Čistota ženy je v každé z nich

Mgr. ThLic. Klára Marie Stráníková, SCSC, řeholní sestra z kongregace Milosrdných sester svatého Kříže, žije v klášteře v Praze, pracuje na misijním poli žen v prostituci a jako vězeňská kaplanka ve věznici v Praze na Pankráci

Pocházíte z nevěřícího prostředí, ale zasvětila jste svůj život Kristu. První otázka se nabízí sama: Jaká byla vaše cesta k povolání stát se nevěstou Kristovou?

Úplný počátek byl můj křest – byla jsem pokřtěna jako miminko. I když nenásledovala výchova ve věřící rodině a semínko nebylo dál kultivováno, bylo zaseto. Hlavní start mého volání k víře byl ale vánoční. Před Vánocemi roku 1985 jsem dostala pozvání od našeho pana dirigenta orchestru, kde jsem hrála na příčnou flétnu, jestli bych nechtěla s místním vánočním orchestrem hrát Rybovu vánoční mši. Přijala jsem to – a to byl můj první konkrétní vstup do posvátného prostoru kostela. Další Vánoce už jsem poslouchala, co se tam říká, a zjistila jsem, že se mě to bytostně týká. Úplně nejsilnější moment byl, když jsme hráli v husitském kostele a paní farářka tam četla Prolog Janova evangelia. Velmi se mě to dotklo, bylo to pro mě něco nádherného, něco mezi nebem a zemí. To byl začátek mé konverze, krátce poté jsem se začala zapojovat do života církve a číst Písmo. Spontánně to pak přešlo do setkání se sestrami a objevu toho, že mě Bůh volá k zasvěcenému životu.

Jako řádová sestra jste se dostala do velmi specifické misijní oblasti – vaše služba ženám živícím se prostitucí začala před lety zájmem o problematiku obchodování s lidskými bytostmi. Jak vás Bůh do této konkrétní služby vedl?

Ano. Zhruba před dvaceti lety jsem měla sen – v tom snu jsem vstupovala do nočního klubu – s vědomím, že jsem „čistá“ a že tam jdu pomáhat. Jasně jsem si pamatovala interiér toho klubu. Ale protože jsem tomu snu nerozuměla a nic mi neříkal, tak jsem z něj nic nevyvozovala a zapomněla jsem na něj. Vrátil se mi až o pár let později, když jsem na pouti za duchovní povolání procházela s novickami, které jsem měla na starosti, pohraničím v severních Čechách. Viděly jsme tam řadu nočních klubů a modlily se za ženy v prostituci. Tam jsem si na ten sen vzpomněla. A když jsme se pak vrátily domů, tak jsme měly na stole Katolický týdeník s dvoustranou o obchodování s lidskými bytostmi – tam jsem si poprvé uvědomila tu realitu. Dotklo se mne to. Měsíc nato jsem jela do Švýcarska na generální kapitulu, kde bylo téma obchodování s lidskými bytostmi živé. Tam jsem pochopila, že je to povolání pro mne, že mě Bůh volá právě do této oblasti.

Jak dlouho už na tomto misijním poli pracujete?

Generální kapitula se konala v roce 2008. V roce 2009 jsem byla na tříměsíční stáži v Itálii, po návratu jsem začala být zvána na různé přednášky a několik let se moje služba točila kolem nich. Věděla jsem, že mě Bůh volá dál, ale nějak to tehdy dál nešlo. V Itálii jsem sloužila na ulicích, protože tam byla tehdy převážně pouliční prostituce. Do prvního nočního klubu v Čechách jsem vstoupila 14. února 2012 – a jak asi tušíte, zjistila jsem, že interiér toho klubu znám – z toho snu.

V tom snu jste byla čistá – a v realitě jste tam pak vstoupila v řeholním oděvu. V setkání dvou světů – toho vašeho, zasvěceného čistotě, a toho jejich, se sexem jako dennodenním chlebem – tak ještě víc vynikl ten kontrast. Byl to promyšlený záměr?

Vstoupila jsem do toho v poslušnosti Božího volání, tak asi byl Boží záměr, aby se to dělo takto. (úsměv) Nevím, jestli by se mnou ty ženy mluvily jinak, kdybych neměla řeholní oděv, nemám srovnání. Nezažila jsem žádnou vulgaritu, ale tu nezažívám ani ve vězení, kde pracuji jako vězeňská kaplanka. Vlastně vůbec nevnímám, že by ty ženy byly jiné, než jsme my. Vnímám jen to, že jejich krása a důstojnost jsou pošlapávány tím, co dělají, ale že čistota ženy je v každé z nich. Jen na naprostém minimu z nich je vidět, že je to opravdu zničilo. Ale to mluvím třeba o dvou ženách z tisíce. A mnohdy je to víc vlivem alkoholu a drog než prostitucí.

Prožila jste v té vaší šestnáctileté službě nějaké silné Boží zastavení, které nějak zásadně ovlivnilo vaši další cestu?

Na tu misi jsem šla s tím, že se budu s těmi ženami modlit. Tenkrát jsem dostala i požehnání od zpovědníka, i když jsem vůbec netušila, jestli to v tom prostředí bude možné. A když jsem pak začala jezdit s terénními skupinami, bylo jich asi dvacet, tak většinou byly křesťanské a s těmi ženami se modlily. To pro mě bylo potvrzením cesty. Vždycky byla modlitba hezká, silná a žádoucí. Dalším potvrzením byl řeholní oděv – slýchala jsem, že má důvěru, ale tam jsem to zakoušela při každém setkání. Jednou, když jsem jela se skupinou nevěřících, měla jsem zůstat v autě, protože ta skupina nevěděla, co už mám za sebou – a řekli mi, ať se jen dívám. Ale když viděli, jak na mě jako na řeholnici ženy reagovaly, při dalším setkání už mě volali ven. Jednou si mě jedna žena z Nigérie vzala stranou, že se mnou chce mluvit, a ostatní mi pak řekli, že ta s nimi ještě nikdy nemluvila. Potvrdilo se mi, že mohu sloužit v řeholním oděvu a že je to naopak dobře.

Mluvíte o tisících žen… Máte představu, s kolika ženami už jste se takto během své služby setkala?

Kontaktů určitě byly tisíce, některé opakovaně.

Z vašich slov je znát respekt k lidské důstojnosti. Podle svých slov nesloužíte „prostitutkám“, ale „ženám v prostituci“. Vnímám to jako vaše sdělení světu, že identita těchto žen je jinde než v tom, co dělají. Jak se identifikují ony samy?

To se nedá říct obecně – každé to setkání je jiné. Vždycky se ale najde nějaká událost v jejich životě, která vysvětluje, proč v té prostituci jsou. Těžké životní okolnosti, těžká sociální situace… Nikdy do toho nešly úplně dobrovolně. Ty, které měly větší míru volby, o tom mluví jako o práci, o masce, kterou si nasadí, většina jako o východisku z nouze, o dočasném řešení. Jestli jsou k tomu některé vysloveně nuceny, se nedozvíme, protože to neřeknou. Můžeme to jen podprahově vnímat.

Takže pokud mluví o východisku z nouze, tak po překonání krize z prostituce zase odejdou?

Často ano. Samozřejmě, jsou ženy, které jsou v prostituci dlouhodobě, ale my pořádně nevíme, co je za tím. Potkala jsem i takové, pro které to začalo jako východisko z nouze, ale teď už je pro ně těžké se začlenit do normálního pracovního procesu. Nebo „uhasily nouzi“ a pokračují, aby si udělaly nějaký finanční polštář do budoucnosti. Ale může být rozdíl mezi tím, co řeknou, a tím, co skutečně žijí – jestli za tím není někdo, kdo z nich profituje. Každý příběh je jiný.

Říkáte příběh… Tento rozhovor vyjde ve vánočním čísle časopisu Brána – připomínáme si příběh narození Ježíše. Marie byla mladá dívka, která otěhotněla mimo manželství – mnoho lidí na ni mohlo hledět jako na zkaženou (podle zákona mohla být dokonce ukamenována). Bůh to takto chtěl. Co vy na to?

Zdá se mi od Pána Boha fantastické, že nešetřil Ježíšovu matku a začátky Ježíšova života – bylo to jedno drama větší než druhé. Ale věděl, že oni to s důvěrou v Boha ustojí – a ty dramatické situace tak dnes mohou být oporou ohromnému množství lidé. Jak to ostudné těhotenství, tak velmi náročná cesta do Betléma a porod za podmínek, které by si fakt žádná žena nevybrala, útěk do Egypta – do cizí země jiné víry… Ženám, kterým sloužím, život přinesl těžké situace a ony tomu čelí s velikou odvahou. My někdy nemáme slov a jen jim přejeme, aby to vydržely. Samozřejmě, pokud můžeme mluvit o Bohu, každé setkání nějak vedeme k tomu, že Bůh pro ně má lepší plán. Vždycky se ptáme, jak to vypadá s hledáním práce, ale někdy víme, že jejich situace je bezvýchodná a že jsou vlastně ohromně statečné, že neskočily pod vlak, ale „jen“ pod kola prostituce.

Každé setkání začínáme i končíme modlitbou. Říkáme tomu „čištění mečů“.

Tohle musí být i pro vás velmi náročné, když nemáte možnost jim prakticky pomoct… Necítíte bezmoc?

Vždycky chodíme za Bohem. V našem modlitebním týmu každé setkání začínáme i končíme modlitbou. Říkáme tomu „čištění mečů“. Nejsou to naše zbraně, jsou Boží. Kdybychom je neotřeli do trávy, jako Petr v Narnii, tak by zrezivěly. I před setkáním s každou ženou se modlíme a modlíme se za ni i pak, odevzdáváme ji Bohu. Nějaká ta bezmoc je v každé oblasti – i třeba ve výchově. Je na Pánu Bohu, aby do lidských životů vstupoval. My mu je jen otevíráme. Ale popravdě, protože ta setkání nejsou nijak dlouhá a mezi nimi bývá noc, nesu je snadněji než rozhovory ve vězení – příběhy těch chlapců si někdy nesu domů a bývá to i těžké.

Ve vězení tedy sloužíte mužům?

Většinou mužům, protože pracuji jako kaplanka na Pankráci. Je tam i oddíl žen, ale osobních setkání mám víc s muži.

Zpátky k ženám – byl vám ten pohled na ně jako na krásné lidské bytosti dán hned v prvním okamžiku, nebo jste ho získávala s konkrétními příběhy žen, které ho měnily?

To je dobrá otázka – protože přišel až s prvním setkáním s první ženou. Předtím jsem měla ten asi všeobecně povrchní pohled, že jsou tam dobrovolně a rády, že jsou zvrhlé. Ale osobní setkání a první pohled do očí můj náhled změnily.

Můžete říct nějaký konkrétní příklad, který ve vás hodně věci posunul?

Na ten úplně první v mé službě si konkrétně nepamatuji. Ale na své úplně první setkání s ženou v prostituci si pamatuji. Bylo to mnohem dřív, v roce 1999, učila jsem se v našem klášteře v severní Itálii italštinu. A občas jsem tam zahlédla asi šestnáctiletou dívenku z Nigérie. Jmenovala se Joya, byla velmi krásná, průzračná, čistá. Sestry mi o ní řekly, že je z prostituce a že ji naše sestra Hildegarda zachránila z ulice. Až z rozhovoru s touto sestrou jsem se dozvěděla, že Joya byla pozvána do Itálie na obyčejnou práci a v Itálii byla přinucena k prostituci. Byla to křesťanka, velmi se modlila za svoji záchranu a po čtrnácti dnech ji tam objevila terénní skupina, ve které pracovala sestra Hildegarda. Podařilo se jim ji z té ulice zachránit a ukrýt v našem klášteře. Učili ji jazyk a připravovaly ji na to, aby se jednou mohla zapojit do společnosti a pracovat tak, jak chtěla, když do Itálie přišla.

Mně tenkrát průzračnost té dívky vůbec nešla dohromady s tím, že byla v prostituci. Podvědomě jsem věděla, že to nebyla její volba, ale až sestry mi to potvrdily.

Mluvíte o zotročeném dítěti… Nemáte obecně v takových situacích povinnost to ohlásit na policii? A jestli ano, nevystavujete tím, třeba dočasně, ale přece, oběti ještě většímu riziku?

Tohle byl učebnicový případ z Itálie. Ale obecně musím říct, že v Čechách se setkáváme jen se ženami dospělými, které i kdyby byly obětí trestného činu, tak nám to neřeknou. Alespoň nám se to ještě nestalo. Ale hypoteticky, kdyby nám někdo řekl, že je obchodovaný, musí mít naprostou svobodu se rozhodnout, jestli opravdu chce pomoct. Je rozdíl, jestli žena hledá pomoc, nebo jestli se jen svěřuje.

Dostáváme se tím k faktu, že organizovaná prostituce je systém zla. Je to na duchovní atmosféře toho prostředí znát? Cítíte tam strach?

Strach necítím. Ani obavy, co se tam může stát. Možná jsem ho cítila v počátku v Itálii, ale nakonec – kdo by si na nás co vzal? Prostředí je samozřejmě nekomfortní, ale víme, že jsme pod ochranou. Párkrát s námi šel jeden exorcista a ten říkal, že tam to zlo velmi cítí.

Čím je v takovém prostředí modlitba? Jak na ni ty ženy reagují?

Modlitba je každopádně setkáním s Bohem a jejím ovocem je to, jak modlitby vyslyší. Pokud ty ženy chtějí modlitbu, tak jsou za ni vděčné. Znamená pro ně velmi mnoho. Pro nás je zázrak, že jsme se v tom prostředí mohly modlit, a ony se modlitbě rády poddají. Jedna žena, která šla brzy po našem setkání z klubu pryč, se svěřila, že to byla její první modlitba v životě. Asi to byl pro ni tak silný zážitek, že jí to pomohlo najít směr. Teď už je pokřtěná a žije úplně jiným životem.

A co se stane s člověkem uvíznutým v tomto soukolí, který uvěří v Krista, ale odejít nemůže?

Nevím, vidím to jen z naší strany. Nevím, jestli je opravdu nemožné se sebrat, odejít a už nepřijít. Mnoho z nich řeší dluhy. Když člověk přijme Krista, neznamená to, že by se mu do druhého dne srovnaly životní hodnoty. Poznávají Krista postupně a postupně přijímají požadavky, které vyplývají z evangelia. Mezi ženami v prostituci je řada věřících žen, které s Bohem žijí, zvláště ženy s pravoslavnou vírou. Ukazují nám, že mají v mobilu modlitby, modlí se a s Pánem Bohem žijí. Ale zvláštní je, že v klubu modlitbu nechtějí – to prostředí jim pro modlitbu připadá nedůstojné.

Setkáte se někdy i s jejich rodinnými příslušníky, třeba ve snaze najít řešení, nebo ani oni o prostituci členky jejich rodiny obvykle neví?

Přesně tak. To je naše pravidelná otázka, jestli někdo ví, že tam jsou – a převážná většina to tají. Prožívají velikou úzkost, aby se rodina nedozvěděla, že se živí prostitucí. Jezdí proto i přes celou republiku.

To ale zároveň znamená, že jim rodina nemůže pomoct.

Kdyby ta žena měla zdravé rodinné a sociální zázemí, tak ty dluhy vyřeší. Většinou se jedná o dluhy po partnerech. Převážná většina našich žen pochází z rozvrácených rodin, měly špatný start. Samozřejmě, často mají děti, ale v rodině zázemí nemají.

Jakou nejsilnější odpověď jste dostala na otázku: „Co se stalo, že jste tady?“

Nesu v sobě setkání s jednou mladou ženou, která byla vděčná za to, že nás potkává ještě před klubem, protože říkala, že kdybychom ji potkaly v tom klubu, tak bude pod vlivem alkoholu a drog. Byla tam kvůli tomu, že její matka po ní chtěla vysoké finanční obnosy za to, aby jí ukázala holčičku, kterou měla jako babička v pěstounské péči. Pokud by jí ty peníze nedala, tak jí ji neukáže – a ona, aby to v tom klubu zvládla, tak si vždycky musela dát drogu a opít se. A její matka při jednání se sociálkou jako argument, proč musí dítě zůstat v její péči, uváděla, že její dcera je narkomanka, prostitutka a alkoholička.

Šílený začarovaný kruh…

To je výstižné. Ta žena už měla rozpracované všechny papíry, aby mohla jít k Apolináři na léčbu, ale měla strach, že když matce nezaplatí ty peníze, že už svoji dceru neuvidí. Nejtěžší pro ni bylo srovnat se s tím, že ji matka zneužívá, protože tolik peněz na výchovu holčičky určitě nepotřebovala, protože dostávala příspěvek od státu. Po dlouhém rozhovoru připustila, že za tím může stát někdo další, kdo chce peníze, protože matka začala nutit do prostituce i její mladší sestru. Tu ženu už jsem víckrát nepotkala. Útěchou nám je, že třeba nějak nahlédla na to, že se opravdu motá v začarovaném kruhu.

Stalo se vám někdy, že jste nějakou z nich potkala po letech v jiných podmínkách?

Ano. (úsměv) Konkrétně třeba jednu mladou ženu z Afriky, kterou jsem potkala v jednom pražském klubu. Když z něj odešla, tak jsme se párkrát setkaly v Praze, za covidu jsem ji doprovázela, když byla v Itálii – díky té stáži tam znám síť lidí, kteří mohou pomoci skrze různé charitativní organizace. A teď jsme si občas napsaly – a předevčírem mi od ní přišla fotka jejího syna Noeho.

Nebo jiný příklad – v jednom klubu jsme roky doprovázely rozbitou mladou ženu, která šla z extrému do extrému. Jednou za námi přišla – a byla taková jiná. Tak jsem jí říkala: „Ve vašem životě se něco krásného stalo, vy jste úplně jinačí!“ A ona řekla: „Já už tady nejsem, čekám miminko, budu se vdávat. Přišla jsem sem navštívit kamarádky, a když jsem slyšela, že jste tady, tak jdu za vámi.“ Pár takových situací máme. (úsměv)

Vaše misie je o hodně silné důvěře – což je dobrý základ pro přátelství. Ale zde se vy angažujete, a ony vám ze života zmizí. Jak to s takto „rizikovými“ vztahy máte?

Právě. Nic z toho asi není úplně na úrovni přátelství, ale na úrovni lidské podpory. Zároveň zmizí mně, ale nezmizí Bohu. V pastorační službě to tak většinou bývá – i třeba při práci s katechumeny, kteří pak odchází do jiných farností, a my věříme, že jsou v Božích rukou. Stejné je to i ve věznicích – většinu z nich už nepotkáme, jen o nich třeba víme, že se drží. A díky Bohu, když je znovu u nás nepotkáme.

Jsou Vánoce v nočních klubech něčím jiné, něčím výjimečné?

Jsou – když se ptáme na Vánoce, tak nám zatím vždycky řekli, že mají zavřeno. (úsměv) Včera jsem se jedné ženy na Václavském náměstí ptala, jak je bude trávit, a řekla mi, že bude doma, že na Boží hod vánoční půjde do kostela. Nedohlédnu za to, nevím, jestli je někdo opravdu obchodovaný, někde zavřený, a jestli ano, tak jak Vánoce tráví. Pro mě a pro tým jsou Vánoce časem doma, v našem prostředí.

Vaše intenzivní několikaměsíční misie v Itálii před lety přešla do trvalé služby. Kde konkrétně teď působíte?

Jsem členkou dvou týmů. Ten profesionální je v rámci poradny Magdala při Charitě. Má sídlo na Moravě a jednou za dva týdny tam jezdíme do nočních klubů a nabízíme testování na pohlavně přenosné nemoci. Během testování se bavíme právě o jejich životní a sociální situaci, občas se podaří i nějaké východisko najít. A v Praze chodíme s týmem, který byl založen ženami z protestantských církví z Ameriky. Zapojila jsem se do něj v roce 2012, kdy už tam byla jedna moje kamarádka – irská sestra v civilu. Teď je ten tým převážně katolický, což je ale jedno, protože naše služba je nadkonfesní, stejně jako ta služba ve vězení.

Máte nějaký „svůj“ verš z Bible, který vás touto misií provází?

Určitě. Matouš 21,31: „Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království.“ Kolikrát si říkám, jak by to dopadlo, kdybych přišla na nějaký noblesnější úřad a nabízela tam modlitbu, „slovíčka“ Božího slova a posvěcené medailonky, jak by to dopadlo, jestli by se na mě jen dívali spatra nebo jestli by mě rovnou vyvedli. Když s tím přijdu za ženami do klubů, tak je to vždycky moc krásné, ony se na to těší a mají z toho radost. Člověk s tímto poselstvím je tam vítaný. Ježíš přišel pro nemocné, ne pro zdravé. Všichni jsme nemocní, ale ony si toho jsou vědomy. A ti, kdo se nechají léčit, předejdou do Božího království ty, kdo se léčit nenechají.

Když se ohlédnete zpátky a vidíte svůj život plný zásadních rozhodnutí – za co cítíte největší vděčnost?

Za to, že jsem poznala Krista a jeho lásku. Od toho se pak odvíjí všechno ostatní.

A s pohledem dopředu – po čem toužíte? (úsměv) Co si přejí všichni křesťané – aby lidi poznali Boží lásku, která převyšuje každé poznání, a aby se tou láskou nechali proměňovat a vést. To si přeji samozřejmě i pro sebe. Abych se Boží láskou nechala vést a neblokovala ji svým hříchem, zabedněností, sobectvím.

Na závěr – co byste chtěla říct čtenářům časopisu Brána?

Všem čtenářům přeji opravdu požehnané prožití Vánoc, které pak přinesou pokoj, radost a štěstí života s ním i v celém nastávajícím roce 2026.