Proč přišel Kristus v těle?
Tělo jako nositel vztahu
Proč se Bůh stal člověkem a přebýval mezi námi? (J 1,14) Snad, aby se nám vzdálený Bůh na nebesích ze Starého zákona stal konečně bližším? Ne tak docela. Bůh totiž vždy byl a bude člověku bytostně blízko, protože z Boha jsme vzešli, Bůh do nás vdechl život, jsme jeho obraz podle jeho podoby. (Gn 1,26) Když se Bůh stal člověkem, jde o přiblížení jiného druhu. Od knihy Genesis po knihu Zjevení vidíme, že stvoření fyzického světa a tělesnosti je vrcholným Božím stvořitelským dílem, nikoliv přechodnou a slepou cestou. Písmo chápe člověka v jeho celistvosti myšlení, emocí, rozhodování, víry – a těla. Díky tělesnosti se můžeme vidět „tváří tvář“, podat si ruku, přátelsky obejmout, bratrsky políbit na tvář nebo zažít intimní manželskou blízkost. Jednoduše řečeno, „tělo je nositelem vztahu“. (P. Pokorný) Bůh se rozhodl pro toto lidské navázání vztahu s námi. Božím vtělením (inkarnací), narozením Ješuy z Marie, se tak jednou provždy stalo, že „Bůh už neexistuje bez člověka“! (K. Barth) Na pozadí různých herezí, že Ježíš měl jen zdánlivé tělo (tzv. doketismus; srv. 2 J 1,7), je proto nutné vzít vážně biblické podání, že „byl ve všem jako my“. (Žd 2,17) Přišel svébytný člověk se svými potřebami a možnostmi, Žid s rodokmenem, se slavnou i bídnou historií svých předků, naplňovatel zaslíbení daných Abrahamovi.
Omezenost těla
Bůh se stal člověkem i s jeho omezeními, které dobrovolně přijal. (F2,5-8) Ač Boží Syn, Ježíš nebyl všudypřítomný, pobýval fyzicky v jednom čase jen na jednom místě. Jako Syn byl všemohoucí, a přece nikdy nevyužívá své božské moci, aby učinil zázrak k ulehčení svého života v lidském těle (snad kromě chůze po vodě, je-li to vůbec ten případ!). Jako Bůh věděl, co je v člověku a předpovídá budoucnost, a přece neznal vždy vše: vždyť se tělesně i duševně vyvíjel (L 1,80; 2,52), a dokonce se „musel naučit poslušnosti v tom, co vytrpěl“. (Žd 5,8) Zažil radost z dobrého jídla, pití, hudby, vánku větru, vody v řece, zpěvu ptáků nebo z řemeslné práce. Jeho život také nebyl prostý únavy a opotřebení těla, žízně a hladu, bolesti těla i duše, jak u Krista pozorujeme zvláště během pašijních událostí. Ježíš byl „pokoušen v každém ohledu“ (Žd 4,15a), včetně těch druhů pokušení, jaké člověk – a tedy konkrétně i muž – může zažívat. Nebyla-li to jen dobrá divadelní hra, pak musíme přijmout, že měl reálnou možnost zhřešit (tedy nikoliv non posse peccare, ale právě posse non peccare!) a znal v největší síle ten Pavlem popisovaný boj naší tělesnosti, kdy „chci konat dobro, ale nabízí se mi zlo“. (Ř 7,21) A přece zůstal věrný Bohu a nezhřešil! (Žd 4,15b; 1 J 3,5 aj.) Tím, že zažil extrémní intenzitu pokušení než kdo z nás, je naším bratrem z masa a kostí, který dobře rozumí síle zkoušek, našim slabostem, má soucit a přimlouvá se za nás. (Žd 7,25)
Sláva těla
Kristus nás ale nepřišel vysvobodit od těla a tělesnosti. Kristus na sobě naopak ukázal, že tělo není jen pomíjivý vehikl pro tento dočasný svět, ale má být opět – a ještě více – prostorem Boží slávy. (J 12,27n) Ježíš se ve svém těle stal knězem, obětí, ale i novým chrámem pro tento svět. (J 2,21n) Narodil se jako „druhý“ Adam (Ř 5,15) – a přece už v kůži a situaci hříšného prvního Adama (Ř 8,3) – aby svou inkarnační misí, která vrcholí v jeho tělesné smrti i vzkříšení, obnovil vztah člověka s Bohem a s celým stvořením. A tak i my máme naději v budoucí vzkříšení těla. (1 Te 4,14; 1 K 15) Dokonce už nyní se naše těla stávají chrámem Ducha svatého (1 K 6,19), neoslavujeme sebe, ale přinášíme je jako svatou, Bohu milou oběť. (Ř 12,1n) Vždyť věříme, že při večeři Páně je Kristus přítomen v Duchu mezi námi. A to právě, když jíme vezdejší chléb, pijeme dobré víno a připomínáme si Ježíšova slova o tom, že jeho krev byla prolitá a jeho tělo bylo vydané za nás. Slyšíme tu příslib, že jednou – v těle zbaveném bolestí a neduhů – budeme jíst a pít s Ježíšem v Božím hmatatelném království. V Ježíši Kristu a skrze něj je tělesnost oslavena.
