Film "Mlčení"
Upozornění: Následující text vyzrazuje zápletku nebo rozuzlení díla.
Film Mlčení je pozoruhodný dvěma rekordy: svou délkou (165 minut) a dlouhou dobou svého vzniku. V roce 1989 režisér Martin Scorsese pojal úmysl natočit film podle románu japonského spisovatele Šúsaku Endó. Scénář vznikal několik let a svůj čas si vyžádala i jeho realizace. Dlouho se hledaly vhodné exteriéry – natáčení přímo v Japonsku bylo neúnosně drahé. Uvažovalo se o Novém Zélandu a Kanadě. Nakonec se realizovalo na Tchaj-wanu, což se ukázalo jako optimální řešení. Přírodní scenérie, stejného rázu jako v Japonsku, dodává snímku autentičnosti. Je to tím důležitější, protože příroda, hlavně moře a jeho proměny, hrají v tomto filmu zásadní roli, srovnatelnou s výkony představitelů klíčových postav. „Úsvit je stejně zářivý, moře je pořád stejně klidné, má svůj příliv a odliv“, jak si všímá protagonista tohoto snímku, Padre Sebastiao Rodrigues, jeden ze dvou mladých portugalských jezuitů, kteří se vydali na nesmírně nebezpečnou misi na japonské ostrovy. Už úvodní scéna filmu je takovou drobnou ochutnávkou toho, co je může potkat: polévání horkou vodou popřípadě přímo povaření v termálních pramenech.
V sedmnáctém století vládnou v Japonsku samurajové. Nadějná misie svatého Františka Xaverského je zničena. Po změně politických poměrů začali samurajové křesťanské misionáře považovat za předvoj kolonizátorů a hlásání evangelia za nepřípustný zásah do japonské integrity. Dva mladí jezuité se ocitli v uzavřené zemi, celou svou kulturou a pojetím života Evropanům naprosto cizí. Řekli bychom, že prožili kulturní šok. Ale oni neměli prostor na úvahy, šlo jim totiž ještě více než o holý život, protože už jejich pouhá přítomnost na japonských ostrovech znamenala ohrožení těch, které přišli podpořit. Neosobní, roboticky promyšlené techniky mučení, je nenechaly na pochybách, že se ocitli ve společnosti, která nezná toleranci a kde smrt je na denním pořádku.
Na nebezpečnou misi se přihlásili sami. Do kláštera v Portugalsku došla zvěst, že horlivý misionář, vzdělaný teolog, jejich učitel Christovao Ferreira, se zřekl své víry - snad proto, že nevydržel mučení. Oba mladí muži ho chtějí najít, ověřit pro ně i pro celou křesťanskou Evropu neuvěřitelnou zprávu, a zachránit ho. Jsou si vědomi nebezpečí, Berou v úvahu i „mučednickou korunu“, ovšem jejich představy o mučednictví jsou poněkud idealizované. Když pak vidí kříže prozrazených tajných křesťanů, zasazené v mořské zátoce, kde je splachuje příliv, jejich víra poprvé zakolísá. Sebastiao Rodrigues se neubrání úvaze: kdyby Bůh nebyl, pak by smrt těchto jeho vyznavačů byla naprosto nesmyslná a zbytečná. Muž víry se poprvé ptá: proč to všechno, proč Bůh nezasáhne, proč mlčí.
Film vychází z literární předlohy autora Šůsaků Endó a zůstává jí věrný. První část se proto nese v duchu dopisů, které Rodrigues posílá po čínských a holandských obchodnících domů do Portugalska, svým řádovým nadřízeným. V další části už tuto možnost nemá – prchá z vesnice, kde je prozrazen a odděluje se i od svéhio spolubratra Francisco Garupe. Stále více musí myslet na Ježíšovo dilema v Getsemanské zahradě: „Otče, odejmi ode mě tento kalich“. A stejně jako Ježíš, i Rodrigues má svého Jidáše. Je to jejich velmi problematický průvodce v neznámé zemi. Věčně opilý, nespolehlivý, na první pohled by se řeklo ničema. Na otázku, zda je křesťan se vehementně, ale i ulekaně brání: on není „kirišitan“. Ovšem oba kněze zavede do vesnice tajných křesťanů. Vychází najevo, že je odpadlý křesťan, v hrůze před mučením šlápl na fumie, Ježíšův obraz, zatímco celá jeho rodina byla upálena. Rodrigues vyslechne jeho zpověď, pochopí, že tento člověk by v jiné době žil klidným životem křesťana. Nicméně tuší v něm svého Jidáše.
Knězova víra se mění, zmocňují se ho pochybnosti, zda je v Japonsku skutečně na svém místě. Vidí, že místo požehnání nese tajným křesťanům zmar. Začíná mít nesnesitelné dilema. A Bůh mlčí. Mlčí k lidskému utrpení, k pronásledování svých vyznavačů i ke konfliktům ve svědomí. Kněz se marně ptá sám sebe i Boha. Snad nejsilnější scénou filmu je chvíle, kdy žíznící Rodrigues, pije z potoka a na hladině vidí místo svého obličeje Ježíšovu tvář. Srovnává se s Ježíšem, s jeho lidskou stránkou, cítí jeho úzkost v Getsemanech a klade si otázku, zda Ježíš nikdy nepochyboval o smyslu svého poslání. Ptá se marně, odpověď nepřichází, na rozdíl od Getseman se ani neobjeví žádný anděl s kalichem hořkosti. Bůh mlčí.
Paralela s Ježíšem se dále rozvíjí, zrádce „rychle vykoná, co vykonat měl“, jenom ne za třicet, nýbrž za třista stříbrných. Kněz se setkává tváří v tvář s inkvizitorem Inoue. Samuraj s ním kupodivu jen vede dialog. Snaží se ho dotlačit k poznání, že křesťanská misie Japonsku jen škodí. Rodrigues už nepovažuje mučednickou smrt za zlatou bránu do nebe, ale za ponižující a bolestný akt. Nad umučenými se neotevírají zářící nebesa. A nahlíží ještě dál: je svědkem kruté smrti těch, kdo už odvolali – není jim to nic platné právě proto, že on i jeho druh Garupe, se nechtějí zříci své víry. Zoufalý Garupe se vrhne do moře za utopenými oběťmi a umírá s nimi. A Bůh vytrvale mlčí.
Zato promluví muž s japonským jménem Sawano Čúan, dříve zvaný Cristovao Ferreira. Přesvědčuje svého spolubratra o marnosti jeho počínání, o marnosti celé japonské misie. Kristova zvěst zde nikdy nemůže zapustit kořeny, vždyť japonština ani nemá výraz pro pojem Bůh. Deus misionářů je Dainiči, Slunce, které vstává z mrtvých každé ráno. Deus se nijak neprojevuje. Mlčí. Rodrigues se naposledy ptá, co by na jeho místě učinil Ježíš. Zradí své přesvědčení? To divák může zjistit ji tento týden při české premiéře filmu plánované na 16. února.
Film i jeho literární předloha se zamýšlí nad neurčitou a křehkou hranicí mezi hrdinstvím, zradou, soucitem a rezignací. Kromě toho jde i o střet dvou civilizací, dvou rozdílných pojetí života a jeho smyslu. Klíčovou otázkou je ovšem Boží mlčení. Bůh mlčel i v Osvětimi. Na otázku, kde byl Bůh v plynových komorách likvidačního tábora, je jediná odpověď: v přikázání Nezabiješ.
Hana Farná zdroj: www.christnet.eu
