Všechno je jinak, ale na mě si nepřijdou!

A pamatujete na mandelinku americkou, „zlého brouka bramborouka, který chce loupit z našich talířů“? Neposuzujme nyní na tomto místě, zda ta či která dění a jevy mohou mít nějaké záměrně skryté souvislosti. Stejně tak se zdržme soudů o tom, zda reálně existují konspirátoři a zda jsou konspirační teorie pravdivé. Na následujících řádcích půjde hlavně o porozumění tomu, jak uvažují a jednají konspiracisté – tedy ti, kdo jsou o pravdivosti konspiračních teorií přesvědčeni.

Základním přesvědčením konspiracisty je, že – co se týče veřejného dění – skutečnost není nikdy taková, jaká se jeví. Jinými slovy: konspiracista je přesvědčen, že opravdu rozhodující síly a faktory působí za „kulisami jeviště tohoto světa“. Anebo: způsob, jímž „se odvíjejí“ veřejné dějiny, má jiné činitele, než jak se na veřejnosti zdá a jak je jí to předkládáno. Fundamentálně nedůvěřuje společenskému řádu, vládnoucím, hospodářským a mediálním elitám, a tak raději sám čte „znamení času“ a „mezi řádky“, čímž odhaluje skryté skutečnosti a neobvyklé souvislosti, a pro svá pozorování nachází nezvratné důkazy. Je díky tomu zasvěcen do tajemství, která většině lidí zůstávají skryta, protože před nimi z vlastní vůle zavírají oči anebo jsou příliš slabí, aby se vzepřeli a mlhu lží prohlédli. A tak chápe sám sebe jako svého druhu elitu. Je tím, kdo má všechny informace, kdo drží svůj život pevně v rukou, není „ovčanem“ ani loutkou v rukou mocnářů. Aktivně jedná a třímá v rukou moc, která je mu též závazkem a povinností.

Vysvětlení toho, proč právě on dokázal konspiraci prohlédnout a odhalit, připisuje konspiracista obvykle své výjimečné píli: nespokojil se s lehce dostupnými, masově šířenými informacemi a jejich obvyklými výklady, aktivně se tématem zabýval a třeba i v rámci svého bádání získal přístup k utajeným zdrojům a (zdánlivě) povolaným, veřejnými médii a autoritami přehlíženým osobám. Nezřídka se konspiracisté chápou také jako nadprůměrně inteligentní, silní a sebevědomí jedinci, zcela rezistentní vůči „vymývání mozků“ a jiným formám ovládání, jimž obyčejná a slabá většina podléhá, aniž by to třeba jen zaznamenala. Nebo jí to v její pohodlnosti prostě vyhovuje.

Z výše řečeného vyplývá morální rozměr, který ke konspiracismu nevyhnutelně patří: konspiracista vnímá situaci jako mýtický zápas Dobra se Zlem. Sám (či s hrstkou spřízněných, podobně „vidoucích“ a odolných jedinců) povstává proti silným a vlivným konspirátorům, jejichž záměry jsou z kategorie morálně neospravedlnitelných: např. zbohatnout, ovládat, vyhubit, obelstít, udržet moc apod. Konspiracista vidí dualisticky, černobíle. V takto polarizovaném souboji není možné uzavřít příměří či usilovat o kompromis. Takový přístup je pro něj mravně nepřijatelný a vedl by ho k začlenění do prostého a průměrného stáda, jímž pohrdá či ho vnímá jako součást těla a nástroj nepřítele.

Kosmická povaha zápasu vzájemně propojuje různé události a nenechává prostor pro náhodu a různorodost příčin jednotlivých dějů. Všechny argumenty, situace a události dávají dokonalý smysl, všechno souvisí se vším, za vším je předem daný plán. Stejně jako není možné tváří v tvář takto fundamentálnímu zápasu přistoupit na smír či kompromis, jeví se jako nezbytné se boje účastnit s plným nasazením. Konspiracista necítí odpovědnost jen za sebe, ale za celou společnost a její budoucnost. Konspiracismus tedy nebývá nezávaznou, volnočasovou aktivitou. Konspiracista svou roli chápe jako poslání, k němuž je vázán svým svědomím. Angažmá v odhalování konspirací se pak nevyhnutelně překlápí do aktivismu. Konspiracista se cítí být povinen nejen konspirace odhalovat, ale také šířit informace o svých odhaleních co nejvyššímu počtu lidí, popřípadě i jinak aktivně bránit naplňování záměrů spiklenců.

Konspirační teorie nejsou zdaleka postmoderním fenoménem – již ve starověku a středověku se šířily představy o démonických a satanských spiknutích –, ale nyní mohou být prostřednictvím sociálních sítí sdíleny obrovskému počtu lidí v podstatě okamžitě. Koncepce sociálních sítí navíc podporuje zkratkovité vyjadřování pomocí krátkých komentářů, videí a fotografií. Příjemce proto nemusí číst dlouhé argumentační texty a orientovat se ve spletitých souvislostech. Tím se tato alternativní vysvětlení dění kolem nás stávají dostupná i bez vynaložení většího úsilí na porozumění všem proměnným. Stačí se podívat na video nebo fotografii a vše je jasné i bez vysvětlování.

Znevěrohodnění konspiračních teorií je v podstatě nemožné. I to je podstatným prvkem konspiracismu: každá snaha o vyvrácení konspirační teorie je považována za dílo konspirátorů, a tedy za důkaz pravdivosti konspirační teorie. Důkazy, důkazy a ještě další důkazy shání konspiracista, aby podepřel svou teorii o skrytých příčinách věcí. Při hledání „pravdy“ se ale, ať už vědomě, či nikoli, vyhýbá těm argumentům, které by jeho teorii zpochybňovaly. Někdy, vnímá-li téma a svůj úkol s obzvláštní naléhavostí, může v zájmu své teorie nejen odmítat některá fakta, ale také je dokonce záměrně zkreslovat a ohýbat, a dokonce vytvářet falešné důkazy (třeba s pomocí umělé inteligence a programů umožňujících fotomontáže). I když tedy konspiracista hovoří o důkazech a argumentech, jsou jeho přesvědčení spíše vírou v pravdivost předem stanovené hypotézy. Také jeho práce s fakty je podřízena kýženému výsledku. Zároveň – a to je paradoxní jen zdánlivě – je schopen z některé své teorie klidně ustoupit a vyměnit ji za nějakou jinou. Kospiracismus totiž není ani tak víra v to, že něco JE (konspiracista klidně přizná, že neví všechno úplně přesně), ale v to, že to NENÍ tak, jak se obecně předpokládá.

V tom, že výsledek bádání je předem znám, připomíná konspiracismus „lidové vědy“, jako je ufologie či záhadologie. Napodobuje skutečnou vědu v postupech argumentace a v odkazování na zdroje či autority, ale staví je tak říkajíc na hlavu. Zdroji jsou obvykle jiní konspiracisté nebo vědci, kteří se však ve své skutečné odbornosti věnují jiným oblastem. Také polemiky, které vedou konspiracisté mezi sebou, pouze připomínají zasvěcené diskuse. Když se zaměříme na jejich obsah, zjistíme, že v nich jde jen o detaily, které nemají vliv na celou teorii – tam spolu obvykle jednotliví konspiracisté souhlasí a vzájemně si nahrávají. Pokud dojde na skutečnou kritiku, pak jen v případě, že někdo vytvořil teorii, která je opravdu krajně nepravděpodobná.

Bez ohledu na to, jestli se konspiracista hlásí k některé duchovní tradici, už jeho samotný přístup ke světu svým způsobem náboženský je. Staré bohy v něm nahrazují extrémně mocní lidé či uskupení, moment odhalení první konspirace a prohlédnutí je svým způsobem zjevením, obrácením a konverzí, obraz světa je dualistický (dobro vs. zlo, „my“ slabší proti „nim“ zdánlivě silnějším a mocnějším) a apokalyptický, očekávající zkázu takového světa, jak jej známe.

Ne náhodou se nyní mnohým z vás vynořují před očima řádky knihy Zjevení, ale i dalších proroctví a apokalyptických knih. Atmosféra konspiracistova zápasu skutečně připomíná blížící se nebo již přítomnou poslední bitvu, v níž jde o osvobození od sil zla, která vše zakrývají temnotou, aby mohlo přijít světlo, nový věk, Boží království. Konspiracista ví, že je třeba nacházet „znamení“ a být otevřen výzvám, slyšet dosud skryté odpovědi, volání a povolání. Je to způsob nahlížení skutečností a myšlení, který je nám křesťanům dobře znám. Plynou z něj, jakkoli to na první pohled tak nemusí vypadat, i určitá nebezpečí. Také od křesťanské víry může vést ke konspiračnímu náhledu jen malý krok.

A jako v mnoha jiných oblastech života, jen velmi tenká, někdy doslova neznatelná, hranice dělí život v pokoře a naslouchání od chopení se vlastních sil, které bude vírou pouze zaštítěno, vysvětleno a hájeno. Příčinou není nedostatek víry, ba dokonce naopak. Víra přecházející v silné, až neochvějné přesvědčení touží jít zaslechnutému naproti, zkrátit čekání, konat. Aktivita a aktivismus umožní zažívat uvolnění napětí z nejistoty, složité nejednoznačné komplexnosti. Konspiracista tím aktivně působí proti pocitu bezmoci, vymezuje se, získává kontrolu nad děním a má pocit, že přispívá k realizaci Božího plánu. Čím méně si tuto potřebu, která je člověku bytostně vlastní, uvědomujeme, tím je pravděpodobnější, že jejímu vlivu propadneme a začneme pro ni nacházet podporu v dění kolem sebe, fundamentalistických výkladech Písma, v modlitbách a Božím hlasu.

Na čas bude pocit vědoucnosti, kontroly a zapojení příjemný, dokonce opojný, ale s postupujícím časem přinese spíše ještě více nejistoty a obav. Budou pudit k dalšímu a dalšímu zpochybňování dosavadních jistot ve snaze zabránit ponižujícímu stavu (domnělého) obelhání a zneužití okolním světem a konspirátory. Z toho, co zpočátku vypadalo jako osvobození, se stává neviditelná past pochybností a dokazování, možná vedoucí až k paranoie, ale určitě narušující či úplně ničící vztahy, která uzavře konspiracistu do vlastní bubliny z argumentů víry, které jako takové nelze vyvrátit.

Z toho plyne logicky tázání: Jak pomoct blízkým v rodině, ve sboru, přátelům, kteří v kole konspiračních teorií uvízli? Jde to vůbec? Jak rozeznat, že se sami ocitáme v nebezpečí, která s sebou konspirační teorie kolem nás přinášejí? Podrobnější odpověď přináší další z článků k tématu, který připravil Zdeněk Vojtíšek. Někteří jiní odborníci tvrdí, že nejlepší prevencí proti propadání konspiračnímu uvažování je vzdělanost a vzdělání. Tím odsuzují konspiracisty coby nevzdělané blouznivce a hlupáky. Já si to však nemyslím. Konspiracisté, stejně jako lidé jakkoli jinak věřící, nejsou hloupí ani nevzdělaní, jsou to naopak často lidé vzdělaní, citliví, hloubaví a snaživí, lidé angažovaní, silně prožívající (třeba jen nevědomě) své i obecné nejistoty. Ani zde to není „oni“ versus „my“. Nikdo z nás není z žádného nebezpečí trvale vyňat a porozumět si můžeme jen tehdy, když jsme „my všichni“.