„Hoří“ je čistá kvarta. Ale jaký interval má „vyhoří“?

Když začínám psát o této své zkušenosti, vybavuje se mi v hlavě povídka Šimka a Grossmanna „Jak jsem ochořel“. Moje povídka by nesla název: „Jak jsem vyhořel.“ (Vzhledem k tomu, že mi to v hlavě zní hlasem Miloslava Šimka, tak mi ten mužský rod odpusťte.)

Chtěla bych, abyste věděli, že nemám ráda extrémismus. Přesto, když bych se měla popsat, řekla bych, že jsem byla většinu života hudební fanatička. „Cože? V tomto obchodě mají vějíř s motivem Mozartovy skladby?! To musím mít! Různé předměty z odvětví papírenského s motivy not?! Polštář s obrázkem klaviatury?!“ A pak také deštníky, nádobí, svíčky, ponožky, kapesníky látkové i papírové… Všechno pokryté hudebními motivy a ano, to všechno mám doma a to všechno, když jsem si nesla domů, mi přinášelo hřejivý pocit štěstí. Protože hudba je můj život. Každé ráno mi po probuzení zněla hudba z reprobeden, přes den v hlavě, hudbu hraju, tvořím, učím. Hudbu jsem vnímala jako jeden z důkazů Boží existence – máme jen dvanáct tónů v oktávě, a přitom vzniká tisíce let stále nová hudba! Jak je možné, že se vytváří stále nové a nové melodie?

Na vysoké škole jsem začala učit hru na klavír. Nejdřív jedno dítě, časem dvě, později sedmnáct… A každému jsem si přála předat tu radost, kterou hudba dávala mně. Měla jsem v hlavě hromady skladeb, většinou mě na lusknutí prstů napadaly hudební aktivity, které jsem s dětmi mohla dělat. Do toho jsem pravidelně hrála ve shromáždění. Od základní školy jsem doprovázela zpěv besídky, později písně při bohoslužbě a časem v podstatě nebyla neděle, kdy bych nehrála. Neděle co neděle pět, deset, patnáct let… a byla jsem v tom šťastná. V den, kdy píšu tenhle text, mi Facebook ukázal čtyři roky starou vzpomínku. Sdílela jsem tehdy fotografii, na které sedím u piana, úsměv od ucha k uchu a u toho popis: „Někdy nepoznám, jestli pracuju, nebo mám volno. Hudba je všude a pořád a miluju to.“ Moje moudrá a mnohem zkušenější kamarádka mi k tomu napsala: „Moc ti přeju, abys tuhle lásku nikdy neztratila, protože když se to stane, tak to moc bolí.“ Já jsem jí to olajkovala, a říkala jsem si, že vůbec nechápu, o čem to mluví. Jak by se to mohlo stát? Dva roky nato už to bylo tady. Jsem na volné noze a vnímala jsem jako Boží požehnání, že jsem nikdy nesháněla žáky. Pokaždé ke mně přišli sami. A jednoho léta se stalo, že se mi ozvalo dalších asi devět rodičů, že by si přáli, abych učila jejich děti. Nechtěla jsem nikoho

odmítnout a snažila jsem se vytvořit rozvrh tak, aby se mi všichni stávající i noví žáci vešli. (Že je vytvoření rozvrhu taky jeden ze zázraků a důkazů Boží existence, si povíme zase někdy příště.) Podařilo se mi sestavit rozvrh, kam se mi vešlo všech tehdy asi třicet žáků. Následovalo ale něco, s čím jsem v rozvrhu nepočítala. Probudila jsem se ještě před začátkem školního roku uprostřed noci s hrozným pocitem, že nedokážu v hlavě pojmout tolik individualit. (Jedna z výhod soukromého učení je, že se můžete víc zaměřit na přání, tendence, osobnost žáka.)

Kromě učení mám jako existenční jistotu další tři drobné práce, které mi pokrývají dobu, kdy se kvůli prázdninám či nemocem neučí. I chlebem totiž živ jest člověk. Mám je ale, i když se učí naplno. Nakonec se mi podařilo vymyslet systém, abych to zvládala, ale cítila jsem se hodně na hraně. Do toho každou středu po práci zkouška a každou neděli hraní při bohoslužbě.

V té době jsem byla oslovena, zda bych nechtěla kandidovat do staršovstva. Bála jsem se toho, ale zároveň jsem vnímala, že za chod sboru mám taky odpovědnost, a pokud jsem tam potřeba, neměla bych se tomu bránit jen proto, že mám obavy. Zároveň jsem ale už tehdy věděla, že žiju na hraně svých schopností, téměř bez jakéhokoli volna (a to ani o víkendech). Přišel den voleb a já jsem celou noc nespala, měla jsem zimnici, horečku, tělo mi dávalo najevo, že už z té hrany, na které jsem, pomalu přepadám. Chtěla jsem do toho jít s důvěrou, ale říkala jsem si, že pokud mě zvolí, tak asi umřu. Díky Bohu (opravdu to tak vnímám) jsem zvolena nebyla, ale ta přetíženost a stres ani po té úlevě neodešly a já jsem od té noci přestala spát. Další dny jsem si uvědomila, že mě před výukou zachvacuje panika. Když jsem jednoho dne šla učit a cítila jsem, jak mi začaly téct z toho zoufalství slzy, věděla jsem, že opravdu nemůžu. Volala jsem rodičům, že piano ten den ruším. Byla jsem ve stavu, že jsem nebyla schopná slyšet lidský hlas. Čtyři dny jsem nakonec strávila doma v tichu v křesle, četla jsem si, uzdravovala jsem se v té samotě. Jen s námahou a přemlouváním jsem občas dokázala zvednout telefon – měla jsem pocit, že nevydržím slyšet ani obyčejné dotazy typu, jak se máš/co děláš, a reagovat na ně. Interakce s jakýmikoli lidmi pro mě byla na hraně mých schopností. Po necelém týdnu, kdy jsem se dostala tou samotou z nejhoršího, jsem se vrátila do běžného režimu. Všechno se ale změnilo – hraní ve shromáždění se pro mě stalo složitým stereotypem, učení pro mě bylo hodně těžké, vnímala jsem, že na žáky dopadá moje vyčerpanost, po dvanácti letech učení jsem začala pochybovat, jestli vůbec umím učit, měla jsem pocit, že nic neumím, žádné skladby neznám, v hlavě prázdno, invence nula, ale nějak

ten školní rok doklepeme… Radost z hudby zmizela a stala se z ní povinnost, kterou nějak vydržím. Půl roku jsem si nepustila písničku, od března jsem si poprvé sedla sama ke klavíru až v září.

Celý následující rok jsem se vypořádávala s nespavostí, která většinou trvala několik měsíců vkuse, a taky s tím, abych začala mít hudbu zase ráda. Nechtěla jsem přestat doprovázet ve shromáždění, ale ničil mě ten stereotyp i to, že když hraju, tolik se soustředím na tu hudbu, že nemám kapacitu ze shromáždění taky i čerpat. I během kázání jsem měla v hlavě především předehry, dohry, sóla, vokály… povinnosti… povinnosti… Chtěla bych zdůraznit, že je jen moje odpovědnost, že jsem hrála tolik, až jsem se tím přehltila. Dokud mi bylo dobře, nechtěla jsem mít od hraní pauzu. Nepotřebovala jsem ji. Kdyby mi před lety někdo řekl, ať si dám v neděli volno, vytasila bych se s cedulí „Nechte zpívat Mišíka hrát Matulíkovou“. (úsměv)

Dnes je to rok a půl od mého vyhoření. Většinu nocí spím, už nehraju na Smíchově každou neděli – a když hraju, těší mě to, a dokonce mám kapacitu z bohoslužeb čerpat. Ke klavíru i jiným nástrojům si sedám s radostí, v hlavě mi opět zní melodie a já mám pocit, že žákům zase dokážu něco předat, že spolu tvoříme hudbu s nadšením …a že v té hlavě nemám tak prázdno. Když jsem se v srpnu potkala s mým nejbližším kamarádem, kterého jsem viděla předtím naposledy před létem, prvních pět minut na mě jenom koukal a opakoval: „Ty vypadáš nějak jinak!“ A pak na to přišel. „Ty jsi šťastná!“ A já jsem vážně byla. Po roce a půl od vyhoření se mi rozplynula i ta drobná mlha lehké deprese, která mě sice úplně neparalyzovala, ale za celou dobu jsem se jí nemohla zbavit.