Co je to za lidi? / Co jsme to za lidi?

28. 9. 2015

Viděli jste před pár týdny fotografie z vlakového nádraží v Budapešti? Koncem srpna se jim téměř nedalo vyhnout. Tisíce lidí přespávajících v podchodech, několik stanů, absolutní nedostatek vody, hygieny, toalet. I já jsem záběry viděl. O několik dní později jsem zjistil, že se v brněnském kině Scala pořádá sbírka pro tyto lidi – prý nemají boty, oblečení ani jídlo pro děti. V tu chvíli jsem si řekl, že do sbírky bych mohl něčím přispět, stejně jako člověk přispívá na oběti zemětřesení v Nepálu nebo na Haiti. Donesli jsme s manželkou pár věcí z domu a potkali se s organizátory sbírky. Mezitím internet „ovládli“ uprchlíci v Maďarsku. Nevím přesně proč, ale všechny tyto události mě přivedly k myšlence, že bych mohl vlastně své auto taky naložit věcmi a odjet do Maďarska. Nakonec jsem tam byl dvakrát a koncem září plánuji jet potřetí.

Vámosszabadi, Györ a absurdita života
Vyrazili jsme s Máriou Uhlíkovou v pátek ráno jako první z velké skupiny Brňáků, kteří se vzájemně téměř neznali, a potkali se na Facebooku. Protože jsme jeli první, koordinovali jsme auta za sebou a podávali zprávy o aktuální situaci – informace staré několik hodin byly většinou silně zastaralé a neplatné. Protože v Györu naší pomoci příliš třeba nebylo, vyložili jsme humanitární pomoc, kterou jsme vezli z našeho sboru, na Keleti pályaudvar v Budapešti, kde působí dobrovolníci z organizace Migration Aid, a ti byli za pomoc velice vděční. V Budapešti již byla pomoc poloprofesionálně organizovaná. Při návratu do ČR a s pocitem, že to zas tak strašné vlastně není, jsme se na žádost dobrovolníků z jihu Maďarska zastavili v záchytném táboře 10 km od Györu, abychom aktualizovali informace. Situace se oproti ránu výrazně zhoršila. Přijelo mnoho autobusů s uprchlíky od hranic se Srbskem, policie lidi z autobusů vyložila u tábora. Do tábora ze strachu z předchozích zkušeností nikdo nechtěl, takže se všichni vydávali na 10 km dlouhou cestu na vlak do města. Na této trase jezdila snad všechna taxi z Györu a za 10 km si účtovala 50 EUR. Když jsme o tom mluvili s policií, tak říkali, že o tom vědí, ale nic s tím dělat nebudou. Asi dobrý kšeft. Proč policie uprchlíky neodvezla přímo na nádraží? Nikdo neví. Nabídl jsem se, že mohu pár lidí na nádraží odvézt, což policista mluvící anglicky nerozporoval a pomohl mi najít pětičlennou rodinu. Takto jsem se otočil několikrát. Vezl jsem úžasnou kurdskou rodinu s pěti malými dětmi z Iráku – neuměli ani slovo anglicky. Potom menší rodinu ze Sýrie a poté rodinu učitele angličtiny z Afganistánu s dvěma batolaty. Byli na cestě už měsíc. Všichni mi velice vřele děkovali, někteří chtěli i zaplatit, děti nadšeně mávaly. Všem jsem se pokusil vysvětlit, jak se dostat do Rakouska – někteří si dokonce mysleli, že v Rakousku jsou. Pocit dobré pomoci k nezaplacení a před půlnocí jsme byli unavení doma.

Röszke a tragikomedie v podání Maďarska
Přes víkend kolem 13. září bylo na jihu Maďarska u vesnice Röszke poměrně velké množství dobrovolníků z ČR, Slovenska, Rakouska, Německa i dalších zemí. Maďarské úřady ani oficiální organizace žádné, kromě stovek policistů. A také tisíce Syřanů, Afgánců a Iráčanů, kteří doufali v cestu do Německa a Švédska a už dlouhou dobu nedostali napít, najíst a nemohli se převléct. Protože v neděli večer většina dobrovolníků odjížděla domů a do práce, rozhodl jsem se pod dojmem zážitku z pátku, že prostě musím něco udělat a lidem v nouzi pomoct. Vyrazili jsme tak s nákladem banánů a vody v pondělí brzy ráno ještě s Lukášem Ildžou. Situace se od nedělního večera, kdy jsme dostali poslední informace, samozřejmě opět dramaticky změnila. Policie se rozhodla všechny uprchlíky naložit v neděli ve tři hodiny ráno do autobusů a odvézt na několik kilometrů vzdálenou malinkou vlakovou zastávku. Dorazili jsme tedy kolem poledne do tábora a po rychlé domluvě s vedoucími české výpravy jsme vyrazili pro zásoby do Szegedu a rovnou na vlakové nádražíčko. Po vřelém přivítání s kamarády z Letovic (svět je malý) jsme začali roznášet vodu a jídlo lidem, které na nádraží přivezla policie a zatím ještě nedovolovala nastoupit do vlaku.
Zde opouštím chronologické vyprávění a zmíním několik příběhů a zastavení pro ilustraci. Jen velice těžko se mi celá situace popisuje někomu, kdo tam nebyl.

Zastavení první – horko
Ve stínu je 30°C, slunce praží, na nádraží stojí 20 autobusů plných lidí, kteří už několik hodin neviděli ani kapku vody. Policie některé z nich ani nepouští ven. Roznášíme vodu, lidé nás prosí o víc vody. V jednom z autobusů, kam mě policie pustila, bylo takové horko a dusno, že se mi během těch pár minut udělalo nevolno. Ještě větší nevolno se mi udělalo z představy, že uprchlíci tam sedí už pár hodin. Chodí za námi různí lidé s prosbou o lékaře. Přes koordinaci z OSN (UNHCR) se nám podaří zavolat Lékaře bez hranic, kteří tak mají celé odpoledne až do noci co dělat. Večer dokonce přivezli velký lékařský stan a další týmy. Lékaři bez hranic reagují nejrychleji z oficiálních organizací. Večer naštěstí zašlo slunce (), takže se situace s vodou trochu uklidnila, ale lidé začali mít velký hlad.
Naše práce tedy začala v pondělí v poledne, v jednu hodinu ráno jsme se šli na pár hodin vyspat do auta a od čtyř ráno jsme se opět snažili postarat o další lidi, kteří v noci přijeli.

Zastavení druhé – odpadky
Internet je plný obrázků s haldami odpadu, špinavými kolejemi a prostě velkého nepořádku – často s titulkem, jací jsou ti uprchlíci nevychovanci a že to by se u nás nestalo. Když je na jednom místě 1 500 lidí a za den jich tam projde 6 000, nikde není jediný odpadkový koš, tak to prostě jinak moc nejde. Během odpoledne za námi přišel anglicky mluvící mladý syrský svalnatý muž s tím, že prosí o pytle na odpad, že by chtěli s kamarády uklidit, než je policie odveze. Po nějaké době se nám podařilo pytle někde splašit a kluci opravdu uklízeli, dokud všechny pytle nenaplnili. Pomohlo to asi na tři hodiny, poté byl perón a okolí opět plné prázdných lahví a pytlíků od jídla. Kdyby maďarské technické služby přistavily nějaké kontejnery, uprchlíci by rádi odpadky vyhazovali tam, kde ale nic není… je potom nepořádek.

Zastavení třetí – policie
Policisté hlídající uprchlíky byli velice různí. Mnoho z nich bylo přísných, drsných – nedovolovali nám roznášet vodu ani jídlo, nenechali uprchlíky dojít na toaletu, nedovolili nám téměř nic. Dělali, že nevidí a neslyší. Jiní však byli takzvaně normální lidé – pomáhali nám s distribucí vody, nechávali děti běhat kolem autobusu, chodili za námi s prosbou o kousek čokolády pro plačící dítě a byli příjemní a komunikativní. Nemilá příhoda se stala večer, kdy přišla hláška, že asi kilometr od nádraží stojí už pár hodin 15 autobusů – tedy asi 800 lidí – a nemají vůbec nic. Vypravili jsme rychle dodávku s jídlem a pitím a po všem se velice rychle zaprášilo. Policisté byli drsní, byl večer, tma a atmosféra velice vypjatá. Uprchlíci netušili, kde jsou, proč tam čekají, proč nemohou vystoupit a kdy kam pojedou. Autobusy byly přeplněné k prasknutí, lidé kolabovali, omdlévali a byli dehydrovaní a přehřátí. Jeden otec ukazoval z okna, že mu omdlela malá asi čtyřletá dcerka. Spolu s pozorovatelkou z OSN jsem policii přemlouval, aby nechala otce s dítětem vystoupit, ale trvalo asi 10 minut, než uznal, že by mohla být situace vážná. Zavolali jsme Lékaře bez hranic a nakonec vše dobře dopadlo. Po této příhodě policie nechala vystoupit z autobusů více lidí.

Zastavení čtvrté – reportéři a informace
Nemohl bych být reportérem. My dobrovolníci a především uprchlíci jsme byli skoro jako v zoo. Oni unavení a dezorientovaní, my unavení snahou aspoň trochu pomoci – a reportéři nás fotili, natáčeli, snažili se dělat rozhovory. A všichni to jen pozorovali. Paradoxem bylo, že přes přítomnost několika desítek fotografů a reportérů nikdo nevěděl, co se bude dít, nikdo netušil, odkud policie lidi přiváží, kolik jich bude, jak dlouho zůstanou a kam je odvezou. Nejlepší informace se šířily přes síť dobrovolníků, ale i to bylo málo. V naší informační době mi to přišlo neuvěřitelné – ale bylo to tak. Informace, kterou někdo přinesl v osm ráno, už v poledne dávno neplatila, člověk nemohl plánovat a nově příchozí se dozvěděli jedině „tady je tábor, tam je nádraží a nic víc teď nevíme“.

Zastavení důležité – Co je to za lidi?
A kdo to jsou, ti uprchlíci v Maďarsku a na Balkáně? Lidé jako my. Většina z nich měla dům nebo byt, auto, řada z nich vystudovala vysokou školu. Jsou to rodiny s malými i většími dětmi, těhotné ženy, puberťáci, babičky a dědové, svobodné mladé ženy i muži. Pohyboval jsem se mezi nimi s batohem na zádech a telefonem v kapse. Nikdo z nich se mě nedotkl, netahal mě za rukáv ani nepokládal ruku na rameno. Pokud mi někdo z nich chtěl něco říct nebo mě o něco poprosit, uctivě mě oslovil nebo na mě zavolal. Pokud měli dost vody, nebrali si další, když se rozdávalo jídlo, dávali nejdříve malým dětem a ženám. Za vše děkovali, při odjezdu jsme se srdečně loučili. Snažili se po sobě uklízet. Na toaletu chodili do mobilního záchodu, a když nebyla možnost, tak daleko od ostatních. Nevím, zda bychom se dokázali v jejich situaci chovat stejně.

Zastavení poslední – dobrovolníci
Život a zdraví uprchlíkům v Maďarsku zachránili dobrovolníci ve svém volném čase. Během celého září vyrážely do Maďarska stovky lidí s vybavením, které se nasbíralo ve sbírkách v půlce Evropy. Oficiální úřady v Maďarsku se tvářily, že tam uprchlíci nejsou, že neexistují a tedy nic nepotřebují. Dobrovolníci zatím bojovali s nedostatkem vody, jídla, oblečení, se špatnou hygienou a byli zavaleni odpadky. Ukázalo se, že humanitární organizace na tento chaos také neumí reagovat – nebo umí, ale velice pomalu. Lékaři bez hranic byli nejrychlejší, ale Červený kříž, Katolická maďarská charita ani další nestíhali aktualizovat a operativně přesouvat své lidi ani vybavení. Neuvěřitelná mi přišla organizace dobrovolníků. Většina informací se vyměňovala přes Facebook v angličtině, dvakrát denně byla porada na místě a vše ostatní se organizovalo přes telefon. Během odpoledne, kdy jsme působili na vlakovém nádraží, jsme začínali se sedmi lidmi a trochou vody a jídla, během pár hodin se však podařilo zajistit několik tisíc lahví další vody, přijeli muslimové s dodávkou jídla a o chvíli později rakouská dodávka s ponožkami a dětskou hygienou. Až pozdě večer se objevilo několik lidí z oficiálních organizací. Byl jsem pyšný, že mohu být součástí této „chaotické neorganizované“ organizace úžasných, schopných a obětavých lidí z celé Evropy.

Závěr
Těžko popsat všechny zážitky a dojmy a přitom vás udržet u čtení tohoto článku a neunudit vás . Rád vám budu vše vyprávět, určitě jsem na řadu konkrétních a zajímavých detailů zapomněl. Nevím, co bude v příštích letech, nevím, kolik jich do Evropy přijde. Ale mou povinností je pomoci bližním v nouzi – žíznivým, hladovým, trpícím, kteří jsou na našem prahu, u našich dveří. A až jim v tomhle pomůžu, pojďme společně řešit naši i jejich budoucnost.

Dalimil Petrilák, dalimil.p@gmail.com
Připraveno pro Kompas, zpravodaj Sboru CB Brno-Kounicova