Radujme se z každého dne

Marta Špuláková, zdravotní sestra v hospici Anežky České v Červeném Kostelci

Prací v hospici jsem zaplnila celý profesní život. I když jsem pověstný švec, který se nedrží svého kopyta. Vystudovala jsem obuvnickou školu, ale mou touhou bylo vždy pracovat ve zdravotnictví. Snad k tomu přispěla skutečnost, že se moje maminka starala o babičku, která měla roztroušenou sklerózu. Byla s ní doma a my jsme měli krásné dětství. Přivdala jsem se do Červeného Kostelce, narodily se nám tři děti a nastal čas návratu do práce. Právě v té době v ohláškách v kostele nabízeli rekvalifikační kurz v Hradci Králové pro budoucí ošetřovatele. To byla výzva, srdce zvýšilo frekvenci a rozum pobízel: „Běž do toho!“ A bylo rozhodnuto, nasměrováno. Nastoupila jsem do charity, nejprve jako pečovatelka v terénu. Po otevření hospice jsem přijala s očekáváním i obavami nabídku zde pracovat.

Toto rozhodnutí bylo požehnáním pro celý můj budoucí život i pro moji rodinu. Přijetím do první hospicové party jsem zažila pocit sounáležitosti, potřebnosti pro druhé, ale i obdarování pro nás samotné. Obavy se nenaplnily. Je privilegiem být nablízku lidem nemocným, kteří museli opustit domov, přátele, své postavení, plány. Je na nás, abychom uchránili jejich důstojnost. Neprožili jsme s nimi minulost, ale jsme tu s nimi tady a teď. A tak se s nimi smějeme i pláčeme, těšíme je a jsem těšeni, nasloucháme i mlčíme… Je lépe mlčet, než slibovat nesplnitelné. Ale stejně rychle jsme posláni do určitých mezí a někdy ještě dál. Přiznejme však, že kromě nemalého lidského snažení stojí hospic především na pomoci shůry, na Božím požehnání. V našich silách není nahradit nemocným rodinu, urovnat neshody, napravit křivdy, zahnat osamělost. A tak prosíme, co vaši nejbližší? Kdy jste jim naposledy řekli, že je máte rádi bez podmínek, přijali je takové, jací jsou? Vždyť jsou vaši a po vás. Dokažme odpustit, odstranit překážky. Abychom po zbytek života nelitovali, že jsme… Pomozte svým blízkým, přátelům, potřebným zahnat samotu, povzbudit je v tom, že život má smysl i v nemoci a stáří, že jsou důležitou součástí vaší rodiny, že si jich vážíte. Abych pouze neradila a nepoučovala, přiznám, že jsme si v rodině prošli doprovázením onkologicky nemocného manžela. Zažili jsem dny smutku, obav, nadějí, nezodpovězených otázek. Ale hlavně jsme zažili sílu modlitby, kdy se semkla v prosbách celá farnost, známí pečovali o zázemí při léčbě mimo domov, děti naopak pečovaly o opuštěný domov. A já jsem s pomocí Boží mohla být stále s manželem, doprovázet. Vše se v dobré obrátilo. Dnes děkuji za tuto zkušenost i druhou šanci, které si vážíme a Bohu děkujeme.

Proto žijme a radujme se z každého darovaného dne, ze všech událostí, které nám přinese. I když jsme už o něco přišli, zrekapitulujme situaci z pohledu toho, co nám ještě zbylo, oč bychom mohli ještě přijít, ale máme to. Přinášejme kus domova a hodně lásky svým blízkým ve zdraví i nemoci. Duch svatý vám bude rádcem, když ho přizvete.