Poslání církve
Duchovní zásady Církve bratrské na pokračování - 24
(93) Církev je společenství, které má své poslání. Patří k němu především:
(94) Pěstování společenství s Bohem a mezi lidmi navzájem, uctívání a Boží oslava (Ef 5,19; J 4,23; L 10,27). Jsme zde na této zemi pro Boha jako jeho lid. Toto poslání vyjadřují obrazy královského kněžstva a církve jako chrámu.
(95) K poslání církve patří budování a vzdělávání, duchovní růst. Své církvi dává Hospodin různé dary, charismata, která slouží k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti (Ef 4,11–16). To, že se věřící navzájem potřebují, povzbuzují se a slouží si k duchovnímu a lidskému růstu, je v Novém zákoně vyjadřováno slovním spojením jedni druhým/-ch a navzájem: jedni druhé milujte (J 13,34–35, 15,12.17, Ř 13,8, 1Te 3,12, 4,9, 1J 3,11.23, 4,7.11–12, 1Pt 2,17), služte si navzájem (Ga 5,13), odpouštějte si (Ef 4,31–32, Ko 3,12–13, Ef 4,1-–, Mt 18,21), neste vzájemně svá břemena (Ga 6,2), vyznávejte si navzájem hříchy (Jk 5,16), vzájemně se potěšujte (1Te 4,18), napomínejte se (Mt 18,15), vyhledávejte zbloudilé (Mt 18,10–12). Výše zmíněné výroky vylučují lhostejnost a nezájem o bližního v Kristu. Součástí veškeré péče, kterou si věřící z Božího pověření poskytují, je povzbuzování a napomínání, jehož cílem je pomoci bližnímu vrátit se či zůstat na cestách víry a věrnosti Bohu a jeho přikázáním. Církev má v kontextu svého vnitřního budování modelovat na tomto světě, jak vypadá život nového společenství a vzájemného soužití.
(96) Účelem napomínání (církevní kázně) je náprava hřešícího bratra či sestry. Nepomůže-li domluva mezi čtyřma očima, pokračuje kázeň napomínáním před svědky, ve staršovstvu, popřípadě omezením členských práv nebo i vyloučením ze sboru. Ti, kdo jsou povoláni jiné napomínat, musí v pokoře projít cestou sebepoznání (Ga 6,1) a musí být naplněni láskou i poznáním Boží vůle (Ř 15,14). Důvodem k napomínání jsou nebiblická učení, zřejmé mravní poklesky odporující Písmu, projevy nelásky, zlé řeči, ale i vytváření rozbrojů a porušování řádu společenství církve. Starší věkem napomínáme jako otce a mladší jako své bratry (1Tm 5,1). Nesmíme nikdy káznit to, co patří pouze ke kulturnímu koloritu, osobnímu vkusu, životnímu stylu a názorům, pokud to zjevně neodporuje Božímu slovu.
(97) V křesťanském sboru je stejně důležité umět kázeň provádět, jako ji přijímat. Napomínání považujeme za součást strážné služby lásky, ne za odsuzování nebo projev nepřátelství (2Te 3,15).
(98) Poslání církve se nevyčerpává směrem k Bohu a směrem dovnitř církve. Nedílně k němu patří poslání být solí a světlem světa (Mt 5,13) a být svědectvím nebeským vládám a mocnostem o Boží moudrosti (Ef 3,10). Pán Ježíš se ve své velekněžské modlitbě v Getsemane modlí: Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa (J 17,18). Cílem tohoto poslání je, aby svět uvěřil, že jsi mě poslal (J 17,21).
(99) Poslání církve na zemi směřuje také k naplnění toho, co znamená, že jsme byli stvořeni k životu na této zemi v nejobecnějším slova smyslu. Předpokladem naplnění stvořitelského úkolu je být člověkem a připravit se na Ježíšův příchod.
