Duševní zdraví a církev – pokračování článku z časopisu Brána

Sociální sítě podporují neustálé srovnávání se, kdo vypadá lépe, kdo má lepší život, kdo je oblíbenější. Člověk, který tráví mnoho času online, brzy propadne pocitu, že ostatní žijí lépe než on, což je psychicky extrémně náročné. Někteří lidé usínají s mobilem v posteli, což narušuje spánek. Nedostatek spánku vede k podrážděnosti, chronické únavě, snížené schopnosti soustředění a zvládání stresu. Nadměrná komunikace před obrazovkou oslabuje sociální dovednosti a zvyšuje sociální nejistotu. Navíc online komunikace bývá často drsnější než komunikace osobní. Čím více je člověk online, tím více se uvnitř cítí osaměle. Pokud je každá chvilka vyplněna mobilem, člověk si zvyká na vzorec chování „jakmile je mi nepříjemně, utíkám do telefonu“. Schopnost vydržet sám se sebou, přemýšlet nebo jen nechat mysl volně putovat, je však klíčová pro psychickou odolnost. Mnozí lidé – nejen mladí – nedokážou vydržet bez mobilu delší dobu a cítí neklid, pokud ho nemohou kontrolovat. To jsou jasné znaky závislosti, která je společensky často považována za „normální“.

Uvědomuji si to při kázání, kdy lidé několikrát během něj kontrolují mobil, stejně tak po bohoslužbách, kdy děti – za tichého přihlížení dospělých – místo povídání usedají ke svým mobilům. Někteří psychologové této realitě říkají „digitální heroin“. Jak to souvisí s tématem této zprávy? Tak, že mnozí prožívají duševní obtíže právě i kvůli tomuto fenoménu. Negativní společnost a pocit strachu

Navzdory mnoha pozitivním věcem, kterých jsme ve společnosti svědky, jsme vystavováni množství negativních zpráv a smutných událostí. Až budete číst tuto zprávu, podívejte se na titulky hlavních médií a zjistíte, že drtivá většina zpráv je negativních a vyvolává strach. Toho často využívají nejrůznější „šarlatáni“, kteří se nás nejprve pokouší vyděsit a pak okamžitě nabízejí řešení – pochopitelně buď za peníze, nebo za to, že je budeme volit.

Jiná věc je, jak nás strach ovlivňuje. Dlouhodobé vystavování strachu udržuje mozek ve stavu „vysoké pohotovosti“, nedovoluje mu odpočinout a vede k úzkosti a napětí. Objevuje se tzv. tunelové vidění, kdy člověk vnímá jen potenciální hrozby. Dochází ke zhoršení paměti a snížení koncentrace, u některých lidí vzniká pocit rezignace, že stejně nemohou nic ovlivnit. Dlouhodobý strach a stres mohou oslabovat imunitní systém, způsobovat problémy se srdcem či trávením a celkově snižovat fyzickou odolnost. Strach je sociálně nakažlivý – vyvolává kolektivní úzkost podobnou té, kterou lze pozorovat u některých zvířat: stačí, aby se jedno vyděsilo, a celé stádo běží v panice, aniž by vědělo proč. Dalším důsledkem strachu je únik nebo vyhýbání se situacím, kterým bychom se za normálních okolností nevyhýbali.

Ztráta kotvy

Čas od času děkujeme Pánu Bohu za dar svobody. Jedním z jejích skvělých projevů je přístup k informacím, které potřebujeme, abychom se dokázali orientovat. My starší si pamatujeme svět, kde informace byly vzácné. Dnes se dostáváme k opačnému extrému: informací je tolik a jsou tak rozporuplné, že se v nich utápíme. Smutným a názorným příkladem je ruská agrese na Ukrajině. To, co je jasné, najednou tisícům lidí jasné není. Čtou „alternativní zprávy“, které tvrdí, že konflikt vyprovokovala Ukrajina a Západ a že Rusko se jen brání. Slova G. Orwella: „Ve válce je mír. Ve svobodě otroctví. V nevědomosti je síla.“ – se najednou v tomto případě ukazují jako reálná a to, co je pro mnohé z nás zcela bizarní, je pro jiné pravdou. V obecnějším měřítku jsme vystaveni obrovské dezinformační kampani, která nemá v dějinách obdoby – a to nikoliv proto, že by dříve byli lidé morálnější, ale díky technickým možnostem, o kterých se našim předkům ani nesnilo. Zpochybňována jsou historická fakta (např. události 2. světové války), vědecké závěry (změna klimatu, účinnost vakcín), statistické údaje, otázky pohlavní identity a genderu, etika a morálka (co je „správné“ a „špatné“), legitimita vlád a úřadů, volební výsledky, zákony, soudní rozhodnutí či aktuální události, kdy každý vidí „jinou pravdu“. V této realitě není divu, že mnoho lidí hledá „pořádného vůdce, který konečně řekne, jak to je“. Tito vůdci okolo nás skutečně povstávají a ke znepokojení mnohých jejich zjednodušená hesla zabírají. Jenže to nemění nic na tom, že mnoho lidí se v životě ztrácí, těžko hledají hodnověrné informace a pociťují úzkost, strach a vnitřní napětí.

Co s tím?

Téměř vše výše popsané má společného jmenovatele: člověk je přetížený, zahlcený a ztrácí vnitřní oporu. Pokusím se proto navrhnout několik východisek, která můžeme jako sbory i jako jednotlivci přinášet k uzdravení sebe i svého okolí. Vrátit rytmus života (řád, který léčí): Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas. (Kaz 3,1) Současný svět je nepřetržitý. Není den, není noc, není svátek, není odpočinek. Bible naproti tomu staví život na rytmu: práce – odpočinek, aktivita – ticho, mluvení – naslouchání, společenství – samota.

Je třeba nejen vědět, ale také žít skutečnost, že sabat není luxus, ale Boží ochrana lidské psychiky. Ve sborech můžeme znovu učit význam pravidelného odpočinku, života bez mobilu a bez výkonu, hodnotu ticha a samoty s Bohem. Odpočinek není lenost, ale poslušnost. Zároveň je dobré přemýšlet nad tím, kolik aktivit jsme jako sbor a jednotlivci schopni nést a kdy už je toho prostě příliš. Vytvářet bezpečné prostředí pro lidskou křehkost: Neste břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. (Gal 6,2) Někdy lidé v církvi žijí s pocitem, že musí být silní, radostní a duchovně „v pořádku“. Jenže Bible je plná nářků, pláče, pochybností i temnoty.

Sbor by měl být prostorem, kde je možné bez studu říci, že je mi úzko, jsem vyčerpaný, podléhám pokušení, nevím, jak dál, ztrácím víru. Neznamená to, že se to musí odehrávat během nedělních bohoslužeb, ale že máme vytvářet bezpečné platformy, kde je taková otevřenost možná. Přestat oddělovat duchovní a psychickou oblast: Sám Bůh pokoje kéž vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úhony. (1 Tes 5,23) Je důležité otevřeně říkat, že psycholog, terapeut, psychiatr či léky mohou být jedním z nástrojů Boží péče o člověka. Stejně jako si s angínou nejdeme jen pro modlitbu, ale i pro antibiotika. Toto si absolutně neprotiřečí s potřebou pastorační péče. Může se to doplňovat a obojí je potřeba.

Sbory mohou vzdělávat své vedoucí v základní orientaci v oblasti duševního zdraví, učit rozpoznávat, kdy je potřeba odborná pomoc, a nebát se spolupráce s odborníky. Učit mladou generaci – i sebe – zacházet s technologiemi: Všechno je dovoleno — ale ne všechno prospívá. (1 Kor 10,23) Je dobré si připomínat, co dělají sociální sítě s naší pozorností a myslí, proč je někdy užitečný „digitální půst“, proč je důležité být občas off-line. Je třeba učit se být v tichu a ve skutečných vztazích. Zároveň nezapomínejme, že pokud chceme dělat osvětu mezi mládeží, sami v tom máme být příkladem.

Posilovat skutečné vztahy: Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. (J 13,34) Mnoho duševních potíží vyrůstá z osamělosti. Církev má v tomto obrovskou výhodu, která se dá shrnout do jednoho slova: společenství. Je třeba si nahlas říci, že nejde jen o programy, akce a výkon, ale o lidi, kteří spolu sdílejí život, nesou břemena jeden druhého a dokáží spolu mluvit o svých zápasech víry bez strachu z odsouzení. V takto nastaveném společenství pak programy a akce mají jinou „šťávu“. Vrátit lidem kotvu v evangeliu: Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení. (Řím 1,16) V době informačního chaosu můžeme nabídnout něco velmi vzácného: stabilní rámec pravdy, který se nemění každé volební období. Nemáme odpovědi na všechno, ale na leccos ano. A tam, kde odpovědi nemáme, je můžeme hledat společně. Jednou z kotev může být i poselství evangelia, které souvisí s touto zprávou. Víra v Krista a život s ním sice neodstraňují všechny duševní potíže, ale mohou vytvářet prostředí, ve kterém člověk nemusí být stále silný, může zpomalit, může být pravdivý, může být nesen druhými a může znovu objevit klid a smysl.

A právě taková církev se může stát skutečně bezpečným místem pro lidskou křehkost.

Otázky pro vedení sborů a k osobní reflexi

(Na některé otázky se dá odpovědět „ano“ či „ne“, to ale není jejich smyslem. Proto se pokuste být pokud možno konkrétní – proč ano či proč ne a jak chcete případně něco změnit.)

Vytváří náš sbor prostředí, kde je bezpečné přiznat úzkost, vyčerpání, pochybnosti nebo psychické potíže? Kde konkrétně by to v našem sboru člověk mohl říct nahlas, svěřit se?

Hovoříte nebo vyučujete ve sboru/mládeži o tématu duševního zdraví a vnímáte, že v této oblasti je naše doba v mnohém kritická?

Nejsme jako vedení sboru i jako společenství přetíženi množstvím aktivit, které ve výsledku berou lidem více sil, než kolik jim dávají? Pečujeme nějak o ty, kteří aktivity táhnou?

Učíme vědomě lidi v našem sboru rytmu odpočinku, ticha a sabatu – nebo jen mluvíme o službě a aktivitě? Jsme v tom příkladem?

Jsou naši vedoucí alespoň základně orientováni v oblasti duševního zdraví a vědí, kdy je potřeba doporučit odbornou pomoc?

Máme ve sboru prostor (malé skupiny, rozhovory, pastorace), kde mohou lidé sdílet své zápasy víry i života?

Věnujeme se jako sbor tématu zdravého zacházení s technologiemi, digitálního přetížení a vlivu sociálních sítí na naši mysl i vztahy?

Mají mladí lidé v našem sboru vztahy s dospělými, kterým důvěřují a za kterými mohou přijít, když prožívají vnitřní krizi? Mají s kým otevřeně mluvit o tlaku, úzkostech, sebepoškozování, poruchách příjmu potravy nebo otázkách identity, aniž by se báli odsouzení?

Napadá vás nějaká konkrétní oblast sborové práce, kterou byste chtěli na základě této zprávy změnit nebo přenastavit?