Světlo v temnotách a ještě k tomu s kamerou
Lid, který chodí v temnotách, uvidí veliké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo. Iz 9,1
Světlo je symbolem Vánoc, symbolem naděje. Jenomže lidé často raději volí tmu. Bojí se, co všechno by na světlo vyšlo. A navíc, proč si tím ještě kazit Vánoce, které přece mají být svátky klidu a míru! Vystavit svůj život světlu chce proto pořádnou odvahu, má-li se člověk dozvědět o sobě pravdu a dobrat se reálné naděje. Zkušenosti však praví, že někdy i křesťané se sami obelhávají a proti zdravému rozumu raději do poslední chvíle volí „bezpečí“ tmy a falešné naděje, nežli by podstoupili riziko světla. Vánoce nevánoce, setrvávají v temnotách, třebaže tuší, že po Vánocích už ničemu neuniknou. Svátky skončí, klid zbraní pomine, svíčky stromku zhasnou a zhasne i ona pomíjivá chvíle štěstí s rozzářenýma dětskýma očima, kterou lze podržet snad jen ve vzpomínkách.
Nakonec ale (někdy doopravdy až na úplný konec) bude člověk chtě nechtě donucen světlu se vystavit. Řeč je o druhém Adventu, kdy Ježíš přijde soudit živé i mrtvé. O velikém štěstí proto mohou mluvit ti, kteří jsou třeba i proti své vůli osvětleni včas, ještě za svého života světlem Adventu prvního. Hovořit bychom mohli o „nepříjemných“ lidech, kteří nám promlouvají do duše, o světle slova Božího, které si nebere servítky, a o světle, které září ze zpovědnice, když lidé při vyznání vin rozprostírají své životy před Pánem Bohem. O velikém štěstí (alespoň co se pozemského života týče) mohou také vypovídat pacienti, jejichž nemoc či příznaky nemoci byly včas diagnostikovány pomocí světla, rentgenu, ultrazvuku a jiných zařízení. Ti by nám navíc mohli vydat svědectví o tom, jak dlouho to trvalo, než v sobě překonali strach navštívit lékaře.
Žijeme v temně hektické době. Na nic není čas, mezilidské vztahy se komplikují, nároky na výkon se zvyšují a lidé často neodhadnou své možnosti. Navíc na varovné signály svého těla a psýché nereagují a dobré rady svých bližních ignorují. K tomu se přidá nezdravý životní styl s nepravidelnou životosprávou. Není se proto co divit, že organismus přestává fungovat obvyklým způsobem. Většinou se jako první ozývají zažívací potíže. Budoucí pacient to sice ještě nějaký čas vydrží, ale pak už je konečně dohnán k lékaři, který si na něj na gastroenterologickém oddělení doslova posvítí. Ohebnou sondou provede endoskopické vyšetření jícnu, žaludku, dvanáctníku a z druhé strany tlustého střeva.
Pacient se díky tomu dozví nejen pravdivou diagnózu, ale také zjistí, že světlo lze zavést i do temnot zevnitřních a dokonce i s kamerou! Obraz je přenášen optickými vlákny na monitor, vše se zaznamenává a potřebná data ukládají do paměti. Křesťanský pacient si při té samé příležitosti navíc může vzpomenout na Ježíšova slova o posledním soudu: Nic není zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude jednou poznáno. (Lk 12,2n) Vrcholní politikové by mohli vyprávět o kamerách a skrytých mikrofonech…
Světlo je symbolem Vánoc, symbolem naděje. Izajáš vykreslil obraz bezvýchodné duchovní noci. Psal o Izraeli, který sídlil, bydlel a chodil ve tmě. K tomu si ještě na tmu zvykl a naučil se v ní žít i pohybovat. Tma se mu stala domovem a běžným životním prostředím. Přirozeně, nechtěl-li spáchat sebevraždu a ponořit se definitivně do temnot, nezbylo mu, než se na přítomnou tmu hříchu, deziluzí, proher a útrap adaptovat.
Tentýž prorok však do stejné tmy zvěstoval Světlo, které uvidí všichni lidé. Nehovořil o soudu, pekle nebo trestu, prorokoval naději. Oznamoval Světlo pro všechny, kteří jsou obklopení přízrakem šeré smrtí. Všem lidem (a tedy i nám) prorok dal šanci nechat se ozářit a prosvítit Mesiášem, jehož „endoskop“ zasahuje nejen tělo ale i duši. A to je výzva, která stojí zato. I kdyby nám Ježíšovo Světlo a diagnóza měly dočasně zkazit atmosféru letošních Vánoc, nebojme se toho.
Bronislav Matulík
převzato ze sborového zpravodaje smíchovského sboru
.jpg)
