Bůh je s námi i uprostřed pekla

Narodil ses věřícím rodičům a život Bohu jsi vydal už ve svých třech letech. To ale ještě nemusí znamenat, že z tebe vyroste dospělý muž pevné víry. Jak moc víra tvých rodičů ovlivnila tvoji vlastní cestu k Bohu?

Vždycky jsem si myslel, že to je jenom moje osobní víra, ke které jsem dozrál, až postupně jsem zjišťoval, že je to možná úplně jinak. Minulý rok zemřel můj táta na rakovinu a při přípravě pohřbu jsem si uvědomil, co všechno mi předal. Byl to obyčejný chlap, jezdil s náklaďákem po republice a po revoluci potom s kamionem po Evropě. A byl to dříč. Možná jsem se od něho naučil pracovat. Vážil jsem si ho taky v tom, že nikdy nekradl nebo nelhal. Zní to syrově, ale to jsou stále důležité věci. Měl osobní víru v Pána Boha a pravidelně každý den četl Bibli a modlil se. Bavilo ho to. A taky otevřeně sdílel víru se svými přáteli, kolegy, ve svém okolí. U jídla se vždycky pomodlil, ať byl v jakémkoliv prostředí. A moje maminka byla šička rukavic. Zjistil jsem, že jsem si od svých rodičů a taky od své církve přinesl základní věc – vztah k Bohu a čtení Bible, modlitbu, důraz na posvěcený život, důraz na službu, důraz na christocentrismus a zaměření na Ježíše Krista. Tím obyčejným životem víry mě neobyčejně formovali.

Vybavují se ti nějaké konkrétní momenty?

Když jsem začínal mládežnickou práci, tak jsme dělali extrémní sportkempy: potápění, paragliding, kanoistiku, horolezectví, střelbu, jízdu na koni… A lidi říkali: „Hej Petře, ty jsi v té evangelizaci takový inovativní.“ V té době jsme taky s manželkou otevřeli náš dům a lidi u nás jedli, přespávali, někteří krátkodobě, někteří dlouhodobě, byly u nás všechny porady a týmy a manželka všem vařila. Lidem se taková otevřenost zdála nevídaná. Pocházím z Křesťanských sborů, ale spolupracoval jsem tehdy taky s CB, evangelíky, adventisty, letničními charismatiky… a lidem se i tohle zdálo nové, kreativní. Najednou jsem si uvědomil, že když jsem byl malý, tak moji rodiče také dělali tábory. A my jsme do lesa chodili po čtyřech. Teda ne jako po rukou a po nohu, ale po malých skupinách, protože vedle stála dodávka s kouřovými skly. V té době jsem nevěděl, co to znamená. Byla to StB.

A táta měl kolegu u adventistů, babička bylo baptistka a u nás pravidelně bývala večerní setkání lidí z různých církví. Také u nás občas někdo bydlel, stále u nás někdo jedl a to, co jsem viděl u svých rodičů, mě formovalo. Je to důležitý princip – jsme stvořeni k obrazu Božímu, se schopností napodobovat a více nás formuje to, co vidíme, než to, co slyšíme.

Je něco, co sis do své víry z té jejich nést nechtěl?

Aby moje víra mohla zůstat, tak jsem musel projít nějakou reflexí. Některé věci z dětství jsem potřeboval odmítnout – třeba určitý asketismus, tvrdý konzervatismus spojený s fundamentalismem a možná kolektivní zodpovědnost, která se podle mě projevovala spíš jako kolektivní nezodpovědnost. Zjistil jsem, že potřebuji objevit věci, které si z té víry rodičů i z církve v mém dospívání mám potřebu ponechat, ale i věci, které chci změnit, přepsat nebo dělat jinak. To bylo pro mě důležité.

A teď máš sám pět dětí a prožíváš víru i z pozice rodiče. Tví teenageři rostou do osobností, které jsou v křesťanském světě vidět. Co je podle tebe ze strany rodičů zásadní udělat/dělat/nedělat, aby jejich děti v dospělosti žily pro Boží plány?

Boží dílo se děje jak v církvi, tak mimo církev, člověk může dělat i spoustu věcí, které nejsou v křesťanském světě vidět, a přitom je může dělat od Pána Boha a s Pánem Bohem. Důležité je žít otevřený život, autentický a transparentní – nemít oddělený život rodiny a život církve, mít to propojené. To má svá nebezpečí, ale i svoje plusy. Právě proto, že děti se neučí z toho, co říkáme, ale z toho, co děláme. Například můj nejstarší syn Filip má 24 let – nikdy jsem ho do služby nezval. Ne že bych nechtěl, ale nechtěl jsem deformovat životy mých dětí svým povoláním, protože každý si musí najít svoje jedinečné povolání od Pána Boha. Ale on se mnou chtěl dělat, a dělal, valašské konference, valašské bohoslužby online, festival UNITED, dělá se mnou Ukrajinu. Bylo to pro ně přirozené. Otevřelo to prostor, kde šlo spoustu věcí diskutovat – nejen praktických, ale i teologických a biblických. Pro mě to je výsada, dělat všechny ty věci společně s dětmi nebo s rodinou. I když bylo období, kdy se mi v oblasti manželství a rodičovství spoustu věcí nepovedlo. Ve službě se mi dařilo být invenční, kreativní, obětavý, vytrvalý, trpělivý, empatický, štědrý – a pak jsem si domů chodil odpočinout. Manželství a rodičovství byla oblast, kde jsem vypínal a vlastně jsem jim tím nepřímo říkal, že jsou na druhém místě. A taky jsem někdy v rámci svého vyčerpání děti „vychovával“, a spíš než výchova to byla reakce z vyčerpání. To jsou věci, které mě mrzí a za které jsem se omluvil. Některé mohou být uzdravené, ale jizvy z nich zůstanou. Takže jsem na to dneska citlivější.

Co nejcennějšího ses od svých dětí naučil ty?

Že z věci nedělají takovou vědu, ony dělají věci někdy na první dobrou. A myslím si, že nejsou zatíženi ve vztazích nějakým zklamáním bolestí, takže dělají věci bezprostředně, otevřeně, jednoduše. Ta jejich čirost a čistota, to je něco, co mě inspiruje a co jim závidím. (úsměv)

Za celé ty roky festivalů, konferencí, klubů a přednášek nevím, kde jsem se tolik setkal s Kristem jako skrze přijetí dítěte, které nemělo rodiče.

Neměli jste peněz nazbyt a Bůh ti řekl, že si máte vzít do pěstounské péče páté dítě. Mohl bys trochu popsat, jak ten tvůj rozhovor s Bohem vypadal?

To bylo tak: Narodilo se nám první dítě – Filip. Když byl malinký, tak jsem založil neziskovou organizaci pro práci s mládeží a měl jsem spoustu otázek na Pána Boha, takže jsem se odjel na Karlovice na pár dní postit. Jenom voda, Bible, já a Pán Bůh. Jedna z mých otázek byla: „Co to vlastně ve skutečnosti znamená přijetí Ježíše Krista?“ Já znám celou naši metodiku, ty veršíky, které máme jednotlivě vytáhnuté a poskládané. Ale tam mi najednou při četbě evangelia vystoupla spousta momentů. A ten nejsilnější byl: „Kdo by přijal jednoho z těchto nepatrných dětí, mě přijímá.“ Vlastně jsem zjistil, že člověk může setkání s Ježíšem Kristem zažít nejenom skrze nasycení hladových a žíznivých a oblečení nahých nebo podání číše učedníkovi Krista, ale že setkání s Kristem člověk může zažít skrze přijetí opuštěného dítěte. Přijel jsem domů a manželka říká: „Tak co ti Pán Bůh řekl?“ a já říkám: „Že si máme vzít dítě.“ A ona na to: „No tak jo.“ Tak jsem se podivil: „Jak ‚tak jo‘??“ a odpověď: „A co ti mám asi říct, když ty mi řekneš, že ti to řekl Bůh!“ (smích) Potřebovali jsme ještě tři čtvrtě roku na to, abychom to diskutovali a modlili se za to. Až pak jsme podali žádost na sociální úřad. Ten proces trval ještě tři a půl roku. Té holčičce (máme ji od malička) je teď 13 let. Lidé někdy říkají, že máme čtyři svoje děti a jedno v pěstounské péči, ale já je vždycky opravuji, že máme pět svých – čtyři se nám narodily a jedno jsme přijali. Je to pro nás moc hezká věc a za celé ty roky festivalů, konferencí, klubů a přednášek nevím, kde jsem se tolik setkal s Kristem jako skrze přijetí dítěte, které nemělo rodiče.

Čím je pro tebe tvoje žena Věra?

Partnerkou. To zní dost základně, ale já bych bez ní nebyl schopen v životě dělat věci, které jsem dělal. Je velmi pracovitá, obětavá, oproti mně společenská, ráda se směje. Miluje zdravé věci, takže má skleník, zahradu, stále čte knihy. Říkal jsem jí, že to by mohla při každém dítěti vystudovat vysokou školu, protože po nocích při kojení přečetla mnoho knih. Má biblické vzdělání, má osobní vztah s Kristem a byla vždycky v životě aktivní. A pro mě dělat službu s ní bylo úplně jiné, než kdyby to byl někdo jiný. Člověk by měl při výběru partnera, pokud ho to teprve čeká, tuhle věc zohlednit. Pokud chce žít pro Pána Boha, Boží království, církev, tak je fajn si podle toho vybírat i partnera. Pokud je člověk nastaven jinak, může se to změnit, ale může se to také nezměnit a pak to může být těžké. Lidé vždycky viděli někde na pódiu, v časopisu, rádiu, televizi, na festivalu mě, ale byla to naše společná služba. Není to jen fráze. Já bych to bez ní nebyl schopen dělat.

Taky jsem udělal spoustu věcí špatně. Protože když se člověk snaží dělat věci věrně a Pán Bůh mu v tom žehná, tak ty věci rostou. Vždycky jsem si říkal, že mi Pán Bůh otevírá dveře, tak prostě musím ty věci dělat. Ale někdy v tom možná bylo jen moje mužské ego. Udělal jsem vůči své ženě spoustu věcí špatně. A to mě mrzí. Ale chyby vůči dětem i vůči ženě mi dávají zmocnění být na tuhle oblast citlivější a zkusit je nezanedbávat. Ale jestli se mi to daří, nebo ne, by museli říct oni.

Prošel jsi s Bohem velký kus cesty mnoha směry. Jednou jsi řekl, že aby nás Bůh mohl někam poslat, musíme nejdřív vědět, kde jsme. Kde jsi byl, než jsi začal sloužit v mládeži, než tě Bůh poslal založit a vést UNITED, než tě poslal stavět salaš a pást ovečky a než tě poslal jako humanitárního pracovníka na Ukrajinu? **A kde jsi teď? **

Když se rozhodujeme, kam jít a najít směr, tak je důležité podívat se, odkud jsme přišli, na směr, kterým nás Pán Bůh provedl. Protože Pán Bůh nejen připravil věci pro nás, on připravil i nás. Vždycky nás po cestě nějak formuje. Já jsem byl zakomplexované, neúspěšné, šikanované dítě. Je pro mě zajímavé vidět, kam všude se osobní víra může promítnout. Nejsou to jen oblasti spirituální, jako mít vztah s Bohem a tam to končí – naopak, tam to může začínat. Bůh vstupuje i do našich handicapů. Řeknu dva příklady: Nikdy jsem nebyl úspěšný ve sportu. Byl jsem lenivý, měl jsem trošku nadváhu. Miloval jsem kanoistiku a lyžování, protože to jede z kopce samo a ta váha vlastně pomůže přidat rychlost. (úsměv) Když jsem se vyučil kovářem, nastoupil jsem v Praze do továrny s anglickým kapitálem a vydělal jsem první peníze, tak jsem si našetřil na rossignolky. A zároveň jsem vždycky věděl, že všechno patří Bohu – náš čas, peníze… A když jsem se postavil na ten svah a jel otočku za otočkou, oblak prašanu za mnou, adrenalin – to je něco nádherného. A zároveň ta schizofrenie, že můj čas by měl patřit Božímu království… musel jsem s tím zápasit.

A druhý: Na učilišti jsem začal fotit a byl jsem unesen tím, že člověk může přenést obraz skrze čočku na film, pak ho vyvolat. Pro mě to byl zážitek. Našetřil jsem si tedy na fotokomoru. A v církvi mi někdo řekl: „Petře, ale to je jenom svět, to je jenom bahno, blátivá hučící cisterna, to nenaplní tvoji duši. Jenom Bůh naplní tvoji duši.“ A když jsem si kupoval zvětšovák, tak to tomu prodavači vypadlo z rukou. Mírně to kleplo o výlohu a ta se celá rozsypala. A ten člověk ve sboru mi řekl: „Vidíš to, Bůh to nechtěl.“ A když jsem pak vyvolával fotky a z vývojky ve fotokomoře ve tmě lezl ten obraz, tak jsem zažíval tu nádheru, a zároveň ale i schizofrenii, že to Bůh nechtěl. Některá pokřivená paradigmata jsem v životě musel odmítnout.

Někdy se nám naše handicapy můžou stát zmocněním. Mojžíš byl vytažený z Nilu, ale byl i vytahující – Bůh skrze něj vytáhl izraelský národ z Egypta. A já jsem založil neziskovku, abych mladé lidi mohl vést k osobě Ježíše Krista, ale používal jsem pro to sport a umění. Dělali jsme vodácký klub, horská kola, sjezd, extrem-sport kempy. Dělali jsme i filmové maratony, klubové koncerty. Vypadalo to jako „odříkaného chleba největší krajíc“, ale nebylo to tak. Je spoustu darů od Pána Boha, které člověk může použít jako nástroj. Neznamená to dělat s lidmi sport, abychom jim mohli říct o Ježíši, ale vzít ty dary od Boha, aby se staly přirozeným prostředím pro sdílení víry v Ježíše Krista.

Bůh skrze službu pro Boží království lidi naplňuje. Co tobě dala doba ve vedení UNITED?

United byl pro mě asi první z nejsilnějších okamžiků života. Bylo to naplnění snů. Úžasná spolupráce, výjimečná přátelství. Dva roky jsme snili o tom udělat projekt pro mladé věřící a jejich nevěřící kamarády. Byla to velká výzva – aby se to programově, organizačně a finančně povedlo. Neměli jsme s tím zkušenosti. Ale Pán Bůh nám dal víc, než za co jsme se modlili a co jsme si dokázali představit. Zažili jsme, že lidé přijali do svého života Ježíše Krista, opustili nenávist vůči rodičům. Holky, které prožívaly anorexii nebo bulimii, začaly přibírat a byly rády – a jejich rodiče byli rádi; kluci, kteří zápasili s drogami, nastoupili léčení. Nebyly to rychlé zázraky, ale i tak to bylo výjimečné. Lidé z různých prostředí, z různých spiritualit a z různého praktikování víry dokázali spolupracovat, najít průnik. Ta pestrost spolupráce, to bylo něco nádherného. Naučil jsem se tam spoustu nových praktických věcí ohledně vedení, porad, lidí, zápisů, rozpočtu, psaní projektů, veřejného projevu. Úžasným zážitkem pro mne v tom byla spolupráce s Ondřejem Hurtou, od kterého jsem se hodně učil.

UNITED je pro mě místem zázraků, že sen se může stát realitou a že věci, které bychom nebyli schopni vykonat sami, jsme schopni vykonat dohromady. A nemusí být ušmudlané a upocené, ale mohou být krásné. Mohou být kvalitní, skoro profesionální. A mohou mít duchovní hloubku.

Co v tobě z té doby, kromě zmíněných přátelství, pořád zůstává jako poklad?

Jsem hrdý na to, že UNITED tady je, oslovuje mladé lidi. Fandím tomu a modlím se za to. Skrze UNITED jsem objevil svoje handicapy v práci s lidmi – jsou tam věci, které se povedly, ale také jsem tam poznal svoje limity. Kdo nic nedělá, nic nepokazí, kdo trošku dělá, může trošku pokazit, a kdo hodně dělá, tak všechny jeho limity vyjdou na povrch a lidé o nich vědí. A je výzva, jak odpustit sám sobě v tom, co člověk neudělal dobře.

Noc vám řekne, jestli se vás to týká, nebo ne.

Teď je tvoje služba v pomoci Ukrajině. Oproti práci s mladými je válka děsivá a vyvolává obrovské množství emocí, hlavně těch negativních – od zděšení přes hněv, soucit, bolest, bezmoc… Jak je zpracováváš?

Stále jsem nenašel způsob, jak to úplně zpracovat. Stále nejsem ochoten přijmout zlo, že na Ukrajině umírají lidé, že jsou tam lidé bez domova, bez jídla, bez léků, lidé, kteří přišli o část rodin. Ta válka je velmi destruktivní, i když to třeba na první pohled není vidět. Ano, frontová linie, kde se bojuje, je cca 850 km dlouhá. Ale dopad války, nejen ekonomický a sociální, je po celé Ukrajině, po celé Ukrajině jsou pohřby.

Jednou při kobercovém raketovém náletu zastřelili kolegu z našeho týmu – byl to vojenský kaplan, se kterým jsem přímo nespolupracoval. Ale byl z našeho týmu a já jsem si říkal, že si to nemůžu pustit k sobě, abych mohl pracovat dál. Jenže noc vám řekne – jestli se vás to týká, nebo ne, když se vám to zdá pětadvacetkrát za noc a ráno se člověk probudí desetkrát vyčerpanější, než byl večer. Když jedu na Ukrajinu na kratší čas, tak je to v pohodě. Když jedu na delší čas a dál, tak mi to trvá tak týden a půl, než se z toho dostanu. Na Ukrajině funguju výborně – člověk musí, kvůli bezpečnosti a kvůli práci, kterou tam chce vykonat. Možná tam jedu na autopilota. A pak, když opustím Ukrajinu, tak je to velmi těžké – a ještě se to za ty tři roky nezměnilo. Domů se vždycky moc těším, a když přijedu, tak mi to těšení vydrží tak den – a pak začnu být vnitřně agresivní.

Říkám svým dětem: „Prosím vás, buďte potichu, já budu zase v pořádku.“ Ale když to člověk řekne pětkrát po sobě… Vyplavení všech těch věcí, které tam člověk prožije, je bolestné. A zjistil jsem, že na to nemůžu požívat alkohol. (Nemám problém s alkoholem, v nějaké rozumné míře ho nepokládám za špatný.) Když člověk zažívá vyplouvání psychicky těžkých věcí a dá si skleničku třeba whisky, tak se propadne ještě hlouběji. Zjistil jsem, že alkohol v takovém případě může být cesta do pekel.

Když opustíš prostor horké války, „tam venku“ je lež, propaganda, dezinformace, válka informační. Kde se s tímto ve své humanitární službě potkáváš nejdrsněji a jak se s tím vyrovnáváš?

Ano, to má nějaký vývoj. Na začátku, když člověk pracoval na Ukrajině, tak byl pro lidi hrdina. Zajímalo je to, chtěli to podporovat, modlit se. Pak se to změnilo a bylo to jako za covidu – já vlastně už vůbec lidem neříkám, že pracuji jako humanitární pracovník na Ukrajině, protože nemám duševní sílu na jejich reakce. Nepoužívám sociální sítě, používám jen web a WhatsApp. Nedávno jsem měl přednášku v jednom městě a musel jsem dostat policejní ochranu. Přijela dvě policejní auta, zkontrolovali budovu a řekli, že jsou k dispozici. A tak jsem se ptal pana faráře, jestli je pozval. A on říkal, že ne. Že to četli na Facebooku. Je pravda, že to bylo týden po postřelení Fica, ale i tak jsem byl překvapen, protože já nemluvím o geopolitických vztazích, nemluvím o válce, já mluvím o humanitární pomoci a o duchovní službě. A musel jsem dostat policejní ochranu. Zpětně jsem za to byl rád. Od té doby jsem méně tolerantní vůči prorusky orientovaným lidem. Do té doby jsem si říkal, že každý má právo na svůj názor a měl by ho slušně projevit. Ale je pro mě šokující vidět tam umírající lidi a přijet sem a tady dostat na přednášce policejní ochranu. Myslím, že si lidé stále neuvědomují, že ta válka probíhá i na poli informačním a že i zde se Rusku ten boj velmi dobře daří.

Ve službě humanitární pomoci s tebou stojí i tvoje rodina. Na Ukrajině během války už byly všechny tvoje děti. V mnoha rozhovorech jsi popsal zázraky, kterých byly některé z nich součástí. Děti a válka. Asi na to jsou různé reakce…

Ano, je to tak, na Ukrajině jsem měl postupně všech pět dětí. Ony jsou součástí mého života, já jsem součástí jejich života. Ale první rok války jsem jednadvacetiletou dceru na Ukrajinu nevzal, i když o to hodně stála. Jenže tolik mamin vezlo svoje dcery přes celou Ukrajinu! Někdy jsem vezl dodávky uprchlíků – a byly to jenom mladé holky. Protože se jejich mámy děsily toho, co by v té válce mohly zažít. Na začátku války byly všude vojenské checkpointy a bylo to divoké po celé Ukrajině. A když jsem tam byl naposledy s manželkou a s nejmladší dcerou, tak je zas problém ten, že Ukrajinci, jak už jsou ve válce dlouho, už nemají žádný filtr k tomu, co vám ukáží. Tak jsem se sám sebe ptal, jestli by nepotřebovala nějaké psychologické ošetření toho, co tam všechno viděla a slyšela. A manželka mi řekla: „Víš, ona je s námi a vidí, jak to zpracováváme my. Ona je chráněná námi.“ Děti se s válkou a se zlem potřebují nějak vyrovnat. A vždycky, když se člověk postaví k něčemu aktivně, tak se s tím vyrovná daleko lépe, než když na něj zlo působí a on je pasivní. Na začátku války jsme dělali sbírku na jeden kamion a Daniel Žďárský, ředitel diakonie, říká: „Udělejme sbírku na školách.“ Já říkám: „Dane, proč? Tam toho moc nevybereme.“ A on říká: „Protože ty děti se s tím zlem takto mohou vyrovnat, jde o to, co se děje v nich.“ A ty děti přinesly nejlepší věci, ne to, co by už nikdo nepoužil a vyhodil. Když začala válka, tak psychologové radili o ní před malými dětmi nemluvit, protože ony nejsou schopny rozpoznat riziko, když je válka daleko 200 nebo 2 000 km, nebudou vědět, jak je blízko. Tak jsme se snažili o tom nemluvit. Ale protože ta humanitární pomoc procházela celou naší rodinou, tak to po dvou třech dnech už nějak nešlo. A Oliver s Natálkou vysypali svoje pokladničky a donesli celkem asi 6 000 korun. A já říkám: „Oli, to nejde. Ukrajina, to je jako černá díra, ta válka bude trvat dlouho. Polovinu si vezmu a polovinu vám dám zpátky.“ A on říká: „Ty si děláš svoji práci, my ti do ní nemluvíme. A toto je naše rozhodnutí, ty nám do toho nemluv.“ A tak jsem to vzal. Byl to způsob, jak se s tím děti vyrovnávaly.

I když je nesmírně důležité, aby se lidi na Ukrajinu sami jeli podívat, jsou místa, kam bych svoje děti vůbec nevzal. Nevzal bych tam ani dospělé mladé lidi, kteří ještě žijí u rodičů. Protože za ně jsou zodpovědní jejich rodiče. Ale zároveň jsem nadšený, že lidi dělají různé kempy a jezdí tam dělat tábory.

Na jaké místo bys nikoho nevzal?

Na východ do oblasti, kde probíhá válka. Ani do těch velkých měst, kam dopadají drony, takže na východ, ale už ani na střed Ukrajiny.

**Svět se mění před očima, mnoho lidí je vyděšených. A Bůh nám říká, že se máme ze zkoušek radovat. Prožíváš to? **

Ano, vlastně jsem to prožíval vždycky. Už jenom ty cesty na Ukrajinu – je velmi těžké najít peníze, nakoupit věci, vyřídit všechny dokumenty, dopravit to na místa, kde je to skutečně potřeba. Nebýt podveden, protože Ukrajina je zkorumpovaná. Někdy je to fyzický a psychický zápas se spoustou pochybností. A když se ty věci podaří, tak z toho má člověk obrovskou radost. A když v tom vidí jednat Pána Boha, tak z toho má radost dvojnásobnou. Člověk tam prožívá hloubku marnosti, ale i radost, když se věci podaří. Ale to nikdy nejde samo. A člověk si pak v problémech klade otázku, jestli toho má nechat, protože to Pán Bůh nechce, nebo jestli Bůh chce, aby to člověk vybojoval. A ta radost je právě na konci – když to člověk s Pánem Bohem vybojuje, když ten zápas dokončí.

Jak na světové turbulence v „americké režii“ reagují tvoji lidé na Ukrajině?

Ukrajinci měli od Trumpa velké očekávání, a zároveň lidé, se kterými já pracuji, už si zvykli mít očekávání jen od Ježíše Krista. Učí se znovu spoléhat jen na Pána Boha. Protože na politické scéně je spousta tanečků a her a někdy jde o člověka až na třetím místě – na prvním jde o ekonomiku, na druhém o vojenskou moc. A ne vždy se na to třetí místo dostane. To, že tam umírají lidé, ty země moc neřeší, řeší svoje zájmy a vojenskou moc.

Čím tě Pán Bůh obdaroval/obdarovává skrze službu na Ukrajině? Za co z této služby cítíš největší vděčnost?

Prožívám tam živý vztah s Bohem, protože bez něj to nejde – co se týká bezpečí, financí, psychické síly, duševního zdraví. Hodně biblických textů mi tam nově ožívá, takže můj vztah s Bohem je na Ukrajině jiný, než by byl tady – je tam jinak čirý. Mám pocit, že vždycky, když člověk jde do výzev, tak to bez zázraků nejde. Zažil jsem to i u vzniku UNITED. Ale nikdy jsem nezažil tolik zázraků jako na Ukrajině. Můj syn Filip se ptal, jestli jsou to jen náhody. Anatole France napsal, že „Náhoda je pseudonym Boha, když se zrovna nechtěl podepsat.“ A takových pseudonymů tam potkávám hodně.

Nikdo z nás nemůže zachránit celý svět, ale každý máme svoji „Ukrajinu“. Co bys řekl o pokoji uprostřed války?

Myslím si, že je chyba zachraňovat celý svět, protože ani Ježíš to nedělal. Až pak ve finále. Ale na zemi vždycky šel po své cestě, „uviděl a hnut soucitem, udělal“. Je potřeba, aby každý šel svojí cestou s otevřenýma očima – a věci se nás mohly dotknout. A na základě toho dotyku můžeme být „hnuti“ dopředu, empatií. Když toho děláme moc, tak nemáme prostor a před některými věcmi zavíráme oči. Možná by se nejen Samařana, ale i kněze a levity dotklo utrpění zmláceného – ale oni přešli na druhou stranu cesty, neviděli to. Stačí mít otevřené oči každý tam, kde jsme. Protože ano – každý máme svoji „Ukrajinu“.

Ohledně pokoje Bůh říká: „Neboj se, já jsem s tebou.“ To není seberozvojové téma, to je spirituální téma. „Nerozhlížej se úzkostlivě“ je text napsaný do této doby. Před měsícem jsem byl v oblasti fronty, dostal jsem se do míst dělostřeleckého ostřelování. Detonace jsou tak blízko, že má člověk pocit, že mu to urve vnitřnosti a roztrhá uši. Neví, jestli za chvíli bude ještě žít. Kolega četl Žalm 23: „Když půjdu údolím šeré smrti, nebudu se báti zlého, neboť ty se mnou jsi, po všechny dny.“ Člověk neví, jak dlouhé jeho dny budou, protože modlitba není o tom, že přežijeme a bude se nám dařit, protože Pána Boha přitáhneme do všech svých záměrů. Tam jsem cítil, že Bůh je s námi i uprostřed toho pekla. A že nemusíme prožívat strach. To je pro mne nový rozměr. Neprožívám strach – přemýšlel jsem, jestli je to únavou nebo otupěním, ale došel jsem k závěru, že je to tím, že se za mne lidé modlí.

Strom poznáš po ovoci. Ale jak na začátku té cesty, když je ovoce ještě v nedohlednu, poznáš, že to je opravdu Bůh, který tě posílá zrovna tímto směrem?

Před lety tu byla syrská krize – hodně se mne to dotýkalo. Do Evropy šly zástupy lidí z jiné kultury a jiného náboženství, invazivní vůči naší kultuře a náboženství – kromě těch mladých mužů s mobily to byly i rodiny s dětmi, mnohé z nich se při snaze překonat moře utopily. Něco z toho byly fejky, něco pravda. A já jsem nevěděl, co v tom mohu udělat. Ale když začala válka na Ukrajině, tak už jsem měl srdce připravené, protože se ho Bůh už dlouho v této oblasti dotýkal, a do pomoci jsem vstoupil okamžitě.

Když jsme dělali UNITED, dlouho jsme se modlili za večer v Praze. Mnoho lidí bylo ohledně toho skeptických, tak jsme se za to modlili. A pak přišla nabídka koncertu a my jsme ho udělali – s českými kapelami, s divadlem, svědectvím, duchovním poradenstvím. Ten večer se moc podařil. Můj kamarád Tomáš Polívka mi pak řekl: „Petře, ale ty vůbec nehledáš Boha – když ta nabídka přišla, řekl jsi ano, aniž by ses modlil.“ Ale my jsme se za tu věc modlili několik let – a to, co přišlo, jsem vzal jako odpověď. Často nás Bůh na něco připravuje. Je to jako s ovocem – můžeme ho utrhnout brzo, nezralé, nebo ho necháme shnít a spadnout. Strom se pozná podle ovoce a služba s Bohem je o rozpoznání času dozrání.

A jak poznáš, že jedna služba, do které tě Bůh pozval, pro tebe končí a máš jít do jiné?

Osobně si myslím, že Bůh nepracuje jen skrze nějaká nadpřirozená zjevení, ale také skrze náš životní příběh a skrze naši povahu – to on nás utkal. Často zažívám, že mě něco přitahuje, že nad tím přemýšlím, že se za to modlím – a pak přijde čas, že v těch věcech stojím a Bůh si mě používá. A pak zas přijde čas, Boží povolání „odstoupí“ a Bůh začne volat člověka jinam. Neznamená to, že by služba měla skončit, nejlepší věci se někdy stanou tím, že je člověk vytrvalý, i když je to těžší než na začátku.

**Všechny tvoje služby – rodič, vedoucí mládeže, ředitel křesťanského festivalu mladých, pomoc lidem ve válce a nakonec i ta tvoje salaš plná oveček – byly pastýřskou péčí o nějaký druh „ovčince“. Jaký „Boží ovčinec“ vyhlížíš po konci války na Ukrajině? **

Vyhlížím chvilku nic nevyhlížet. (smích) Miluju práci. Ale miluju i odpočinek. Jsem rád mezi lidmi, ale jsem rád i v tichu a v samotě. Miluju vstupovat do výzev, ale miluju taky podpořit třeba moje děti při vstupu do jejich výzev. Jsem ve fázi života, kdy mám radost ze všeho, co nedělám. Co dělají jiní. Někdy musíme mít v životě prázdno, aby to byl Pán Bůh, kdo promluví.

Na co se teď právě nejvíc těšíš?

Že si po suchém únoru, který držíme se synem, dám dobře vychlazené pivo. (smích) Už je tedy pátého března, ale ještě jsem neměl ani kapku.

Na co se připravuješ?

Zítra ráno vyrážím na Ukrajinu, vezu tam náklad za tři čtvrtě milionu. Jednou z věcí jsou i generátory a nabíjecí stanice do nemocnic, mj. i do Nikopole.

Za co se teď aktuálně hodně modlíš?

Stále se modlím, abych byl dobrým manželem, rodičem, přítelem a kolegou a abych byl méně pozérem, člověkem, který si na něco hraje – abych si nepřivlastnil nic, co skrze mne vykonal Pán Bůh.

Z čeho jsi měl v poslední době největší radost?

Dneska v noci se mi narodila dvě jehňata, už jich mám deset. Teď po rozhovoru se na ně půjdu podívat. (úsměv) A to, že budeme za měsíc vysílat další dva kamiony humanitární pomoci, je pro mě radost ne jásající, ale vnitřní a hluboká.

Kdy ses naposled cítil úplně svobodný?

To nevím, jestli můžu říct… Když jsem byl sám večer u moře a šel jsem si zaplavat úplně nahý. (smích) A když jedu na Ukrajinu a jsem v noci sám s Bohem, to se taky cítím svobodný.