Jít královskou cestou
Původem jsi horal a narodil jsi se v zimě. Dostal jsi do vínku tuhý kořínek? Je pravda, že se se mnou doma nikdo nemazlil. Měli jsme domek bez ústředního topení, když jsme si zatopili v peci, tak bylo teplo, když ne, tak bylo zima. Bylo pro mě běžné, že když jsem se probouzel, měl jsem v pokoji osm stupňů. A zvykl jsem si na to. Byl jsem otužilý. Táta byl přísný, vždycky se zlobil, že všude běhám. Do školy jsem to měl půl hodiny pěšky. Byla to víceméně samota, neměl jsem tam kamarády ve svém věku, měl jsem jen starší a mladší sestru. A prázdniny, to byla práce – v červenci se sušilo seno a v srpnu byly žně, takže na dovolenou jsme s rodiči nejezdili. Když měl tatínek odpolední směnu, tak to bylo skvělé, protože jsem si mohl dělat, co jsem chtěl. (úsměv) Tvé mamince lékař oznámil neplodnost – a Tví rodiče se modlili. Jsi druhé ze čtyř dětí. Objevovaly se ve tvém dětství nějaké náznaky toho, že svým životem budeš jednou naplno sloužit Bohu? Asi ano. Pamatuji si, když jsme přišli domů z nedělní bohoslužby, že se nás táta ptal, co jsme si zapamatovali ze shromáždění a z besídky – a že jsem si toho vždycky pamatoval víc než moji sourozenci. V deváté třídě jsem se sám rozhodl, že za rok přečtu celou Bibli, každý den pět kapitol. Vstával jsem kvůli tomu o půl hodiny dřív – podtrhával jsem si v Bibli verše, které mě oslovily. A na střední škole jsem v tom pokračoval. Ta touha poznávat Boha a Boží slovo byla ve mně nějak přirozeně. Až ve chvíli, kdy jsem byl ordinován za kazatele – bylo mi 48 let – jsem se dozvěděl proč. Při slavnostním obědě, když jsem byl v roce 2010 v Českém Těšíně instalován, se kazatel Firla mojí maminky ptal, jaké to je, když je její syn uveden do kazatelské služby. A ona řekla něco, co mně nikdy v životě neřekla – že než čekala druhé dítě, tak se modlila: „Bože, když mi dáš syna, tak já ti ho dám.“ Byla to modlitba Chany. A já jsem si uvědomil, že to veliké požehnání, které jsem dostal, ta touha po poznání Boha, která se vepsala do duchovního DNA mého života, byla v modlitbě mé mámy dřív, než jsem se narodil.
Kážeš v češtině i v polštině. V jakém jazyce je to pro Tebe snazší? Můj rodný jazyk je polština – národnost a základní školu mám polskou a zásobu slov mám mnohem větší v polštině než v češtině. A přemýšlím a modlím se polsky. Je to ještě trochu složitější – v naší oblasti nemluvíme spisovnou polštinou, ale nářečím „po našemu“. Ale Bibli čteme v polštině a k Bohu mluvíme polsky, protože „po našemu“ je jazyk všedního dne. Ale z misijních důvodů jsem se jako kazatel v Těšíně rozhodl kázat v češtině. Pro sbor to bylo stoprocentně dobré rozhodnutí, pro mě to bylo trochu náročnější. Já jsem se opravdu česky začal učit až na střední škole v Ostravě. Moje děti už to měly jinak. Jaká byla Tvoje osobní cesta do vztahu s Bohem? Pána Ježíše jsem přijal v devíti letech. Tu chvíli si pamatuji velmi dobře. Ale pamatuji si i to, jak v mých sedmi letech táta přišel z práce, sedl si na židli a vytáhl z tašky Rudé právo, kde se psalo o sedmidenní válce v Izraeli. A táta řekl: „Tak, nastaly poslední časy.“ Pro mě to znamenalo, že Pán Ježíš brzy přijde. A já jsem si uvědomoval, že kdyby přišel, tak mě si nevezme, protože jsem mu ještě neodevzdal svůj život. Tak jsem často večer potmě prosil Pána Ježíše, aby mi dal tu možnost, abych mu svůj život mohl odevzdat. Před rodiči jsem to říct neuměl. A o dva roky později byla v Českém Těšíně evangelizace pro děti, kde jsem se rozhodl. Pamatuji si, že když nás pak nějaká sestra vedla k modlitbě, že jsem prosil o odpuštění všech hříchů a že jsem plakal. Měl jsem zavřené oči a v jednu chvíli jsem měl pocit, že se zvedám ze země. Vylekal jsem se, tak jsem oči otevřel a byl jsem zase na zemi. Ale když jsem je zavřel, tak se to opakovalo. Moje babička mi pak říkala, že to bylo proto, že už jsem nebyl obtěžkán hříchem.
To je zvláštní slyšet, když se dnes děti považují za nevinné… Samozřejmě, byly to dětské hříchy, ale věděl jsem, že jsem byl neposlušný, že jsem lhal a že jsem někde něco ukradl. Jako dítě jsem díky sboru, do kterého jsme chodili, rozuměl, co to je rozhodnout se pro Ježíše. Jak tohle setkání s Ježíšem změnilo Tvůj život? Kdy Tě Bůh povolal do služby? Začalo to asi v devatenácti letech, kdy jsem byl ve sboru v Hrádku zvolen vedoucím mládeže. Bylo tam tehdy 40–50 mládežníků. A současně jsem dostal nabídku, abych se účastnil dálkové biblické školy v Polsku. Zprvu jsem se tomu bránil, byl jsem v maturitním ročníku a musel jsem se učit na maturitu. Ale můj kolega mi řekl, ať se tam aspoň jedu podívat. A bylo to něco úžasného, tak jsem se rozhodl, že ji absolvuju. Pro můj start to mělo velké požehnání, protože možnost nahlédnout tak hluboko do Písma jsem ve sboru neměl. Literatura tehdy nebyla. V Polsku tehdy začala působit Solidarita a já jsem míval velké problémy dostat se přes přísné kontroly na hranicích. Přesto jsem tu školu absolvoval a byl jsem za to vděčný. A pak ve 27 letech jsem jako laický kazatel dostal pozvání v Oldřichovicích, nyní Třinec Lyžbice. Bylo tam cca 70 lidí. Vedl jsem ho 7 let. Pak jsme se vrátili do Českého Těšína a já jsem s Pánem Bohem udělal dohodu – při mém zaměstnání a nemocných rodičích mé ženy už jsem neměl sílu pokračovat, ale pokud bude církev potřebovat a já už budu v důchodu, že jsem ochoten se vrátit do služby. Ale Pán Bůh to mínil jinak a ve 48 letech jsem dostal jako druhý kazatel do Českého Těšína. Měl jsem heslo, že povolání musí přijít zvenku, že se nikdy nebudu povolávat sám, ale kdy mám skončit, musím před Pánem Bohem
vyrozumět sám – nečekat, až mi to někdo řekne. A takhle to bylo. A takhle to bude i za pět měsíců, kdy odcházím do důchodu a vracím se zpět do Českého Těšína. Víra se u vás v rodině žila po generace. Jak lze předávat víru z generace na generaci, aby byla pořád živá? Co podle Tebe dělá naše generace špatně, že naše děti málo touží po vztahu s Bohem? Mne zásadně poznamenaly pravidelné domácí večerní bohoslužby. Když byl táta v práci, máma četla Písmo a pak jsme se společně modlili. V neděli jsme po shromáždění ještě četli z nějaké křesťanské literatury a zpívali jsme křesťanské písně – nesměl jsem jezdit na kole ani hrát míčové hry, neděle byla skutečně Den Páně. Sbor byl můj druhý domov. Moje maminka pochází z devíti dětí – a když jsme se setkali celá rodina, tak strýcové říkali své zkušenosti s Bohem. Pro mne to tehdy bylo znamením, že víra je součástí nejen nedělního dne, ale každodenního života. A ta svědectví a postoj mých příbuzných mi dávaly záruku, že Bůh jedná s mojí rodinou, takže jsem byl ochráněn před pochybnostmi typu „kdo ví, jak to je“. I na internátě v Ostravě jsem věděl, že tam budu chodit na biblické hodiny, a v pátek jsem nejel rovnou domů, ale nejdřív do Hrádku na biblickou.
A celá širší rodina měla takovouto víru… Ano, to byla obrovská milost, že všichni sourozenci mé maminky byli věřící a vzali si věřící partnery a všechny jejich děti odevzdaly život Ježíši – a bylo nás bratranců a sestřenic kolem 25. Až ve 4. generaci ne všichni chodí do sboru nebo mají věřícího partnera a mají víru. Kdybys měl jen malý prostor na to, říct to nejdůležitější o Bohu formálnímu neobrácenému křesťanovi, co bys mu řekl? Že moje hodnota v životě vyplývá právě z toho, že jsem poznat Toho, který mne nejen stvořil, ale který za mne zaplatil cenu – a dneska se mohu radovat, že jsem Božím dítětem. A že jako člověk nejsem jen z těla a kostí, ale že jsem duchovní bytost a že tuhle jistotu dává Bůh každému člověku. Myslíš, že po téhle jistotě formální křesťané touží? Není jim to jedno? 15 let jsem vedl Alfa kurzy v Českém Těšíně (oblasti Hrádku). A zkušenosti s lidmi ve zralém věku jsou důkazem, že – samozřejmě ne všichni – toužili a hledali, ale nevěděli, jak se k tomu dostat. Dostali jste se jako hluboce věřící rodina někdy do střetu s komunistickým režimem? Byl jsem dítě štěstěny, že jsem se díky svému zdravotnímu omezení dostal na dobrou školu. Ale moje sestra se na svou vysněnou školu nedostala, protože moje babička neodevzdala svou půdu do JZD. A můj tchán byl ve vězení, odsoudili ho za maření dozoru nad církví. Moje žena měla tehdy 4 roky – hodně to poznamenalo celou její rodinu. Až jsem se tam přiženil, tak jsem ty příběhy slyšel – jak byl internován, nesměl se setkávat s ostatními, přišel o místo vedoucího a musel jít dělat podřadnou práci do železáren. Kolik tehdy vyfasoval? Bylo tehdy uvězněno osm bratrů a dostali tresty od osmi měsíců po dva a půl roku. Můj tchán dostal velmi dobrý posudek z Třineckých železáren, tak měl osm měsíců.
Call-out: Potřebujeme udělat pokání z toho, že jsme za těch 40 let totality vytěsnili Boha ze svých životů a rodin. Rezonuje v Tobě něco z té minulosti i teď – při všem tom, co se děje u nás v zemi i ve světě? Pamatuji si to nadšení v roce 1989, když konečně přišla svoboda, ale jako člověk znalý Písma si uvědomuji, že ani izraelský národ, který radující se ze svobody opouštěl Egypt, si neuvědomoval, že nese ten Egypt ve svém srdci. Vidím, že všechny ty problémy, které si neseme, neodezněly se získáním svobody, že potřebujeme udělat pokání z toho, že jsme za těch 40 let totality vytěsnili Boha ze svých životů a rodin, aby děti mohly studovat a dospěli neztratili práci. A dneska neseme ovoce. Když to srovnávám s Poláky – tak oni si nenechali ukrást přesvědčení, že Bůh je. Dneska se možná potýkají s formálním křesťanstvím, ale neřeší otázku, zda Bůh je, nebo není. Ale velmi často se setkávám s tím, že lidé říkají „kdo ví, jestli nějaký Bůh je“. Pak je ta evangelizace složitější. Co v dnešní době vidíš pro křesťany jako klíčové, aby byli solí země? Zejména praktické křesťanství. Možná se mnou mnozí nebudou souhlasit, ale vadí mi, že pro nedělní čas existují alternativy: shromáždění, nebo na hory? Dorost, nebo sportovní kroužek? To pak vytváří sváteční křesťanství. To není sůl země. Sůl země je, že se modlím v těžkých situacích a mluvím o zkušenostech s Bohem, jak mi pomohl, vyslyšel mě. To je sůl, kterou svět potřebuje. Poctivá víra vždycky něco stojí. Vaše babička byla součástí podivuhodného příběhu víry, který Česká televize zpracovala do dokumentu s názvem Bieszczady. Pamatuješ své prarodiče? Když se moje babička stěhovala, byl jsem v osmé třídě. Už jsem tomu rozuměl. A ona žila do 92 let, takže jsme tam ještě 25 let jezdili každý rok připravit dřevo na zimu. Babička byla rozvedená, tzn. byla sama. Měla jednoho syna, mého tátu – o to bylo pro mé rodiče těžší, když jim přišla oznámit, že se stěhuje. A věděli jsme, že tam nebude mít žádné příbuzné a že tam zůstane sama. Odešla na základě proroctví a poslušnosti Bohu s dalšími dvěma stovkami rodin žít do opuštěné krajiny na východě Polska. Takový moravský exodus. Jak se to stalo? V šedesátých letech bylo ve sborech na Těšínsku běžné, že měl někdo prorocké slovo – buď do celého shromáždění nebo ke konkrétnímu člověku. A bratr Konderla, který měl prorocký dar, obdržel v roce 1962 od Pána proroctví, že by věřící měli vyjít z toho, v čem jsou. Když to po nějaké době modliteb pořád rezonovalo, řekl to bratřím s prosbou o modlitby i z jejich strany. A toto prorocké slovo nastartovalo přemýšlení o exodu. Můj tchán měl rodinu v Polsku. A když byl na návštěvě u sestry, viděl tam na stole těšínské noviny s inzerátem – žádostí o obydlení oblasti Bieszczad, která byla od dob 2. světové války prázdná – Banderovci z okolních lesů byli vystříleni a obyvatelé vesnic vysídleni na jiná území. Koncem padesátých let to chtěli Poláci znovu obydlit. A našim křesťanům se to zdálo jako další dílek mozaiky do toho proroctví „vyjděte“ – byli by na místě, kde už jednou byla prolita krev, a cítili by se tam bezpečně. To proroctví je srozumitelné jen v kontextu tehdejší dobové situace. Sbory Rozhodných křesťanů byly nuceny připojit se k nějaké církvi. Zvolili si Jednotu českobratrskou (stávající CB) s příslibem, že jejich zbožnost nebude narušena. Ale když se připojili, tak přišel církevní tajemník s tím, že nemohou vysluhovat Večeři Páně, protože nejsou ordinovaní kazatelé. Byl to komunista s velkými pravomocemi nad církvemi. Takže bratr Urban tedy měl objíždět ty nové stanice a vysluhovat Večeři Páně. A zvykem u
nás ve sboru tehdy bylo, že v neděli přišli bratři do sboru o trochu dřív, modlili se a tvořili program shromáždění. V jednom duchu. Ale církevní tajemník nařídil: „Měsíc dopředu nám nahlásíte, kdo bude kázat.“ Zcela narušil jejich zbožnost. Bratři byli frustrovaní a to prorocké slovo přišlo do situace, kterou oni vnímali jako útlak. Ale když si člověk představí vystěhování dvou stovek rodin… stačilo to? V roce 1956 byla kubánská krize – hrozila atomová válka, každý věděl, kde je jeho kryt. Moje babička říkala: „Modli se, aby ses dostal s tvojí sestrou do stejného krytu, abyste si pomáhali.“ Měli jsme změřené velikosti na plynové masky. Všechno to se do přemýšlení o exodu podepisovalo. Vážně mluvit se o něm začalo až roku 1964, ale úřady řekly, že v žádném případě nemohou takové množství lidí pustit. Takže se čekalo na Dubčeka a stěhování probíhalo od roku 1968 do roku 1974. Když jsem znovu hledal v pramenech, nenašel jsem v proroctvích bratra Konderly zmínku o tom, že ten kraj bude zničen, spíš to znělo v dalších odpovědích na pozvání k exodu. Když byl v roce 2013 zveřejněn film Beiszczady a viděli to i věřící, kteří ten příběh neznali, sešli se lidé promluvit si o tom po letech, bez emocí. Teprve tam Konderlova dcera, už velmi stará, řekla, že „vyjděte z toho, v čem jste“ byla první část proroctví, a druhá zněla: „Bůh vám doposud mnohé věci prominul, ale teď už to bude jinak.“ Tam si znovu řekli, že to dává smysl. S režisérem toho filmu jsme si položili otázku. „Byl Jonáš pravý prorok, nebo nebyl?“ Ninive taky nebylo zničeno Kdyby nebyl v knize Jonáš ten dovětek, byli bychom oprávněni říct, že Jonáš byl falešný prorok. Na Těšínsku byli lidé také poslušni Božímu hlasu a kdo ví, jestli pro jejich poslušnost nepřišel soud, ale zůstalo požehnání skrze ty, kdo odešli? Je ale pravda, že babička věřila, že soud na Těšínsko ještě přijde. Já jsem se neptal generace, která odešla, ale jejich dětí – jak vy se na to díváte? A oni říkali, že kdyby to bylo falešné proroctví, tak by neměli tolik ochrany a požehnání, kolik měli. Srovnával jsem Bieszczady s Těšínskem – a mnohem víc našich mládežníků než jejich odešlo do světa. Oni v době dorůstání mladé generace díky větší izolaci od okolního světa zůstali u Pána. Cítíte se dnes být rozhodným křesťanem? Název „Rozhodní křesťané“ byl vymezením se k liberálnímu duchu toho hnutí, které dodnes poznamenává Těšínsko. Rozhodní křesťané chtěli být rozhodní právě v každodenním křesťanském životě. Takže v tomto smyslu se cítím být rozhodným křesťanem a tuto identitu jsem v rámci CB pro náš seniorát vždycky velice bránil. Když se řekne „letniční“, málokdy si to spojujeme s generací prarodičů. Ty jsi v tom vyrůstal, Tvoje babička měla dar jazyků. Jak moc tyto kořeny ovlivnily Tvůj dnešní způsob víry? Velmi. Když bylo některé z dětí nemocných, zůstávala s ním v neděli doma buď maminka nebo babička. A když to byla babička, tak pro mě udělala nedělní pobožnost. A velmi často na mě vzkládala ruce a modlila se o Ducha svatého. Když jsem měl jedenáct, tak jsem tomu příliš nerozuměl. Ale když mi bylo patnáct, tak jsem se proti své vlastní vůli dostal na internát do Ostravy. A viděl jsem, že mi v tom ateistickém prostředí něco chybí – neměl jsem odvahu přiznat se k Ježíši, k tomu, že čtu Bibli, že se modlím, neměl jsem odvahu si kleknout. Chybělo mi to, co ani učedníci neměli – a zamkli se a báli se, co bude. Tak jsem sliboval Pánu Bohu, že při nejbližší příležitosti budu prosit o Ducha svatého. Ve sboru v Hrádku se charismata tehdy příliš neprojevovala, i když bratr Karel Kaleta měl dar jazyků. Ale přiženil
jsem se do charismatické rodiny – můj tchán měl dar jazyků i jejich výkladu, modlili se za nemocné. Cítil jsem tlak – absolvoval jsem školu v KS (Křesťanské sbory), které bylo v té době protikladem letniční církve a Duch svatý se tam hlasitě vytěsňoval – a na druhé straně rodina. Patnáctiletý syn mé švagrové byl pokřtěn Duchem svatým a zpíval v jazycích. A jeho svědectví o tom, jak žije s Duchem svatým, bylo tak přesvědčivé, že jsem hledal. A nově jsem to našel. A věděl jsem, že mě vědomí přítomnosti Ducha svatého bude ve všech oblastech života posilovat. A teď jsi kazatelem sboru, ve kterém se o duchovních darech nejen mluví a vyučuje, ale také je v životě církve používáte. Co konkrétně to znamená? Jsou lidé, kteří tam žili třeba i několik let, a řeknou: „Neviděl jsem nic jiného než to, co je v Čechách.“ Ale to, co každý upřímný člověk může dnes objevit, je pravidelné setkávání, které nazýváme „prorocké svolání“. Jednou za měsíc v neděli v pět hodin odpoledne, střídá se po sborech. Setkává se tam kolem 150 lidí, především mladých. Je tam večer modliteb a chval, v jejichž průběhu jsou prorocká slova. Po asi hodině a půl se ve skupinkách slouží prorockým slovem jednotlivým lidem. A je tam i skupinka, která se modlí za osvobození – když někdo vnímá, že se nemůže zbavit nějakého zlého návyku, nějakého démonického trápení. Mladá generace dneska chce tyto věci žít. Oto Rusnok mi vždycky říkal: „Víš, hřiby nerostou v každém lese, jen tam, kde už v podhoubí ten hřib je. A když zaprší, tak jen vyroste.“ Uvědomuji si, že je obrovská milost, že to podhoubí na Těšínsku je. A my se musíme modlit a čekat Boží milost, aby Duch Boží „zapršel“ – a pak se budou dít věci. Já jsem se za dar jazyků modlil 15 let, velmi jsem po něm toužil. A velmi mne frustrovalo, když jedna sestra přišla do mládeže, uvěřila a za tři měsíce přišla za mnou a řekla: „Josefe, já nevím, co se se mnou děje, ale když se chci modlit, tak se mi z pusy line nějaká nesrozumitelná řeč.“ A já jsem si říkal: „Pane, já vím, co to je, modlím se, abys mi to dal, a pořád to nemám. A ona ani neví, že to existuje, a už jsi jí to dal!“ Došlo mi, že problém není na Boží straně, ale na mé. Uvědomil jsem si, že v prostředí, které bylo proti Duchu svatému, jsem si vybudoval vnitřní bariéru nedůvěry, přes kterou jsem se nemohl dostat. „Oni si to vymýšlejí, kdoví jak to je, vždyť i o Letnicích mluvili ve srozumitelných jazycích, ne v andělských…“ Biblická škola na mě hodně působila. Naučil jsem se zdůvodnit ta čtyři místa ve Skutcích, kdy by seslán Duch svatý – a pak už nic. Ale k čemu mi to bylo? Ta bariéra mizela pomalu. Ale jednou ráno jsem se probouzel a v polospánku jsem zjistil, že se něco uvnitř mne modlí a modlí se to v nesrozumitelném jazyce. Tak jsem si rychle kleknul a pokračoval jsem. Postupně jsem ten dar, který mi Bůh chtěl dát a který jsem mohl mít už dávno, uvolňoval. Když se ohlédneš za léty prožitými s Bohem – co největšího Bůh ve Tvém životě udělal? To největší bylo, že mě adoptoval jako svého syna, že mi dal věřící ženu, že nám dal čtyři děti, které odevzdaly život Pánu Ježíši, mají místo ve sboru a slouží Pánu Bohu. To je při pohledu dopředu pro nás největší Boží milost. Vidím, kolik našich vrstevníků tuhle milost postrádá. Pro co Ti poslední dobou hoří srdce? Mně hoří srdce pro neduchovní věc – odcházím do důchodu, budeme se stěhovat domů. Budeme svědectvím pro naše vnuky, po sedmi letech zase i pro svoje sousedy i pro sbor, do kterého se budeme hlásit.
Pro co máš „srdce zlomené“? Zlomené ho mám pro manželské krize pro naše blízké, kteří se z nich neumí vrátit, nechtějí spolu žít. Je nám to velmi líto a velice nás to bolí.
Kterou knihu Bible máš nejraději a proč? Mám rád dopisy apoštola Pavla. Dopis Timoteovi byl pro mě dlouhá léta inspirativním. Provází Tě některý biblický verš životem víc než ostatní? Když jsem se začal setkávat se svojí budoucí ženou, měla u sebe v pokojíku na stěně napsaný verš z Numeri: „My půjdeme královskou cestou. Neuhneme napravo ani nalevo.“ Říkal jsem: „Lidko, to bude naše životní moto.“ Protože královská cesta má cíl, je vyzkoušená. Když půjdeme královskou cestou, tak se nám bude dařit. A Bůh to potvrdil. Měli jsme už tři děti a byli jsme na nějaké konferenci v Polsku. A byla tam možnost vyslechnout prorocké slovo. A mně tam po modlitbě řekli toto: „Měla jsem vidění, že jedeš autem, přijíždíš na křižovatku a přemýšlíš, jestli odbočíš vlevo nebo vpravo, ale já jsem měla pocit, že ti Bůh říká, že nemáš uhýbat napravo ani nalevo, že máš jet rovně a přidat.“ Možná by to pro někoho nic neznamenalo, ale pro nás to bylo naše životní moto. Byla to pro mne jasná odpověď, že máme pokračovat v tom, v čem jsme. A to bylo pěkné. A druhý verš, který se nám v životě osvědčil: „Hledejte nejprve Boží království a všechno ostatní vám bude přidáno.“ S manželkou jsme upřednostnili Boží království. Ať už šlo o službu nebo o děti – nejeli jsme několik let na dovolenou, ale děti jely na dorostové tábory, anglické kempy – a našly tam věřící partnery. To byla hodnota, kterou bychom jinak než tím, že jsme dali Božímu království přednost, nenašli. Téma tohoto čísla časopisu Brána bude o umělé inteligenci. Jak si s ní rozumíš? (úsměv) Vědomě ji nevyužívám. Jen když nevím nějaký letopočet nebo si nemohu vzpomenout na jméno nějakého člověka, tak jí to zadám a ona mi to najde. To je dobré. Ale na tom končím. Už jsem ve věku, kdy nepotřebuji další takové věci. Vím, že je přede mnou zkouška – kolik mé lásky k Ježíši je kvůli mému povolání a kolik kvůli němu samotnému. Proto se chci vracet k osobě Ducha svatého, který mi může zjevit všechno důležité, co může přinést požehnání mně i druhým lidem.
