Pastýřský dopis Davida Nováka k září 2023

Milé sestry, milí bratři,

konec prvního měsíce školního roku bych rád využil k tomu, abych vás pozdravil dalším pastýřským dopisem. Ve sborech rozjíždíme různé aktivity, naše děti najíždějí na rytmus školních dní, po prázdninách naskakujeme do různých projektů a zřejmě mnozí cítíme, že pomyslný vlak života, ve kterém jedeme, opět nabírá rychlost. Mnozí toho od života hodně očekávají, a kdo hodně očekává, ten musí hodně vydat.

V posledních týdnech jsem se, pro mě nezvykle často, setkával s těmi, kteří mají náběh na syndrom vyhoření, kteří se trápí různými psychickými poruchami nebo jejichž děti musely vyhledat psychologa či psychiatra. I ti, kdo takovou péči nepotřebují, mluví o tom, že někdy mají dojem, jako by se nám doba vymkla z kloubů. Je zřejmé, že pokud budeme stále dokola zrychlovat, pak to skutečně vydrží jen ti nejsilnější a nejotrlejší zároveň… nebo ti, kdo své životy dokáží žít moudře. Moudře pak určitě neznamená rychle.

Spisovatel G. K. Chesterton napsal následující slova: „Blahoslavený, kdo nic nečeká, neboť se bude těšit ze všeho.“ Tato slova dal do úst Františku z Assisi, který se dokázal těšit z mnoha pozemských radostí. Proč? Protože nejen on, ale i mnozí další pochopili, že ty nejdůležitější věci na světě jsou zadarmo a že podstatou všeho stvoření je vděčnost a závislost na Bohu.

Jedním z problémů naší doby je nespokojenost, která plyne z pocitu, že nemám dost, neviděl jsem dost, nezažil jsem dost, neumím dost, nejsem dost atd. Zároveň si mohu myslet, že až budu mít víc, budu umět víc, zažiju, poznám, zakusím víc, tehdy se konečně dostaví pocit spokojenosti. Budu jak dítě po-kojení: budu spo-kojený. Nakojený zážitky, poznáním a nevím čím ještě. A proto zrychlujeme a zrychlujeme, ale kýžený pocit se nedostává. Proč? Protože jsme především vztahové bytosti, nikoliv bytosti prožitkové nebo hromadící. A pokud jsme bytosti vztahové, nemůže nás nic naplnit víc než vztah s Pánem Bohem a s druhými. Až to nás us-pokojí, až tehdy se budeme cítit jak nakojené, nebo chcete-li, nakrmené dítě.

Stojíme na prahu dalšího školního roku, a když sledujeme situaci ve společnosti, možná se necítíme úplně dobře. Jenže to se necítila žádná generace. Pokusme se v tomto roce více zaměřit na to, co je nikoliv důležité, ale nejdůležitější. Na vztahy. Vztahy mezi sebou, v rodinách, s Pánem Bohem a se svým okolím. Zkusme zvolnit. Skutečně nemusíme vidět, zažít, užít, využít… vše. A zkusme přestat působit jako ti, kdo konstantně nemají čas. Možná nebudeme tak důležití, ale budeme přístupnější.

Obyčejně pastýřský dopis začínám textem z Písma, nyní ho chci textem uzavřít. Textem, který tak trochu shrnuje výše popsané: Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu, nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše. Čekej, Izraeli, na Hospodina nyní i navěky. Ž 131

V následujícím školním roce přeji vám všem postoj odstaveného nebo nakojeného dítěte. Je spokojené, protože je blízko rodičům… A kdo takové dítě vidí, chce poznat i jeho rodiče. Kdo uvidí spokojené křesťany, bude chtít poznat i jejich Otce.

Váš v Kristu

David Novák