Odluka církve od Bible?

Zpráva předsedy Rady CB Daniela Fajfra pro nadcházející Konferenci, Brno 2013.

Milí bratři, milé sestry!

Opět jsme se po roce sešli jako delegáti sborů naší církve, abychom společně vyjádřili vděčnost Bohu za vše, co jsme z Jeho milosti prožili a co se podařilo vykonat. Chceme si vzájemně naslouchat, diskutovat, společně se modlit a hledat cestu dál. Musíme si přiznat to, co se nám nedařilo a nedaří. Věřím, že jsme k takovému rokování připraveni. Letošní konference je poslední, kterou současná Rada CB připravovala, neboť její mandát se uzavírá koncem letošního roku. Možná by se slušelo bilancovat, ale poněvadž každý rok přináší pro církev nové výzvy, nebudu jen hodnotit. Jsem přesvědčen, že potřebujeme stále dva pohledy: ten první, pohled do minulosti, abychom si připomněli, co bylo a co je za námi, ten druhý, pohled do budoucnosti. Pro připomenutí zmíním témata tří uplynulých předsednických zpráv, nad kterými jsme vedli rozhovor a to nejen při konferenčních jednáních: * 2010 – Identita CB a potřebné (nutné) změny * 2011 – O duchovní jednotě CB na úrovni sborů, seniorátů, a z toho plynoucí misijní poslání. * 2012 - O důvěryhodnosti CB ve vztahu k našemu Vyznání víry, Ústavě a  Řádu CB. Jsem rád, že přes různost pohledů na přítomnost a budoucnost Církve bratrské jsme došli k některým závěrům, které jsou dlouhodobě nosné, a můžeme je tedy postupně uvádět do života.

Uplynulý církevní rok byl opravdu výjimečný. Nebudu se zabývat jen kalendářním rokem 2012, ale obdobím mezi dvěma konferencemi, tedy až do března 2013. Tentokrát jsem neměl problém s volbou aktuálního tématu, neboť je jaksi samo dáno. Mám na mysli dva důležité momenty, které podle mého názoru vyčnívají nad ostatní, a bude dobré je reflektovat ve vztahu k Církvi bratrské. Ten první: listopadové přijetí zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Nový zákon, kterým se současně ruší platnost starého z roku 1949, upravuje a zmírňuje některé majetkové křivdy, které byly spáchány komunistickým režimem. Rád bych některé věci z minulosti připomenul a zamyslel se nad tím, co bylo a co je před námi. Mám za to, že jsme svědky zlomové události. Nyní je proto poslední možnost připomenout ještě některé skutečnosti z minulosti jako aktuální, neboť přijetím nového zákona se uzavírá jedna neblahá éra spojená s církevním zákonem z roku 1949. Zrušením posledního residua komunistické legislativy se tak období vymezené paragrafem 218 konečně stává minulostí a od nynějška už bude jen historickým materiálem pro poučení budoucím generacím. Ten druhý: V roce 2013 si připomínáme 1150 let od příchodu soluňských bratří na naše území. Přinesli s sebou Písmo ve srozumitelné řeči – staroslověnské hlaholici. S tím se pojí 400. výročí vydání Bible kralické. Obě výročí spojuje jeden prvek, nesmírně důležitý pro životaschopnost křesťanské církve. Je jím dostupnost Bible ve srozumitelné řeči a její vliv na člověka, potažmo na společnost křesťanskou i tu sekulární. Stojí tedy za to zamyslet se nad tím, jak bude či nebude Bible ovlivňovat budoucnost CB .

I. STÁT A CÍRKEV

V letošním roce jsme dospěli k historickému milníku v dějinách Církve bratrské, neb se po 65 letech vracíme k odluce církve od státu. Přijatý zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a z něj plynoucí Smlouva mezi Českou republikou a Církví bratrskou, vytvořila právní a životaschopný rámec pro existenci církve nezávislé na státu. Abychom si uvědomili velikost okamžiku, je třeba připomenout kontext. Nejprve se krátce podívejme do minulosti na období platnosti zákona č. 218/1949 Sb., a poté si naznačme, jaké možnosti skýtá nově přijatý zákon.

1. Pod zákonem č. 218 z r. 1949 Bude dobré si připomenout, co znamenal tento zákon pro naši církev, jmenovitě pro tehdejší Jednotu českobratrskou, od roku 1967 Církev bratrskou. Myslím zejména na ty, kteří uvěřili po roce 1989 a nezažili důsledky zmíněného zákona na vlastní kůži, tedy jeho dopad na praktický život sborů, kazatelů a jejich rodin a samozřejmě dopad i na členy církve. Po nástupu komunistů začala postupná likvidace 1/3 našich sborů. Několik modliteben bylo zabaveno a použito k jiným účelům, některé byly zrušeny v rámci demolic s tím, že sbory nedostaly adekvátní náhradu. Spolky patřící církvi, které církev provozovala, např. sirotčince, domovy důchodců, nebo které vykonávaly misijní aktivity, byly postupně rušeny. Sbory nemohly finančně hospodařit, majetek pro tento účel byl zkonfiskován. Zákon ožebračoval rodiny kazatelů, kazatelé se stali „státními zaměstnanci“, ovšem s platem, který byl daleko pod hranicí minimální mzdy. Řadě kazatelů bylo zakázáno vykonávat své povolání, neboť rozvíjeli duchovní a misijní aktivity mimo půdorys modlitebny a tím mařili tzv. státní dozor nad církvemi. Ze dne na den jim mohl být odebrán státní souhlas a celé rodiny, mnohdy velmi početné, se ocitly na dlažbě. Musely okamžitě opustit služební kazatelské byty a hledat dočasné nájmy, než si našly něco vlastního k přebývání, což s tehdejším kazatelským platem bylo téměř nemožné. Někteří kazatelé a klíčoví pracovníci sborů byli ve vykonstruovaných procesech odsouzeni a uvězněni (bratři Polanský, Schneider, Voříšek, Hušek, Kalvach, Kamp, a někteří další). Řada dětí kazatelů nemohla studovat na středních a vysokých školách, přestože měly vynikající prospěch. Jiným bylo zabráněno vykonávat odpovídající zaměstnání ve vedoucích funkcích, neboť pro své „náboženské přesvědčení“ byli „nespolehliví“, a bylo tedy nebezpečí, že by mohli křesťansky ovlivňovat své podřízené (např. učitelé své žáky, atp.). Kdekoli došlo k duchovnímu obživení sboru a ke Kristu přicházel větší počet nových lidí, ihned zakročila Státní bezpečnost a církevní tajemníci. Členové sboru byli voláni k výslechům a zastrašováni. Pokud nebyl kazateli odebrán státní souhlas, byl v lepším případě převeden na jiný sbor. Pokud o souhlas přišel, musel si hledat většinou jen manuální práci. Mohl bych ve výčtu pokračovat, ovšem nejde jen o újmy, které se dají konkrétně doložit na konkrétních případech. Pro úplnost bude dobré připomenout, že křesťané a jejich děti byli často ponižováni, diskriminováni, pro své křesťanské přesvědčení měli omezenou možnost volby, zkrátka stali se občany druhého řádu. Stávalo se, že lidé přecházeli na druhý chodník, aby nemuseli projít kolem modlitebny, aby si snad náhodou někdo nemyslel, že k „nim“ také patří. Nebudu se rozepisovat a dál vypočítávat nepříjemné důsledky zákona č. 218 na naši církev. Některé církve, zejména římsko-katolická, na tom byly ještě hůře. Samozřejmě netrpěli jen křesťané, ale všichni, kteří se nepodřídili a organizovali život různých sdružení a organizací. Odkazuji například ke knize Ivana Klímy “Moje šílené století”, kde je zase z jiného pohledu vykreslena ona zrůdnost totalitního režimu vlády jedné strany a její zhoubný vliv na celou společnost.
Je třeba také říci, že ne vždycky církev trpěla. Mám na mysli období kolem Pražského jara a před kolapsem režimu, kdy nebyla církev pod takovým drobnohledem a tlakem jako jindy. Nutno také dodat, že vynucená centralizace řízení církve měla paradoxně i pozitivní stránku, neboť integrovala církev a sbory toužily po větším sepětí.
Po politických změnách se pod stejným zákonem situace změnila. Jednání mezi státem a církvemi sice začalo ihned v prosinci 1989, ovšem nikam nevedlo. Problém byl jediný; žádná vládnoucí strana si nedovolila zrušit zákon a z toho plynoucí mzdovou povinnost vůči kazatelům, poněvadž neměla odvahu řešit minulost nutně spojenou s církevními restitucemi a s odhodláním napravit křivdy spáchané komunistickým režimem. Církve byly proto vyňaty z restitučního procesu, který probíhal po roce 1990. Trvalo celých 23 let, než se našla vláda, která měla odvahu a především politickou moc zákon zrušit a prosadit nový.

2. Pod zákonem č. 428 z roku 2012 Přijatým zákonem č. 428/2012 Sb., se stát čestně vyrovnává s minulostí a otevírá dveře pro svobodné působení církví. Jedná se o bezprecedentní okamžik v novodobých dějinách české církve, připomínající Edikt milánský, který roku 313 sepsali císař Konstantin a Licinius Augustus. Dokument mimo jiné obsahuje statuty na restituci majetku církevních obcí včetně kompenzací, o který byly připraveny během pronásledování. Některé věty zní, jako by byly psány do dnešní situace: Vzhledem k legálnímu postavení křesťanů, považujeme za správné určit také, aby – jestliže se ukáže, že někdo zakoupil, ať z naší státní pokladny nebo od někoho jiného, místa, která dříve byla užívána ke shromážděním, a o kterých před tímto dnem byly stanoveny jisté příkazy, a to dopisem zaslaným vašemu úřadu – aby tato byla zpět převedena na křesťany bez všech průtahů a zpochybňování…. Také ti, kdo je obdrželi darem, je vrátí podobně a bez odkladu křesťanům. …. A pokud je o zmíněných křesťanech známo, že vlastnili nejen ta místa, která užívali ke shromažďování, ale také majetek, náležející jejich společnosti, zvláště jejich kostelům a ne jednotlivcům, zahrnujeme jej všechen pod tento výše zmíněný zákon, takže jim přikážete, aby byl bez pochybování a bez diskusí vrácen zmíněným křesťanům, to jest jejich společnosti a shromážděním. Jak je vidět, Konstantinův zákon zmírňující křivdy způsobené křesťanům, byl v mnohém důslednější než zákon č. 428/2012. Bude ku prospěchu, pokud odpůrci návrhu alespoň připustí, že předmětný zákon odpovídá právnímu státu, je legitimním právním aktem a v rámci možností i rozumným kompromisem v ekonomicky nejisté době. Myslím i na ty z nás, kteří se chtěli vzdát finanční náhrady, nebo by peníze nejraději vrátili s pocitem studu, že jsme přijali něco, co církvi nepatří. Rád bych je uklidnil, že tímto pocitem trpět nemusí. Není možné uveřejnit zápisy, ze kterých je patrné, jak velké finanční oběti přinesli jednotlivci a sbory, aby církev mohla zakoupit například zámek v Suchomastech a provozovat domov seniorů. Zříci se finančního vyrovnání by mimo jiné znamenalo znevážení darů a práce těch, kteří posloužili Boží věci před námi. Pro dokreslení a snad i pro uklidnění, připojím něco z toho, co při aktu podpisu smlouvy řekl předseda vlády Petr Nečas:

Počátkem devadesátých let jsme jako stát přistoupili k restitucím jako nejefektivnějšímu a nejspravedlivějšímu prvku transformace naší ekonomiky. Církve z něj tehdy byly vyňaty. Dnes jsme tento akt spravedlnosti dokončili…. Domnívám se, že je to nejenom správné, ale dokonce i ekonomicky výhodné. Jedinou jinou možností by bylo pošlapání práva, pošlapání právního státu, ale to je vize jiných premiérů a jiných politiků, nikoli ta moje a celé české vlády.

Přesto platí, že církev není závislá na tom, co jí patří nebo by mělo patřit, a nemůže ani spoléhat na jistoty ústavou zakotvené. Jak známo, stačí málo, aby byl zákon zrušen, a vše bude jinak. Pokud ale žijeme v právním a demokratickém státě, bylo by chybou, kdyby církve tento často ponižující zápas vzdaly a nechaly se převálcovat populistickými postoji některých politiků šermujících polopravdami, zneužívajících současnou složitou ekonomickou situaci.

Odluka církve od státu I když budou církve odškodněny ze zákona, byl by omyl se domnívat, že pro všechny sbory nadchází doba hojnosti. Církev nezbohatne. V průměru jde jen o 10% finančního navýšení oproti současnému stavu s tím, že pro řadu sborů to bude znamenat zvýšení obětavosti členů, pokud chtějí mít svého kazatele. Je dobré si uvědomit, že systém placení kazatelů, který nám byl vnucen, a ve kterém se díky neschopnosti státu vypořádat se s církvemi pokračovalo i po roce 1989, byl odklonem od principů, na kterých Církev bratrská vznikla. S tím souvisí i skutečnost, že zdvojnásobení počtu sborů CB za posledních dvacet let bylo mimo jiné umožněno také proto, že jsme pro kazatele zakládaných sborů získali, díky platnosti starého zákona, státní příspěvek na plat. Přijetím nového zákona se Církev bratrská vrací před rok 1949, tedy k zásadám svobodné církve, tj. k odluce církve od státu. Je nyní na nás, jak získané peníze použijeme s tím, že jsme vázáni rozhodnutím Konference Církve bratrské z roku 1991, na které se delegáti usnesli, že si „chtějí platit v budoucnosti kazatele ze svých prostředků“. Ona budoucnost právě nastala. Všechny sbory tedy musí upravit své rozpočty tak, aby co nejrychleji mohly pokrýt základní mzdové a režijní výdaje na provoz sboru a současně rozvíjely svoji práci. Důležité je, abychom si počínali jako moudrý hospodář, dobře vedli své sbory, investovali do misijních a diakonických projektů a byli požehnáním pro společnost. Oslavit Boha a sloužit lidem, to je naše poslání, které se nemění. Očekávám, že mimořádná konference CB v nejbližším termínu přijme v této věci rozhodnutí a zvolí nový model financování církve i koncepci, jak naložit s finančními prostředky na nejbližší léta. Rada je připravena v této věci konat potřebnou roli zprostředkovatele a moderátora. Pevně doufám, že nastávající léta budou díky Boží milosti a našemu společnému úsilí ve znamení pokoje a rozvoje duchovní práce. Máme k tomu všechny předpoklady. Nebude to jednoduché, a proto vám již nyní děkuji za ochotu nasadit maximální úsilí k tomu, aby církev nezbytněla, ale proměnila tuto šanci k šíření Kristova evangelia a Božího království.

II. BIBLE A CÍRKEV

1. Staroslověnská Před více jak tisíci lety pozval kníže Rastislav na Velkou Moravu soluňské misionáře proto, aby křehké křesťanské začátky mezi pohanskými Slovany zapustily hlubší kořeny. Metoda, jak toho Konstantin a Metoděj dosáhli, byla “jednoduchá”: přeložili postupně celou Bibli do srozumitelné řeči svých posluchačů – staroslověnštiny. Nelze říci, že by prvotním záměrem byla jejich snaha, aby se Písmo dostalo do rodin a k jednotlivým čtenářům. To by si tehdy stejně nikdo nemohl dovolit. Jejich cílem bylo vzdělávání kněžstva a budování církve v této části tehdejšího světa. Dějiny svědčí o tom, že se jim to podařilo. Přestože se nám originál jejich překladu nedochoval, pouze jen několik fragmentů opisů z různých období, bude staroslověnská Bible navždy připomenutím toho, jaký vliv může mít Boží slovo na celou společnost.

Úskalí Při všem zájmu, který Bible psaná srozumitelným jazykem vyvolávala, i při veškeré úctě, které se těšila, byla postupně zatlačována do pozadí. Stala se předmětem odborných studií, výkladů a diskusí. Byla slavnostně ukazována při bohoslužbách, plnila regály v univerzitních knihovnách, ale přestávala mluvit do svědomí a praktického života lidí. Byla knihou posvátnou, ale přestala být Božím slovem a v širších kruzích byla dokonce neznámá. Život byl určován jinými vlivy, než rozhodnutími vyvolanými poslušností Písma, komentuje pozdější vývoj Vladimír Čapek (Historie Bible).

2. Kralická Muselo uběhnout přes 300 let, aby se ukázalo, že Bible a její vliv na každodenní život křesťanů způsobuje nejen oživení církve, ale zasahuje i společnost. Na našem území začali z Bible důsledněji vycházet výrazní křesťané, jako například Petr Chelčický, Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova, Jan Hus, kterému bylo Písmo „zákon nad jiné zákony“, a konečně Kunvaldští bratři, kteří podřídili Písmu každodenní život jednotlivců a celé pospolitosti. Tito spolu s dalšími připravili půdu reformačním procesům v církvi. Když k tomu připojíme převratný vynález knihtisku, díky kterému se mohla šířit Bible rychleji a ve větších nákladech, stává se Písmo doslova evangelizačním nástrojem. Konečně reformátoři Luther, Kalvín („muž jedné knihy“), Zwingli a další, vymanili evropské národy z tenat středověké církve tím, že zpřístupnili Bibli a její srozumitelný výklad obyčejným lidem. Poprvé v našich dějinách tak přichází doba, kdy Bibli nemají v rukou jen kazatelé, ale i obyčejní lidé. Právě v tomto roce si připomínáme 400. výročí od kompletního 2. vydání Bible kralické. Nově vydaná jednosvazková Bible kralická z roku 1596 prošla kvůli velkému zájmu pečlivou revizí, a toto památné druhé vydání se stalo posledním vydáním na našem území před Bílou horou. Kvůli následné tvrdé protireformaci byly reedice po 300 let vydávány pouze v zahraničí. Mnozí z nás byli doslova odkojeni touto postupně upravovanou verzí „Kraličky“, jak se někdy rozkošně říká. Z Kralické bible se sice už dlouho nečte při nedělních shromážděních (až na jeden sbor), ale pro některé je stále tím milovaným překladem. Bible kralická výrazně ovlivnila zbožnost několika generací naší církve.

Úskalí Také v tomto případě se objevily tendence deklasovat význam Písma svatého, podobně jak se to přihodilo s Biblí staroslověnskou. Zejména počátky naší církve jsou spojeny s úsilím o to, jaké místo bude mít výklad Bible pro zakotvení a budování vznikajících sborů. „Byla to doba, kdy osvícenské ideje nadvlády rozumu začaly pronikat do teologie a umenšovaly autoritu Písma. Šířily se pokusy přizpůsobit křesťanskou víru jednotlivým oblastem moderního zkoumání a vědění (Brána 2011/10, P. Černý, Pohled otců zakladatelů).“ Naši otcové zvolili cestu důrazného biblicismu reformovaného směru a nebránili se ani kritickému čtení Písma (Studie A. Adlofa). Přesto jsme se neubránili opačnému extrému. S jistými důrazy pietismu, vedoucímu k prohloubení osobní zbožnosti, se vkrádaly také nezdravé prvky. Písmo se totiž stávalo jakýmsi breviářem, který určoval život křesťanů do nejmenších podrobností. Tedy co by měli dělat a co ne, co se smí a nesmí. Docházelo tak k postupnému oddělování „svaté“ církve od „hříšného“ světa a uzavírání se do modliteben. Takový životní styl musel dříve nebo později vyústit v jisté formy zákonictví a stával se nebezpečným podhoubím pro pokrytectví, neboť nároky vždycky se líbit Pánu Ježíši byly nesplnitelné. V takovém společenství se vytrácí duchovní spontaneita a svoboda, u Večeře Páně chybí hříšníci, kteří ač následují Pána Ježíše, hřeší a potřebují odpuštění. Taková exkluzivita nebyla zdravá, někdy vedla k porovnávání se s méně zbožnými a tedy k duchovní pýše. A co víc, někteří takovým nárokům nebyli schopni dostát, některé děti z křesťanských rodin je ani nepřijaly a postupně se z obecenství vytrácely.

3. Dějinná zákonitost Proč to všechno připomínám? Chci poukázat na jakousi dějinnou zákonitost, kdy na jedné straně Písmo ovlivňuje církev a jednotlivé křesťany v tom, aby horlivě následovali Krista. Prakticky se to pozitivně odráží na jejich životním stylu, na modlitebním životě, na touze sdílet evangelium a sloužit Bohu a lidem. Na straně druhé jsou v dějinách církve patrná období postupného odklonu od Písma, jehož autorita je sice proklamována, ale ono má již velmi malý vliv na praktický a každodenní život křesťanů, kteří jsou určováni více duchem doby, než biblickými hodnotami. Mám za to, že přes mnohé požehnání, které na sborech prožíváme, se Církev bratrská nachází v jisté fázi postupného odklonu od poznávání trojjediného Boha z Písma. Není to jen trend posledních několika let, je to odklon, který trvá od devadesátých let minulého století a může pomalu ale jistě zasáhnout jednu celou generaci. To by bylo dle mého názoru fatální, neboť takové počínání směřuje k “nedělní“ církvi, kdy se při jednom shromáždění odehraje podstatná část života křesťana. To rozhodně není stav, z kterého vede snadná cesta zpátky.

4. Církev bratrská a autorita Bible Porevoluční svoboda a jisté duchovní vzedmutí s sebou přineslo možnost pracovat na nových překladech. Český křesťanský svět byl tak obohacen o vydání titulů jako je Bible 21, Jeruzalémská Bible, Studijní překlad, Slovo na cestu. Přiznejme si ale, že nové překlady spíše obohatily pohled na biblický text, než aby probudily zájem křesťanů o čtení Bible. Snad jen široká propagace B21 způsobila větší zájem o Bibli u lidí z  necírkevního prostředí. Letošní kulatá výročí jsou tedy dobrou výzvou k tomu, abychom si položili otázku, jaký vliv má Bible na formování naší církve, sborů a na život členů. Kladu otázku takto ze široka, neboť mám za to, že v každé zmíněné oblasti je to trochu jinak.

Denominace Církev bratrská jako denominace se ve svém Vyznání víry hlásí k reformované tradici a vyznává, že „Písmo svaté jako Boží slovo je jediným měřítkem a autoritou naší víry a našeho života. (Ústava, článek 7/2)“ Tomu nasvědčuje i program celocírkevních konferencí, pastorálek, seminářů s velkým důrazem na to, aby nechyběla práce s biblickým textem a aby pojednání témat vycházelo z biblických principů. Vyžadujeme, aby budoucí kazatelé prošli důkladnou biblickou a teologickou přípravou na seminářích a teologických fakultách. Snažíme se o důslednější přípravu vikářů, rozšiřujeme i jejich praxi na sborech, kde se mohou učit u zkušených kazatelů. Můžeme s bázní říci, že na úrovni denominace si snad udržujeme standard církve „Slova“.

Sbory Na otázku, do jaké míry je Písmo svaté měřítkem a autoritou pro sbory CB, je odpověď už složitější, neboť pestrost našich sborů je velká. Z vizitačních zpráv se však nedovídáme, že by nějaký sbor vybočoval z řady a nekonal pravidelné biblické vyučování. Na mnohých místech je výrazná spokojenost členů, majících užitek z kázání i biblických výkladů. Tu a tam je slyšet postesk nad vykladačskou svévoli pramenící z nedostatečného pochopení textu a jeho významu, občas pramenící z nedostatečné přípravy samotného kázání. Rada společně se Studijním odborem se zabývá myšlenkou celoživotního vzdělávání kazatelů a připravila již první návrh koncepce studijního cyklu, který je již v záběhu. Otázkou ale zůstává, jaké procento členů sboru se účastní biblického vzdělávání.

Členové církve Vztah členů církve k Bibli je asi velmi rozmanitý. Pokles účasti na biblických hodinách, pomalu vytrácející se domácí čtení Bible v rodinném kruhu, minimum kroužků a skupinek biblického vzdělávání, není ale dobrým znamením. Abych se neopakoval, neboť v poslední době se na toto téma vyjadřuji častěji, budu citovat z článku Interpretace Bible od Pavla Hoška, uveřejněného v Bráně 2011/10. Pavel Hošek se ptá: „Co se to s námi v Církvi bratrské děje? Kdo z nás by řekl jako Ježíš, že je živ každým slovem vycházejícím z Božích úst (Mt 4,4), kdo by jako on vyznal, že spíše pomine nebe a země, než jediná tečka a čárka z Božího slova (Mt 5,18)? Myslím, že jsme Biblí trochu unaveni, unudění a otrávení, že už nás ta stará dobrá knížka moc nerajcuje. Když ji čteme, jsme unylí a vláční, klimbáme, mhouří se nám víčka a zavírají oči….“ To možná v tom lepším případě, ale autor pokračuje: „Ano, čtení Bible je v krizi, nejenže klesá návštěvnost biblických hodin v církvi, klesá návštěvnost Bible. Od husitských dob, kdy byli čeští křesťané proslulí po celé Evropě znalostí Bible, uplynulo opravdu hodně vody…Nestýskám si nad tím, že Bibli nečtou nevěřící nebo vlažní, papíroví křesťané. Spíš mi vrtá hlavou, že Bibli čtou čím dál tím méně i křesťané zbožní, horliví a opravdoví. Čím to je? Možná jsme my horliví křesťané Bibli trochu přidusili. Tak urputně a zamračeně jsme v ní pátrali po přesných definicích věrouky a mravouky, až se nám začalo jako ozvěna jenom vracet to, co jsme do ní sami zavolali. Ona totiž nemá ráda, když z ní děláme soubor paragrafů a pouček. Jak říkají rabíni, Bible je jako vznešená, urozená dáma. Zná svoji cenu, chce, abychom se o ni ucházeli, abychom se jí dvořili, abychom o ni bojovali, abychom trpělivě odkrývali její tajemství.“

5. Odluka církve od Bible? Zdá se, že nyní v Církvi bratrské probíhají dvě odluky. Ta jedna od státu již prošla. Ta druhá od Bible snad neprojde. Pokud by došlo k zásadnímu odklonu od Písma v jedné celé generaci, není asi cesty zpět. Nevím, jak tento trend změnit a jsem dalek toho, abych dával hotová řešení. Jedno je ale zřejmé. Jelikož se jedná o letitý trend, návrat k důslednějšímu příklonu k Písmu nebude okamžitý ani jednoduchý. Půjde o dlouhodobý proces, který si bude muset řešit každý sbor sám. Církev bratrská nemá orgán, který by naordinoval ozdravnou kúru a dohlížel na dodržování terapie. Rada CB může na jisté věci upozornit a být pomocí. Každopádně to ale musí být úsilí celé církve. Rád bych závěrem vyjmenoval některé neblahé efekty, které podle mého názoru s sebou nese ztráta osobního kontaktu s Biblí. * Nenápadně se vyprazdňuje Kristovo evangelium, jeho kříž, jeho milost, a s tím související důraz na pokání, obrácení a na posvěcení. * Sbor, kde se lidé nescházejí nad Písmem, ztrácí identitu CB, tak jak ji máme definovanou v základních dokumentech a pomalu se transformuje na nedělní církev. * Společenství, které se neschází kolem Božího slova, je na cestě stát se křesťanským klubem, je určováno více vlastními zájmy než nároky Písma. (Mezi mládeží se používá označení frikulín, tj. free-cool-in: free-svoboda, cool – pohoda, in – jde s dobou. Jinak řečeno, fajn, jsem spasen, to stačí, hlavně klídek). * Otevírají se dveře pragmatickému relativismu v hodnotách, v principech, v postojích. * Oslabení přímého vlivu Písma na život křesťana vede k individuálnímu křesťanství, nezávislém na společenství sboru. * Rodina, která se neschází kolem Božího slova, je ochuzena o požehnání a v dobách rodinné nepohody ji chybí záchranná brzda a naděje.

K tomu připojuji některé výzvy, možnosti a náměty. Bude dobré sdílet další zkušenosti a tipy, které by inspirovaly a stimulovaly větší zájem členů Církve bratrské o Bibli. * Pokud kazatel a starší sboru zjistí, že řada členů není biblicky vzdělávána, je třeba vyhlásit SOS. Je třeba pracovat na dlouhodobém konceptu, který by vzbudil zájem o studium Bible, který nezůstane jen na úrovni znalostí, ale bude ovlivňovat myšlení, rozhodování, zbožnost, vztahy i praktický život.
* Vychovávat a vyučovat lidi obdarované k vedení biblických skupinek. * Biblická hodina nemusí být víc než dobře vedená biblická skupinka s vedoucím, určeným staršovstvem. Jinak řečeno, obě alternativy mohou být rovnocenné.
* Vytipovat geografické oblasti, kde je možné založit biblickou skupinu. Ve větších městech to může být např. sídliště, či městská část. Skupinky v diasporních sborech mohou být v obci s větší koncentrací členů.
* Vyhlašovat společné čtení Bible, kdy členové a přátelé sboru, v určitém časovém úseku a podle zpracovaného rozpisu, čtou nějakou biblickou knihu. Může to být propojeno s nedělním kázáním a s biblickými hodinami či kroužky. (Něco jako 40 dní s Biblí v postním období). * Pokud možno mít celou Bibli (nebo aspoň NZ) v mobilním telefonu. Zajistit stažení pro ty, kteří k tomu nemají vlohy. Mohou se tak využít chvíle v dopravních prostředcích, čekárnách všeho druhu.

Nemyslím si, že návrat k tomu aby byla Bible více čtena, rozjímána a studována, vyřeší všechny neduhy. Život v plnosti Ducha svatého má další oblasti, které nutno obnovovat – modlitbu, službu misijní, evangelizační, diakonskou. Jsem ale přesvědčen, že poznávat Boží vůli z Písma svatého tím, že se jím necháme znovu oslovovat při soukromé četbě nebo ve společném rozhovoru nad textem, je v pojetí naší zbožnosti záležitost zcela zásadní a nenahraditelná.

Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad ním ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno. Potom tě bude na tvé cestě provázet zdar, potom budeš jednat prozíravě. (Jz 1:8) Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří. (Ž 1,1-3)

Daniel Fajfr předseda Rady Církve bratrské