou mě už komplexněji. Takže těch hejtů je už méně.

Než jsem začala dělat videa, tak mi Bůh řekl, že když mě lidský potlesk bude těšit, tak mě zničí lidská kritika.

Musela jste se s těmi reakcemi vnitřně vyrovnávat, nebo pro vás naopak byly potvrzením, že když mluvíte o Bohu a „satan prská“, že jdete správným směrem?

Nikdy jsem neřešila sebe samotnou, nikdy se mě ty negativní reakce moc nedotýkaly. Ještě předtím, než jsem začala dělat videa, tak mi Bůh řekl, že když mě lidský potlesk bude těšit, tak mě zničí lidská kritika. A dal mi zjevení – zemřít lidským názorům. Když mě pak povolal do služby a já jsem zjistila, že se mne ty hejty nedotýkají, tak jsem si vzpomněla, že mě na to Bůh vlastně připravil ještě předtím, než jsem tušila, že budu točit nějaká videa na sociální sítě.

Zmínila jste okultismus – vaše cesta ke Kristu vedla přes ezoteriku a v jednom z videí říkáte, že vás to málem zabilo. Co se stalo?

V té době jsem měla v životě velký chaos. Věřila jsem v reinkarnaci a další různé zvláštní věci. Hledala jsem smysl života – a hledala jsem ho v ezoterice. Ale čím víc jsem ho tam hledala, tím větší prázdnotu jsem tam nacházela. Dostala jsem se do konstantního stavu takové frustrace, že jsem už neviděla smysl proč žít. Život mě nebavil, cítila jsem se nenaplněná. A to i přesto, že jsem žila věci, které by mnoho mladých lidí, jako jsem byla i já, mohlo považovat za úspěch – byla jsem v jistém kontextu slavná jako úspěšná šachistka, na středoškolačku jsem měla hodně peněz, cestovala jsem po světě, navštěvovala jsem jiné kontinenty… Ale viděla jsem, že to všechno člověk může mít, ale nenaplní ho to. Ezoterika mi zpočátku dávala něco, co jsem považovala za odpověď. Když jsem zjistila, že to odpověď není, musela jsem jít dál a hlouběji. Běžela jsem v kolečku frustrace a neviděla jsem v tom smysl toho, proč jsem na zemi. A tím, že jsem se otevřela okultismu, otevřela jsem se démonům – a člověk je pak lehce manipulovatelný k tomu, aby dělal totálně nelogická rozhodnutí. 

Tak se stalo, že jsem si jednou v Řecku během mistrovství světa v šachu šla zaběhat. A na jednom útesu mě přepadly ty myšlenky – že život nemá smysl. A přišla chuť se zabít. Byla jsem v jakési duchovní opilosti, skočit z útesu nebylo promyšlené rozhodnutí. Nemělo žádný smysl. Bylo po turnaji a už bylo jasné, že jsem druhá – takže wow, druhá na MS, otevírají se mi další dveře, přijdou další pozvánky, nové příležitosti… Ale upřímně, bylo mi to jedno. Na co mi to je, když můj život nemá smysl?

=NwH7jVNgNw2NbGmw

Myslíte, že v tom, že jste neskočila, hrály modlitby vaší maminky?

Určitě – věřím tomu, že modlitba člověka, který se modlí k Ježíši, i když ho osobně úplně nezná, může mít sílu. Já jsem tehdy měla svoji „ezoterickou verzi“ Ježíše. Ale když jsem tam na kraji útesu stála a chystala se skočit, vnímala jsem vpravo vedle sebe velkou bílou postavu a věděla jsem, že to je Ježíš. Jen jsem pořád nevěděla, kdo je to Ježíš. Jako by mi nohy zarostly do země a silný závan větru rozfoukal myšlenky na sebevraždu. „Zapomeň na to, žádné skákání nebude.“ Ale ani takto silný zážitek s Ježíšem nestačil na to, abych ho opravdově následovala a uvěřila v něj, protože jsem neslyšela evangelium. Ale stačil na to, abych neskočila.

I tak to popisujete jako zlomovou událost. Měla ohledně vaší cesty ezoterikou nějaké následky?

Hodně jsem o tom pak přemýšlela. Ale i v ezoterice jsem mívala časté zážitky, kdy jsem něco viděla, slyšela… Tak pro mě další takový zážitek zas tak výjimečný nebyl. Po nějaké době i tenhle zapadl do mých ostatních „ezoterických“ zážitků a časem jsem na to i pozapomněla. 

Tak jaký máte příběh obrácení?

Nějakým omylem jsem si v době, kdy jsem dál byla duchovně hladová, vyslechla svědectví nějakých manželů, kteří se v Ježíšově jménu modlili za uzdravení dítěte, které nemělo šanci přežít. A to dítě přežilo. A mě to zasáhlo – toto je fakt velký zázrak! Udivilo mne, že se stal právě mezi křesťany – vždyť tam nemají žádnou Boží moc, ani Boha neznají, jenom jsou náboženští! Pro mě to byl šok. 

Viděla jsem „zázraky“ s energií, i já jsem je dělala.

Ezoterici jsou přesvědčeni, že oni tu Boží moc mají?

Říkali jsme tomu různě, i „Boží moc“. Někteří pracovali i s „Ježíšovou mocí“. Teď s tím nesouhlasím, ale tehdy jsem si to taky myslela. Viděla jsem „zázraky“ s energií, i já jsem je dělala. Věděla jsem, že duchovní svět funguje a že se dokáže projevovat na fyzické úrovni. A křesťanství jsem poznala jen jako typické náboženství, kde někteří křesťané neuznávají žádnou moc, která by se mohla projevovat. Takže křesťanství pro mě nebylo zajímavou cestou, protože já sama jsem nějakou moc viděla v ezoterice.

Ale z toho svědectví na YouTube jsem byla v šoku, protože to byl větší projev moci, než co jsem do té doby v ezoterice viděla. A YouTubu funguje na algoritmu, že když olajkujete nějaké video, začne vám nabízet další podobná videa. Takto mi nabídl video nějakého amerického kazatele, kterého Ježíš zachránil z drog. Rozhodla jsem se, že mu dám pět minut, protože mě ty křesťanské věci fakt nezajímaly, křesťanství už jsem zkusila a není to nic pro mě – ale on tak mluvil o Ježíši a o vztahu s ním, že jsem nikdy nic podobného neslyšela. Začala jsem toho kazatele poslouchat a došla jsem k závěru, že Ježíš je přesně to, co jsem celou dobu hledala a co chci. A po asi dvou týdnech poslouchání YouTube videí jsem se znovuzrodila. Pochopila jsem evangelium. Slyšela jsem ho už předtím, ale jako bych ho neslyšela – kvůli těm ezoterickým věcem jsem byla duchovně hluchá a slepá.  A pochopila jsem, že potřebuji pokání, protože jinak nemůžu mít v životě na sto procent ani Ježíše. S pokáním jsem měla obrovský problém, protože jsem se považovala za bezhříšnou, netýkalo se mne – volání k pokání mi v těch videích vadilo. Ale Ježíše jsem chtěla, tak jsem musela přijmout i pokání. Rozhodla jsem se, že mi to stojí za to.

Jak vidíte ezoteriku teď, po sedmi letech s Kristem?

Život s Bohem je mnohem víc, než co nabízí ezoterika. Když to řeknu přímočaře – Boží moc je neporovnatelně větší než moc satanova. A vztah s Ježíšem člověka naplní víc než jakékoli hledání ezoterických nauk a věnování se jim. Poznání pravdy je to nejcennější, co člověk může mít – a to mu změní doslova celý život. Kdybych mohla něco říct své vlastní tehdejší „ezoterické verzi“, tak bych řekla, že když se člověk sám za sebe rozhodne zjistit, jestli ten Ježíš je opravdu Pravda, tak Ježíš se mu dá poznat. A to poznání je tak úžasné, že se člověk už nikdy nebude chtít vrátit zpět. Bylo by to nelogické. Protože Ježíš je až příliš dobrý.

Svoje vyznání máte na svých stránkách – a sama sebe definujete mj. také jako křesťanskou misionářku. Co si konkrétně můžeme představit, když řeknete, že chodíte na misie?

Termín „křesťanský misionář“ používám proto, že mnoho lidí zapomíná na to, že jako křesťané jsme povoláni žít pro Boha – nejen žít dobře, morálně a podle Bible, ale doslova žít pro něj, šířit Boží království. Takže tady na zemi nejsem na dovolené, nežiju pro sebe, jsem na misii. Pro mě žít je Kristus a umřít je zisk, jak říká apoštol Pavel. To je moje mentalita. Teď už začínám jezdit i do zahraničí a věřím že v budoucnu to bude ještě častěji. Ale misie je pro mne na každý den a není třeba jezdit do Afriky, aby byl člověk misionářem. Je to o vědomém šíření Ježíše tam, kde se člověk právě nachází.

Vaše každodenní misie začala razantně – začala jste se modlit za uzdravování lidí, které jste potkala. Oproti ezoterice to musela být obrovská změna. Jak na to reagovala vaše rodina a okolí?

No… (smích) to bylo velmi zajímavé. Vždycky je nekomfortní a těžké oslovit na ulici cizího člověka. A ze začátku, když jsem ještě neviděla žádný zázrak, to bylo ještě těžší. Obzvlášť pro mne, která jsem v ezoterice byla schoulená do sebe stylem nikomu nic neříkat, natož ho s něčím konfrontovat, to bylo hodně náročné. Ale postupně, když jsem viděla, jak se Ježíš lidí dotýká, jak jsou otevření – a viděla jsem první zázraky uzdravení, tak mi to dodalo odvahu.

Mému otci to bylo jedno, ale moje máma to hodně prožívala. Když se začaly objevovat zázraky, tak už si na mne musela udělat nějaký názor. Pravidelně jsem totiž chodila ze školy o několik hodin později, protože jsem po cestě evangelizovala. Byla to náhodná setkání – třeba jsem se modlila za nějakou sousedku nebo souseda a Ježíš je uzdravil. A oni pak potkali mámu a vydali svědectví – řekli jí, že jsem se za ně modlila a že jim po modlitbě zmizely bolesti i letité nemoci.

Máma měla možnost si myslet, že 1) si to vymýšlím – ale znala mě a věděla, že to nemám v povaze, nebo 2) že mi jednoduše hráblo a jsem blázen – ale chovala jsem se normálně a byla jsem při smyslech, nebo 3) že Ježíš opravdu ty zázraky dělá. Což ale bylo těžko uvěřitelné. Tak mě pozorovala a modlila se, abych našla Boha, protože nechápala, že už jsem ho našla. A po nějaké době se znovuzrodila i ona. A sama viděla, jak Bůh nějaké zázraky udělal. Teď je upřímně věřící následovnice Ježíše.

Věnujete pozornost i tělu – zmínila jste fyzioterapii a zdravou výživu. Sbírání a konzumace divokých bylin asi není u vaší generace příliš obvyklé. Jak jste k tomu přišla? Zdravou stravu jsem řešila ještě v období ezoteriky, bylinky toho byly součástí. Byla jsem několik let vegetarián a několik let vegan. Taky jsem byla chudokrevná, a když jsem nejedla maso a léky mi dělaly zle na žaludek, došla jsem až k tomu, že bylinky, jmenovitě třeba kopřiva, mají mnoho železa. Tak jsem je začala jíst. Nejdřív jako smoothie, pak jsem si o nich začala číst víc a začaly mě fascinovat. Tak to došlo až k výrobě kosmetiky, jezdila jsem na jarmarky. Po znovuzrození jsem si prošla hledáním před Bohem, jestli můžu pracovat s bylinkami, a na nějaký čas jsem je přestala používat. Nevěděla jsem, jestli práce s nimi není nějaké „čarování“, chtěla jsem si pročistit život. A po nějaké době mě Bůh ujistil, že jíst bylinky a vyrábět z nich kosmetiku je úplně v pohodě, tak jsem se k nim zase vrátila. 

Máte nějaký svůj recept?

Tak to je problém, protože já tvořím za pochodu, recepty si vymýšlím, většinou ani nevážím a nezaznamenávám si – a pokaždé je to tedy jiné, protože už druhý den nevím, co jsem tam dala. (smích) Takto vznikají jídla od těch primitivních (smoothie) přes různé bylinkové koláče až třeba po fialkový dort.

Po pestrém hledání vlastní cesty ve zdravé výživě si děláte „biblickou stravu“. Co to přesně znamená?

Definuji to takto, ale vlastně to vyjadřuje moji fascinaci tím, že v minulosti lidé v porovnání s dneškem jedli zdravěji a byli zdravější. Dnešní strava je ve velkém uměle chemicky zpracovaná a mnohdy nám škodí. Bůh ji tak nestvořil. Biblická strava je pro mne strava založená na základních Bohem stvořených kvalitních surovinách, které nejsou nijak dál průmyslově zpracovány, a funguje na principech, co člověku prospívá, a co ne. Někdo by řekl, že je to zdravá strava, pro mě je to spíš strava normální. Před tisíci lety by si lidi nekoupili třeba cukrovou vatu. Neměli na to ani technologie, a klasický cukr byl tehdy velmi vzácný, sladilo se hlavně sušeným ovocem a medem.

Tak jak vypadá váš dnešní jídelníček?

Většinou jím jídla ze základních surovin a z nich vymýšlím všechno možné. Přes den jím luštěniny na různé způsoby (plus koření), mám ráda hodně zeleniny a ovoce, vždycky si dám nějaké oříšky a obilniny, med. A velmi ráda mám něco fermentované – buď kombuchu, domácí kefír nebo jogurt. To je tak asi základ mé stravy. Jednou dvakrát do týdne si dám nějaké čisté maso a vajíčka. 

Například včera jsem si vyrobila tofu z hrachu.

Jak jsou vaším jídelníčkem nadšení vaši hosté?

Delší dobu žiju sama, takže co si uvařím, to si taky sním, ale kdy přijdou hosté, tak se snažím víc. (smích) A když se snažím, tak to lidem chutná. 

Bylinky a videa. Asi máte nalezenou rovnováhu mezi přírodou a sociálními sítěmi, že?

Poslední dobou právě moc ne. Hodně se věnuji práci. Jedna věc je, že jsem v přírodě a i do přírody jdu s kamerou, a druhá věc je sedět u počítače a z natočeného materiálu tvořit video, dávat tomu formu. Teď velmi zvyšuji standard v tom, jaká chci, aby ta videa byla, a to bere hodně času. Teď je to období náročnější.

O co podle vás mladí lidé přichází, když nechodí do přírody?

Za mě – pohyb je úžasný. Cítím se mnohem lépe, mám dostatek pohybu a víc energie. Zároveň být v přírodě není prospěšné jen pro tělo – třeba oči zaostřují jinak, když hledí do dálky, ne když zaostřují na monitor, organizmus je okysličený, což má vliv na trávení i myšlení, ale i na duši. Pro mě je to jedno z nejlepších míst, kde umím vypnout. A když jsem tam bez mobilu, tak se umím nerušeně koncentrovat na Boha. Hodně se modlím během procházek po lese. 

Ohledně tvorby videí pořádáte i kurzy „Som Tvorca“, kde učíte to, co jste se ohledně sociálních sítí za těch pět let, kdy jsou média vaší prací, naučila. Nebývá vlastní „know-how“ spíš chráněným tajemstvím?

Nemám strach, že bych si vychovala konkurenci. Protože jedna věc je naučit se tu technickou stránku a mít nějakou svoji strategii a druhá věc je, že každý člověk je originál, každý má svůj vlastní hlas. Ten kurz vznikl hlavně pro ty, kdo to uplatní v práci – podnikatelé a tak. Když někomu na sítích funguje firma, není to pro mě konkurence. A konkurence není ani to, když chce nějaký křesťan jako já šířit po sítích evangelium – to je zkrátka super. (úsměv) 

Co vás tedy vede k tomu naučit druhé to, na co jste si musela přijít sama?

Tvorbě na sociálních sítích se věnuji už několik let a stále se snažím zlepšovat – myslím si, že mám co předat. Informace i zkušenosti. A je v tom i jistá forma hobby – baví mě učit jiné lidi to, co umím a co mě baví. 

Co vás na tvorbě videí nejvíc baví, a co chcete mít naopak rychle za sebou?

Jsou věci, které mě nudí (ale musím je udělat), a pak jsou věci, které mě doslova pohltí. Velmi mě baví natáčení a v produkci, když už sedím za počítačem, tak mě baví ta kreativní část. Třeba u YouTubových videí, jejichž tvorba zabere extrémně hodně hodin, někdy i dní, když pracuji se zvukem, s dějovou linkou – tam mě to pohltí tak, že ztrácím pojem o čase. To, co mě opravdu nebaví, je hrubá práce – přebrat soubory, vyhodit to, co je nepoužitelné. Když jedu na misii a má vzniknout třeba hodinový film, tak přijedu domů a mám třeba šest hodin natočeného materiálu. Musím to celé projít, najít klipy, které se mi líbí, zeditovat to. Trvá to dlouho.

Stojí ta práce s filmy za to s ohledem na vaši cílovou skupinu?

Pravda je, že zatím vidím, že ta méně časově náročná videa mají mnohem větší dopad. Ale nedá se úplně porovnávat video na YouTube a video na sociální sítě. YouTube pořád ještě rozbíhám, takže jsem žádnou „díru do světa“ od videa neočekávala. Věřím, že když budu ty věci dělat dlouho konzistentně dobře, že budou mít stejný dopad jako sociální sítě. Zatím pro ty, kdo chtějí vědět víc, má hodinové video na YouTube úplně jinou hloubku než několikaminutový klip. Dívám se na to z pohledu, ze kterého to vidí Bůh – ne dnešních výsledků, ale dlouhodobého dopadu, takže jsem v pohodě. (úsměv) A dál mě to motivuje tvořit. 

Ve filmu z Floridy jste nechala na Bohu vše. Jste dobrodruh, když na takové cestě neplánujete ani noclehy? Nebylo to tak, že bych stála uprostřed noční ulice a modlila se: „Bože, buď mi tu u někoho otevřeš dveře, nebo budu spát pod mostem!“ (smích) Ty první dny jsem věděla, kde budu spát, a v těch posledních dnech jsem si nechala svobodu rozhodnout se na poslední chvíli.

Jak byste laikovi popsala cestu od myšlenky, které se chcete ve videu věnovat, ke zveřejnění videa? Mám toho teď už docela hodně, takže se víc snažím plánovat. Protože když si věci neplánuji, vezmou mi víc času. Když si to naplánuji, umím být efektivnější – natočím víc videí najednou. A vím, co chci a co nechci. Nemusím to vymýšlet za pochodu, což zabere hodně času. Jasně že nejde naplánovat do detailu všechno, ale mockrát mi už plánování ulehčilo život. A taky hodně záleží, kam to půjde – jiné je spontánní natáčení, když jdu do lesa pro bylinky, a jiné, když sedím za kamerou u Učedníka a natáčím videa o Bohu – tam to chce větší přípravu. Musím vědět, o čem chci mluvit a jaká je pointa toho, co chci říct, abych neříkala zbytečné věci a šla rovnou k jádru.

Zmínila jste ještě jednoho zajímavého koníčka. Jak jste se dostala k šachům?

Narodila jsem se z rozhodnutí dvou šachistů, kteří chtěli mít šachové děti. (úsměv) Už ve čtyřech letech jsem uměla postavit figurky a v sedmi letech jsem vyhrála první mistrovství Slovenska. Doma byla hlavně díky otci tréninková atmosféra, takže šachy byly odmalička přirozenou součástí mého života.

Pomáhá vám šachové myšlení (vidět několik tahů dopředu) teď v organizaci práce?

Ano, jsou mnohé aspekty šachu, které teď velmi využívám – přemýšlení, koncentrace, vytrvalost, logické myšlení… Z tohoto úhlu pohledu mi šachy daly hodně. Mnoho věcí je pro mne snazších, protože mi šachy nějakým způsobem zformovaly myšlení. 

Jak důležitou součástí vašeho života jsou teď?

Už je v podstatě nehraju. Občas dostanu chuť jít na jednodenní turnaj, občas si se mnou někdo velmi chce zahrát, ale je to extrémně zřídka. Šach pro mě není hobby – nikdy nebyl, vždycky to pro mne byl výkonnostní sport. Teď nemám ani čas, ani chuť vracet se k té soutěžní soupeřivé mentalitě, která je s tím spojená.

Pár rychlých otázek na závěr. Z čeho jste měla poslední dobou největší radost?

Možná to bude znít hloupě, ale největší radost mám z osobních tichých momentů s Bohem – když mi Bůh něco ukáže, nebo zkrátka z jeho přítomnosti. To jsou věci, které mě krátkodobě i dlouhodobě velmi těší. Samozřejmě pak z toho, že Bůh někde otevře dveře, že můžu jet nějak na misii… 

Na co z toho, co je před vámi, se nejvíc těšíte?

Teď se chystám na konferenci do Skotska. Je tam krásná krajina, kterou jsem vždycky chtěla vidět, a jedu tam s kamarádkou. A chci to i natáčet, takže i na tu kreativní stránku se těším. 

Kdybyste mohla říct své generaci (generaci Z) už jen jednu větu (pár vět), jaká věta by to byla?

Jít za Bohem naplno je to nejlepší rozhodnutí, které můžeš v životě udělat.