Od pochybností k víře
kázání z květnové Brány
Určitě někoho takového ve svém okolí znáte. Ať se děje cokoliv, vždycky se na věci dívá z té horší strany. Ve všem vidí problém, věčný pesimista a skeptik. Člověk, který kolem sebe šíří nejistotu a rezignaci. Jeden takový pochybovač byl také mezi učedníky Pána Ježíše. Všichni ho známe z evangelia a každý z nás v sobě kousek z něho nosíme. Jmenoval se Tomáš. Moc toho o něm nevíme, ale evangelista Jan vypráví událost, podle které vzniklo úsloví „nevěřící Tomáš“. Jeho příběh nám přibližuje zápas o osobní víru a ukazuje, že se při tom člověk musí nejednou probojovávat pochybnostmi.
Tomáš a jeho výroky
V evangeliu nenajdeme Tomášův životopis ani bližší informace o tom, jaký to byl člověk. Z několika jeho výroků se dá poskládat neúplný portrét. Jednu zmínku o Tomášovi najdeme v příběhu o Lazarovi. Když se Pán Ježíš dověděl, že jeho přítel Lazar je nemocen, rozhodl se ho navštívit. Shodou okolností byl zrovna předtím v Jeruzalémě a svým kázáním vyprovokoval Židy natolik, že ho chtěli kamenovat. Jenže cesta k Lazarovi vedla právě zpátky do Judska.
Když Ježíš oznámil svým učedníkům, že chce navštívit Lazara, učedníci ho od toho zrazovali. Měli ještě v živé paměti, co se jejich Pánu nedávno přihodilo. Když Ježíš trval na tom, že půjdou k Lazarovi, který už mezitím zemřel, řekl na to Tomáš: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“ To je jedna věta, která nám dává nahlédnout do Tomášova nitra. Reformátor Jan Kalvín k tomu poznamenává, že Tomáš „je připraven následovat Ježíše, ale chybí mu důvěra“. Místo aby z Ježíšových slibů čerpal posilu a pokoj, vysloví něco, co je „výrazem zoufalství“. Je připraven jít s Ježíšem do nebezpečí, ale vidí všechno černě a myslí hned na nejhorší.
Druhou epizodu o Tomášovi má Jan ve 14. kapitole. Podle ní učedník na Ježíšovo slovo o cestě k Otci „A cestu, kam jdu, znáte…“ odpovídá: „Pane, nevíme, kam jdeš, jak bychom mohli znát cestu.“ Tomáš nemluví jen za sebe, ale také za ostatní. Nerozumí Ježíšově cestě a má v duši pochybnosti.
Tomáš a vzkříšený Pán Třetí příběh se odehrál po Ježíšově vzkříšení. Po Ježíšově smrti to mezi jeho učedníky nevypadalo dobře. Ukřižování a smrt jejich Pána je tak vyděsily, že byli plni smutku a bolesti. Ze strachu se skrývali před Židy a nevěděli, co je čeká. Hned první den po sobotě se ke hrobu vypravily ženy a chystaly se Ježíšovo tělo nabalzamovat. Jenže u hrobu zjistily, že kámen je odvalený a hrob prázdný.
Další překvapení má pro ně Marie, která se vrátila od hrobu se zprávou, že potkala Pána. Podle Markova evangelia (Mk 16,11) jí učedníci nevěřili. Evangelista Matouš zase zapsal, že někteří učedníci pochybovali, když viděli Pána živého. (Mt 28,17) Pak přišel v neděli večer vzkříšený Ježíš mezi ně, dal se jim poznat a oni uvěřili, že jejich Pán žije. Až na Tomáše, který u toho nebyl.
Proč? Některé výklady mluví o tom, že Ježíšova smrt byla největší ranou právě pro něho; proto nechtěl po událostech Velkého pátku nikoho vidět ani s nikým mluvit. Teď mu ostatní s radostí vyprávějí, že se setkali s Ježíšem, ale on jim nevěří. On se potřebuje přesvědčit sám: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Ano, zní to drsně, ale tak to máme v Bibli. Je to obraz Tomášových pochybností.
Neměli bychom jeho postoj a nejistotu příliš snadno odsuzovat. Vždyť Tomášova slova mají hloubku, vycházejí z touhy po poznání pravdy, po jistotě. Tomáš neříká, že nechce věřit. On naopak věřit chce, ale chce k víře dojít sám, na základě vlastní zkušenosti. Nestačí mu svědectví přátel. Chce se přesvědčit o tom, že příběh jeho Pána pokračuje. Chce zjistit, jestli Pán, který přišel za učedníky, je opravdu jeho Pán. Ten, kterého osobně znal, miloval, se kterým chodil, který šel na kříž a zemřel hroznou smrtí.
Tomáš se potřebuje dotknout Kristových ran, aby mohl vědět, že jeho Pán je mocnější a slavnější, než dosud tušil. Vždyť o to právě jde! Jde o identitu Vzkříšeného. Jde o to, jestli vzkříšený Pán je Ježíš, který umíral za naše hříchy. Všemohoucí Bůh ve vzkříšení Ježíše přemohl smrt a ukázalo se, že Boží láska je silnější než zlo a nenávist. Buď je pravda, že ukřižovaný Ježíš byl vzkříšen a žije, a pak je to ta nejúžasnější pravda, nebo si to někdo vymyslel a nic na světě smysl nemá!
Poctivé pochybnosti a radostná víra
Příběh učedníka Tomáše je zapsán v evangeliu pro naše povzbuzení. Na Tomášově příběhu vidíme, jak na něm Pánu Ježíši záleží. Přichází další neděli za učedníky a přichází kvůli Tomášovi. Ví o jeho pochybnostech. Nekárá ho kvůli tomu, že nevěřil. Vzkříšený Ježíš se s ním setkává jako s ostatními předtím. Dovoluje mu, aby se dotkl jeho ran a na vlastní oči se přesvědčil o divu Boží moci. Říká Tomášovi: „Nepochybuj a věř!“ Pán Ježíš svého učedníka zve na cestu od pochybností k víře.
Nakonec evangelium ani neříká, zda se Tomáš Kristových ran dotkl, nebo ne. Není to podstatné. On to požadoval a Pán Ježíš na to přistoupil. Ale zdá se, že už to nebylo třeba. Tomáš svého Pána poznal podle toho, jak k němu promluvil; uvěřil, že žije, a vyznává: „Můj Pán a můj Bůh!“ Nic většího a slavnějšího se o Ježíši říct nedá! A když Tomáš vyznává „Můj Pán a můj Bůh!“, pak říká, že zkušenost setkání s Pánem mu dala to, co hledal a potřeboval – osobní jistotu, že jeho Ježíš je Vzkříšený Pán.
Papež Řehoř Veliký ve své homilii na tento text napsal, že „Tomášova nevíra nám pomohla k víře více než víra ostatních učedníků“. Myslím, že nám je Tomáš bližší, než tušíme! Připomeňme si vlastní hledání, otázky, pochybnosti a zápas o víru, o přijetí Krista! Vždyť to nebylo vůbec jednoduché! Nejen lidé z mimokřesťanského prostředí, ale ani děti z křesťanských rodin nemívají cestičku k víře zametenou. Víra je Boží vzácný dar! A víra v Kristovo vzkříšení k ní neoddělitelně patří.
Na Tomášovo vyznání odpovídá Pán Ježíš známými slovy: „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili!“ Je to slovo do pranice. To blahoslavenství by zasloužilo samostatný výklad, ale dnes jen to nejdůležitější: Pán Ježíš zde mluví o podstatě víry. Od chvíle Kristova vzkříšení všechny generace křesťanů patří k těm, kteří „neviděli a uvěřili“.
Víra, opravdová víra je vždy krokem do neznáma, je krokem za hranici toho, co se dá ověřit a dokázat. Víra spoléhá na Boha, kterého nevidí. Víra jde tam, kde není žádná cesta. Víra doufá tam, kde lidsky žádná naděje není. Víra má odvahu ke krokům, které vypadají jako čiré bláznovství. Pán Ježíš mluví o víře, která je odpovědí na dobrou zprávu o Boží lásce, která přemohla hřích, ďábla a smrt.
Díky Božímu jednání v Ježíši Kristu může také dnes kdokoliv z lidí přijmout v Ukřižovaném a Vzkříšeném svého Pána a Boha. Jako kdysi Tomáš. Třeba uprostřed pochybností, za ty se stydět nemusíme. Ty nám jen připomínají, že je mnoho věcí, které nás přesahují a které nedokážeme pochopit rozumem. Když se necháme povzbudit k víře a svěříme svůj život Ježíši Kristu, můžeme prožít vysvobození z nejistoty a radost z Boží lásky. Na této cestě se také dnes může pochybující člověk stát radostným křesťanem. Jako kdysi Tomáš.
Vizitka:
ThDr. Bronislav Kaleta (64)
Studium KEBF (UK) v Praze, kazatelem ve sborech CB v Brně-Kounicova, v Bystrém u Dobrušky, v Praze 1 a Praze 3. V roce 2003 vydal sbírku kázání na Desatero (Pozvání ke svobodě), v roce 2015 sbírku kázání Bůh mluví. S manželkou Janou mají pět dcer a 13 vnoučat.
