Je to válka, mami?

Narodila jste se na Ukrajině v křesťanské rodině. Jaké jste měla dětství? Jakou roli v tom hrála víra v rodině a vyrůstání ve sboru?

Narodila jsem se v oblasti, která je dnes známá jako Žytomyrská, jako třetí ze čtyř sester. Vyrůstala jsem v křesťanské rodině. Naše rodina má dlouhou křesťanskou historii – mí rodiče jsou čtvrtou generací kazatelů. Považuji za veliké štěstí žít v rodině věřících rodičů.

Socialistický režim Sovětského svazu věřícím stejně jako v tehdejší ČSSR moc nepřál. Co jste jako kazatelská rodina zažívali?

Být věřícím znamenalo velkou zodpovědnost – sovětská doba skončila až v mém mládí. Víra nebyla tak svobodná. Moji praprarodiče byli vyhnáni na Sibiř. Sebrali jim pozemky i domy. Můj pradědeček postavil dům (měl být pro jeho syna) a udělal tam kostel. Na obecním hřbitově nebylo povoleno pohřbívat jinověrce a pradědeček daroval kus pozemku církvi – a začalo se tam pohřbívat. Teď už tam leží mnoho generací, nejen naše rodina, ale i další, věřící i nevěřící.

Bohužel byl vyhnán na Sibiř a tam zemřel. Některé z jeho dětí se ale vrátily. Pronásledování však pokračovalo i u dalších generací. I v našem dětství. I když jsme se učili velmi dobře, tak se nám ve škole učitelé a ředitelé vysmívali, protože jsme byli věřící. Pro mě bylo velmi důležité, že nás rodiče k víře vedli, ale nenutili nás, abychom se stali věřícími. V 15 letech jsem se sama rozhodla a přijala jsem Ježíše jako svého Spasitele.

Pamatujete si ten den?

Ano, každou minutu – měla jsem narozeniny. (úsměv) Normálně v pátek nebývala bohoslužba, ale přijeli hosté z Německa – orchestr a kazatel. Chtěla jsem strávit den se svými přáteli, jenže někteří museli zůstat doma a jít do kostela. Tak jsem tam šla taky. Ani jsem nebyla v sále, stála jsem na chodbě. Přes okno jsme všichni poslouchali. A pak ten kazatel začal kázat. Jeho jméno už si nepamatuji, ale když začal vyzývat k pokání, v mém srdci už působil Duch svatý a já jsem k tomu pokání došla. Když jsem se rozhlédla, bylo tam dalších pět dětí z naší skupiny z nedělní školy, byli jsme na tom stejně. Byl to veliký zázrak. Náš učitel nedělní školy byl kazatel, který je dnes už u Pána. Ale byl nám velmi dobrým příkladem. Měli jsme ho moc rádi. Učil nás, když nám bylo 14 nebo 15, povzbuzoval nás, zval nás ke čtení. Každý rok jsme četli Boží slovo, postupně, jednu knihu po druhé. Byl to veliký zázrak, že jsme přijali Ježíše ve stejný den. Z těch lidí jeden odešel od Pána, ale zřejmě se po letech vrátil. A ostatní se stali pastory a služebníky s mladými lidmi. Tak jsem se i já dostala do služby.

Profesí jste psycholog. Čím si vás toto povolání přitáhlo? S jakou vizí jste šla studovat?

Asi před 15 lety začal v naší zemi proces přechodu od dětských domovů k jiným formám pěstounské péče a výchovy sirotků. Každá rodina, která se ujala sirotka nebo organizovala dětský domov, musela absolvovat speciální školení. Měla jsem spoustu zkušeností s prací s dětmi, ale žádné speciální vzdělání. Byla jsem pozvána, abych pro tyto školy učila rodičovství, vedla pro ně semináře, školila je. Vždy jsem zdůrazňovala, že nemám žádné speciální vzdělání. Ale snila jsem o tom, že až půjdu do důchodu, skončím s aktivní službou v charitativní práci a založím si soukromou praxi. Přála jsem si nějak spojit poradenství s vírou, mluvit o tom, co jsem v životě prožila, jak to bylo s Kristem, jak se s ním lépe procházelo těžkými situacemi. Ale nevěděla jsem jak. Myslela jsem si, že v soukromém poradenství to bude možné.

Ale pak jsem, díky Bohu, absolvovala v semináři samostatný kurz základů křesťanského poradenství, takže jsem se naučila, jak to dělat správně, profesionálně a z vědeckého hlediska. Mým snem tedy bylo mít vzdělání, které by mě utvrdilo v tom, co dělám. A později mít takovou profesi a pomáhat lidem v této oblasti.

Na Ukrajině jste byla ředitelkou charitativní organizace pro práci s invalidními dětmi a s lidmi v těžkých životních situacích. Jakou konkrétní péči si pod tím můžeme představit?

V naší činnosti jsme se zaměřili na tři oblasti. První byla čistě charitativní pomoc, která měla lidem pomoci přežít. To znamenalo potraviny, hygienické potřeby, pleny pro postižené, protože to jsou velmi drahé věci. Dalším směrem byla pomoc dětem, které chodily do školy, v jejich vzdělávání. Dělali jsme mimoškolní klub. Děti chodily na pět hodin do školy a my jsme jim pak pomáhali se školními předměty, domácími úkoly, krmili jsme je… V rámci klubu jsme měli také přednášky ve školách a na táborech. A třetí směr měl název „výchovný a rekreační“, což byly tábory, sportovní soutěže, kvalitně strávený volný čas – kde jsme se dětem věnovali a vyprávěli jim o Ježíši.

Co pro vás tato práce znamenala?

Prošla jsem si obdobím, kdy jsem se v ní necítila dobře. Ne že bych měla depresi, ale rozhodně to bylo rozčarování. Přišlo to po 10–12 letech práce v oboru, když jsem viděla novou generaci – děti, které jejich mámy kdysi přivedly, přišly pro pomoc. A pak jsem viděla už i tyto děti dospělé s jejich vlastními dětmi, jak zase přicházejí pro pomoc. Do té doby jsem byla ve své práci šťastná, chápala jsem, že děláme něco důležitého. Ale když jsem viděla – a pozorovala jsem to během dvou let poměrně intenzivně – jak už druhé pokolení opakuje těžký životní příběh předchozí generace, ptala jsem se Boha, jaký má tato práce smysl. A jsem mu velmi vděčná, že mi on sám v té době ukázal jiné příběhy dalších životů, které se díky této práci změnily. Je to inspirace k tomu, abychom prostě pokračovali v tom, co děláme.

Nechme lidi svobodně se rozhodovat, i když se nám jejich volba nelíbí, a možnost ovlivnit výsledek nechme na Bohu.

Viděla jste, jak Bůh pracuje?

Mnohokrát. Tisíckrát. Právě před třemi týdny byl v kostele v Popilnyi křest. Přijala ho dívka, které je nyní 36 let. Ale když jí bylo devět, byla s námi na táboře, poprvé v životě. V budoucnu jsme se pak setkaly ještě mnohokrát. Přišla na nějaké charitativní programy pomáhat, pak přivedla na tábor své děti a letos činila pokání a dala svůj život Ježíši. Napsala mi krásný dopis, kde děkovala za celou tu cestu. A řekla prostě, že ví, že už to bez Ježíše nedá. Ale že Ježíše má jen díky tomu, že v ní bylo zaseto semínko, když jí bylo devět. Ano, i semínko je zázrak.

Určitě si pamatujete den, kdy začala válka. Máte čtyři děti… Co bylo první, co jste udělali?

Samozřejmě, ten den si myslím pamatujeme všichni. Byly asi tři hodiny ráno, Mariupol už byl ostřelován. Byl tam kamarád mého nejstaršího syna a volal mu. A syn mi říká: „Mami, měla jsi pravdu, začala velká válka.“ Už jsme nespali, jen menší děti ještě spaly. V pět hodin ráno byly nálety už i na Žytomyr a děti vzbudily výbuchy. A můj sedmiletý syn, nejmladší, se mě zeptal, jestli je to válka. To je jedna z nejtěžších otázek, jakou mohou děti položit. Nezačali jsme se balit, už jsme měli sbaleno. Naše věci už byly v autě.

Čekali jste válku?

Ne, nečekali. Nechtěli jsme ji, ale uvědomovali jsme si, že se to může stát. Tak jsme koupili naftu, jídlo, teplé oblečení pro každé dítě. Ale když vám tam věci stojí v klidu, v míru, je to jiné, než když musíte odejít, ukončit život, jaký znáte, a vyjít. Je to těžké. A mí rodiče byli těmi, kdo nás „vyhodili“ z domu. Říkali, že oni už nikam nepojedou, že žili dlouho a slušně, že tady nějak dožijí. Ale moc nás prosili, abychom odvezli vnoučata.

A vy jste věděli kam?

Měli jsme dohodu se dvěma dvojicemi kamarádů. Jedni byli z Černivské oblasti, druzí ze Zakarpatské, takže jsme se s nimi předem domluvili, že kdyby se to stalo, můžeme přijet k nim. Nejdřív volali ti ze Zakarpatí a řekli nám, že máme připravený pokoj, pak volali ti z Černivské oblasti. Ti řekli, že můžeme přijet, že dům bude připravený, ale oni pojedou za hranice. Tak jsme se rozhodli, že pojedeme na Zakarpatí. Chtěli jsme ještě koupit nějaké jídlo pro rodiče, ale už to nebylo možné, fronty měly i sto lidí. Tak jsme koupili jen chleba. Uvědomili jsme si, že se čas krátí. V pět hodin ráno už byla válka všude, bombardovali celou Ukrajinu. V jeden okamžik téměř všechna letiště na Ukrajině byla bombardována jako vojenské cíle. Od chvíle, kdy válka začala, do chvíle, než jsme odjeli, uplynulo šest hodin. Jeli jsme na Zakarpatí, ale cesta byla krušná. Všude byly zátarasy, budovaly se checkpointy, byla to velmi dlouhá cesta. Zabrala nám dva dny.

Bylo pro vás jako křesťany snazší celou tu situaci přijmout?

Je to těžké pro všechny. Samozřejmě jsme se v té době, když jsme odcházeli z domova, když jsme se loučili s rodiči a přáteli, modlili. Ale když jsem to pak analyzovala zpětně, často jsem se sama sebe ptala a nechápala jsem to: Jak to všechno mohli lidé projít bez Ježíše? Nebylo se na koho obrátit, nebylo komu důvěřovat.

Na Zakarpatí jste ale nezůstali. Od začátku války na Ukrajině působíte v Litomyšli. Je za tím velmi zvláštní příběh…

Bylo to velmi zajímavé, protože v létě před válkou přijeli do města dva cestovatelé. Byl to Pavel Mrowiec a cestovatel, spisovatel a hudebník Peter Jiříček. Zabloudili, jeli jinou cestou, než měli v plánu, a náhodou odbočili na cestu, která vedla do místa, kde jsme tou dobou provozovali tábor. A když uviděli církev, tak vjeli do areálu. Byla jsem v budově, když za mnou přiběhl můj muž, že tam jsou nějací cizinci a že potřebují moji pomoc, aby se s nimi domluvili. (úsměv) Tak jsme se s nimi seznámili, nakrmili je, napojili, nabídli jim, aby se umyli, dali jim vodu a vlhčené ubrousky a oni se vydali na cestu. Vyměnili jsme si telefonní čísla a mailové adresy. A pak jsme si napsali na Vánoce.

A když začala válka, Petr byl první, kdo zavolal, že jsou připraveni přijet na hranice a vyzvednout nás. My jsme ale nebyli připraveni jet. Řekli jsme, že děkujeme, ale že budeme na Zakarpatí. Zajímavé je, že naši přátelé na Zakarpatí jsou pekaři. Slíbili nám práci. Tak jsme před válkou řekli rodině, že za války budeme mít chléb, protože budeme pracovat v pekárně a nebudeme mít hlad. Ale když jsme tam přijeli, tak se mě můj muž ptal, jestli budu moct spokojeně jíst chleba, když všechny ty postižené rodiny, ti staří lidé, kteří tam zůstali, neměli několik dní ani kousek chleba, který by se dal koupit. První tři dny bylo nemožné ho sehnat. A já jsem řekla, že samozřejmě, že ne. A v tu chvíli Petr zase volal a ptal se, jestli už jsme připraveni jet do zahraničí. A my jsme už připraveni byli.

Nejbližší hraniční přechod byl na hranici s Rumunskem – nevěděli jsme, že to je pro Petra ten nejvzdálenější. Jeli pro nás 14 hodin. Můj muž nás odvezl na hranici a sám na Ukrajině zůstal. Naši přátelé ho vybavili jídlem a on odjel.

Jak vás na hranicích našli? Muselo tam být obrovské množství lidí…

Velmi mnoho lidí tam bylo. A upřímně – nevěděla jsem ani, jestli je poznám. (úsměv) Viděli jsme se 15 minut, jestli moc, tak hodinu. Bylo to krátké setkání. Děti byly velmi unavené, usnuly. Ale viděli jsme dva muže, jak se rozhlíží a někoho se snaží najít – a najednou jsme se poznali. Se svými třemi dětmi jsme pak 6 měsíců bydleli v domě Petra Jiříčka a jeho ženy Zdenky. Jejich děti naučily naše děti mluvit česky. V této rodině se nám dostalo neskutečné podpory a lásky!

A teď jste tady, v Litomyšli. Jste duší Rodinného centra. Jak k tomu došlo?

Rodinné centrum tu fungovalo dříve, než jsme přišli. A když se tu v březnu na začátku války objevili Ukrajinci, tak Rodinné centrum těmto ukrajinským běžencům otevřelo dveře. Zavedli „ukrajinské středy“ – to jsou setkání v kulturním domě. A my jsme na to první setkání přišli. Mohlo tam být přes dvacet, možná třicet lidí. Byli jsme úplně zmatení, nevěděli jsme, kam jít ani kde si něco koupit. Samozřejmě že se jednalo i o důležitější věci, jako bydlení, nábytek, jídlo. S tím vším nám pomohli. (Kromě Rodinného centra pomáhala ještě Vila Klára – tam bylo otevřeno každý pátek.) Zapojila jsem se. Mohli jste si přijít vybrat nádobí, ložní prádlo, oblečení, nábytek, různé další věci. A pak naše děvčata naložila svoje auta a rozvezla to lidem, kteří si něco vybrali a potřebovali to. Byla to neustálá práce. Každou středu nám poskytovaly informace o zákonech a registraci a důležité věci týkající se socializace, snaha najít bydlení tomu, kdo potřeboval apod. Bylo to hlavně o komunikaci, v pátek to byla i praktická pomoc s takovými důležitými věcmi.

V Litomyšli se staráte o mámy s dětmi, které utekly z míst, kde jim šlo o život, aby svoje děti ochránily. Tento rozhovor vychází ve vánočním čísle časopisu Brána. Jak moc se biblický vánoční příběh prolíná s tím, který žijete a který žijí uprchlické maminky?

Doteď jsem si nikdy ty příběhy nespojila. Ale když slyším vaši otázku, ten obraz se mě hluboko v srdci dotýká. Protože tehdy Marie a Josef utíkali, aby zachránili své dítě, a to byl hlavní důvod, proč je většina matek v Litomyšli a v celé České republice i mimo ni – hlavní důvod, proč utíkaly: aby zachránily své děti. Takže pro mě je to velmi hluboká pravda, kterou jsem ve vaší otázce pro sebe objevila – to spojení s vánočním příběhem.

Jaké byly vaše první Vánoce tady? A „vašich“ maminek?

První Vánoce byly spíš smutné než radostné, protože naši blízcí jsou stále na Ukrajině. Tam tehdy nebylo možné ani rozsvítit pouliční světla, a když bylo světlo v pokoji, musela se okna zakrývat závěsy, aby nebylo vidět zvenku. Takže tady byly hezké, ale smutné. Hezké, protože jsem měla radost z toho, co se dělo tady, ale nemohla jsem si dovolit, aby mě to naplnilo. A smutné, protože jsme mysleli na realitu doma.

Ale pak byly druhé Vánoce. A naše země přijala zákon, že můžeme slavit svátky zároveň s Evropou – teď už na to máme zákonné právo. Takže když jsme slavili druhé Vánoce, nemůžu říct, že jsem to cítila za všechny, ale slyšela jsem, jak se děvčata svěřují, že jsou opravdu šťastná. Uplynula nějaká doba od chvíle, co jsme opustili své domovy, bylo i fyziologicky možné dovolit si radovat se. A pak jsme přijali, že slavíme společně, že už jsme spojeni s Evropskou unií, pro nás je důležité, že máme stejné datum svátků. I když doteď na Ukrajině slaví obě data.

Takovým vánočním zázrakem se stalo i zrození Sonjašnyku – pěveckého souboru ukrajinských maminek, který zpívá ukrajinské písničky s Pavlem Helanem. I tam Boží plány předběhly vaše představy – z jednorázové akce na získání peněz na topení na zimu pro lidi na Ukrajině se stalo už víc jak dvouleté působení hudebního tělesa. Co říkají rodiny (hlavně muži) maminek a ti, kterým výtěžkem tolik pomáháte, na to, že vidí svoje blízké v televizi na pódiích s národními muzikantskými hvězdami?

Myslím, že naši manželé jsou na nás pyšní a že se naše rodiny z toho radují. Ale my se necítíme jako hvězdy. Už jsem to říkala víckrát. Pro nás to má větší význam než jen zpívání – jsme užitečné. Je velmi důležité být užitečný, zvláště když jste daleko od domova, když nemůžete být fyzicky přítomni s většinou svých blízkých a prožívat bol svého národa, když je tu ten pocit studu, že jste opustili svou zemi. Myslím si, že dokud jsme užitečné své vlasti, děláme něco pro vítězství.

A pak chci poděkovat našim děvčatům, která sbor organizovala. Slovo uprchlík, běženec, není urážlivé, ale je to, jako bys byl „no name“, nikdo. Protože už nejsi Ukrajinec doma na své půdě, jsi uprchlík. A tady jsme dostaly jméno. Jsme členy souboru Sonjašnyk. Našly jsme si novou roli. Nestaly jsme se Češkami, nikdy se jimi nestaneme, ale už nejsme jen uprchlíci. Máme svoji identitu. Nepovažujeme se za hvězdy – myslím, že žádná z nás netrpí hvězdnými manýry (smích), ale jsme velmi šťastné. Přináší nám to radost. Zpíváme ukrajinské i české písně – už jsme parta přátel, Češky, Ukrajinky, cítíme se být jedním společenstvím. Je pro nás velmi důležité prostě být spolu, zpívat. Ale je také velmi důležité dělat věci, které jsou užitečné pro vítězství a které si našly své vlastní jméno.

Slyšela jsem vás zpívat. Je neuvěřitelné, že se žádná z maminek dřív zpěvu nevěnovala.

Ano, nejsou to profesionálky a žádná dřív nezpívala. Mnohé, řekněme, příliš velký hudební sluch nemají, ale mají velkou touhu – a jejich zdokonalování se je tvrdou prací Evy Beňové a Martiny Sirové.

Na Ukrajinu jezdíte pravidelně. Jak se daří vašemu charitativnímu centru tam?

Na Ukrajině jsem byla od začátku války asi třicetkrát. Do Žytomyru nejezdím příliš často. Zpočátku můj muž jezdil na hranice. Dovezla jsem tam humanitární pomoc, on ji vyzvedl a já jsem se pak vracela zpět. Pak jsem jezdila do Lutska. Proč zrovna Lutsk? Na začátku války jsme s manželem, jako pár, začali studovat na křesťanské vysoké škole na fakultě rodinné pastorace jako rodinní poradci. Pak se výuka přerušila, ale rok po začátku války se zase obnovila. Proto jsem se poprvé vrátila – přijela jsem na výuku, ale také jsem přivezla pomoc. Manžel odjel s pomocí a já jsem se vrátila do Čech.

Ale už 4x jsem byla až doma, v Žytomyru. Poprvé to bylo v srpnu 2022. Moc se mi stýská po manželovi, po rodičích, jsou starší, potřebují péči. Mám tam i děti. Moje srdce je tam, doma. Jeli jsme se podívat, jestli by tam děti mohly zůstat v klidu, jestli se můžeme na Ukrajinu vrátit. Ale bohužel ne. Zůstali jsme tam tři dny, ale po dvou dnech jsme se vrátili, protože náš malý syn měl velký strach. Ale naše 23letá dcera se na Ukrajinu v červenci 2022 vrátila. Nyní se tam věnuje charitativní práci – dětským projektům, projektům pro teenagery, táborovým a vzdělávacím projektům. A můj manžel se věnuje rodinám uprchlíků, vojenským rodinám, rodinám lidí s postižením a starým lidem, kteří jsou po celém okrese, zabývá se touto částí charity. Takže v našem centru jsou stále dva lidé. Pokračují v práci, kterou jsme dělali do války. A ještě víc, protože se objevily nové kategorie, v našem regionu je mnoho vnitřních uprchlíků a bohužel i tisíce rodin, kterým někdo zahynul.

Když se člověk podívá na poslední roky, které máte za sebou, tak navzdory hrůzám války, která mnoho věcí rozpohybovala, zřetelně vystupuje pozoruhodné Boží jednání s vámi. Jak se vztah k Bohu s tím, co prožíváte, mění?

Opravdu, hodně Božích zázraků, kolik jsme jich viděli v posledních letech, je velmi zřetelných na pozadí válečné hrůzy a naší reality. A vy vidíte Boha jasněji. Někdy jsou časy klidné a není to špatné. Ale když vidíte tu hroznou realitu života bez Boha ve válce a můžete porovnat s životem s Bohem v čase války, vidíte zázrak. Je to zázrak, protože máte válku – a prožíváte pokoj. Máte válku a prožíváte radost. A to je velmi cenné.

Také vidíme mnoho zázraků, které mění životy konkrétních lidí. Pro mě to je další velký zázrak. Žijí u nás třeba běženci a jeden z nich je z Časiv Jaru. Přijel do našeho kraje se svojí ženou, žili tu její vzdálení příbuzní. Bohužel, ona za týden umřela. Takže on pohřbil svou ženu v cizím kraji a nemůže to místo opustit, protože tu je její hrob. A příbuzní mu řekli: „Naše příbuzná už tu není a ty jsi pro nás cizí člověk, možná by sis měl najít jiné místo.“ A on přišel, byl na nás závislý. Charitativní organizace měla nějakou místnost. A jednou jsme dostali Bibli a manžel ji dal jemu. On ji políbil, přitiskl ji k sobě a řekl: „Já ji budu číst.“ Byla jsem u toho. Začal chodit do církve. Před třemi týdny byl pokřtěn. Je to zářivý člověk. Je hrozné, že za něco lze vděčit válce, ale on vděčný je – že díky všem těm okolnostem mohl poznat Ježíše a dnes žije s nadějí. Takových zázraků je mnoho. Pro mě je největší zázrak, když lidé najdou Ježíše, obrátí se k němu a úplně změní svůj život.

Nemohu říci, že od té doby, co jsem přijala Krista, byl můj život jen slunečný. Byly těžké chvíle. Samozřejmě jsem Bohu na začátku války kladla i otázky. Nemohu se chlubit tím, že jako úspěšná křesťanka našim nepřátelům odpouštím. Je to těžké téma, ke kterému se opakovaně vracím. Upřímně přiznávám, že je to pro mě opravdu těžké. Nepřeji našim nepřátelům smrt, zvláště v této době. Ale nemohu říci, že mám dnes v této věci naprostý klid. Proto prosím Boha, aby mi prodloužil život, abych mohla tuto zemi opustit v naprostém míru a odpuštění. Ale děkuji Bohu za to, že jsem s ním. Celý život.

Přirozeně prožíváte válku mnohem intenzivněji než my, Češi. Jak válka změnila váš žebříček hodnot?

Život a všechny jeho hodnoty se změnily v jediném momentu. Při prvním výbuchu si uvědomíte, že všechno, co jste vybudovali, ztrácí svou hodnotu – snažíte se mít dům, pak ho trochu vylepšujete, pak jezdíte autem, pak se trochu lépe oblékáte… Takhle žijí prakticky všichni lidé, chtějí ze života něco mít, něco dát svým dětem. Pro Ukrajince bylo třeba důležité vzdělání dětí. Ale v prvních chvílích války byla jedinou otázkou otázka života a smrti a jedinou hodnotou záchrana života. Samozřejmě že život sám o sobě, pokud uvnitř prožíváte peklo, nemá hodnotu. Takže po záchraně života je druhou hodnotou naplnění smyslu života pokojem – s Bohem, se sebou samým a s druhými lidmi. Proto pro mě bylo tohle vždycky nejvyšší lidskou hodnotou, ať už jsme pracovali jakkoli, v táboře nebo v rodině nebo když jsme si povídali. Vždy jsem na první místo kladla vztah s Bohem a na druhé vztah s druhými. A teprve na třetím místě je nějaký program, metodika, nějaký obsah. Protože pokud ty první dvě věci nejsou, všechno ostatní nemá smysl. Válka změnila postoj k materiálním hodnotám, udělala jasný rozdíl mezi materiálními hodnotami a životem. A za druhé, co válka hodně změnila, je, že si uvědomíte, že ten život vůbec nezávisí na vás. Mě osobně to přivedlo k tomu, že každý den víc důvěřuji Bohu, protože si uvědomuji, že bez jeho vůle, bez jeho pohlazení, bez jeho ochrany život nemá smysl a nemůže existovat. Každý den, každá minuta našeho života závisí na jeho milosti. Tak to je.

Každý den, každá minuta našeho života závisí na jeho milosti. Tak to je.

Co pro vás zůstane nejdůležitějším i po válce?

Je těžké mluvit o něčem, co po válce třeba nebude existovat. To nás teprve čeká. Myslím, že v globálním smyslu to bude obnova země. Ale podle mě jsou to i problémy uvnitř země. Všichni se obáváme, že jsme do jisté míry ztratili svobodu. Právě svoboda je pro nás, pro Ukrajince jako národ, od chvíle, kdy jsme se oddělili od Sovětského svazu, jednou z největších hodnot. Kvůli ní jsme si zvolili evropské hodnoty a lidé od roku 2014 prolévali krev na Majdanu, protože si získanou svobodu chtěli udržet. Bohužel dnes, dokonce i na legislativní úrovni, jsme svoje svobody ztratili. Když Ukrajina požádala o pozastavení platnosti Úmluvy, která chrání ústavní hodnoty, chránící lidská práva a svobody, bylo to, jako bychom neměli právo na soukromí a majetek. To vše je nyní během války kontrolováno státem mnohem víc než dřív. Stát vám může sebrat majetek, stát vás může chytit, jak odcházíte z obchodu, nebo stačí zaparkovat auto na křižovatce – a ráno budete na frontě. A ten strach, normální lidský strach, ten vám nedovolí svobodně dýchat. Budeme muset překonat strach… Obnovit zemi, a především obnovit svobodu.

To jsou výzvy, které nás čekají po válce. Myslím, že některá města už nikdy nebudou obnovena – 100tisícová města byla zničena a bude to velká výzva, jestli se někdo odváží ta města znovu postavit. To je obrovská práce a nebude to snadné. Lidem znovu musí dát smysl, proč mají ráno vstát, proč mají vůbec něco dělat. Když přestane stresová situace, všechny poststresové poruchy se projeví silněji, dojde k velkému nárůstu. I když si lidé myslí, že jsou na to zvyklí, že se s tím naučili žít. To jsou výzvy, které je třeba překonat.

To je práce jak pro psychology, tak pro křesťany. Vy jste obojí. Kde se po válce vidíte?

Pro mě se to propojuje s křesťanským poradenstvím, tam se vidím. Když jsem začala dělat psychologii, dospěla jsem k závěru, že mě to baví, že to chci dělat, že je to správná věc. A myslím si to dodnes. Obecně vidím v naší zemi potřebu manželského a rodinného křesťanského poradenství, aby lidé mohli začít budovat nebo obnovovat rodiny na Božích principech. V tom vidím budoucnost nejen Ukrajiny, ale celého světa – kdy lidé se správnými cíli vstoupí do rodinného života, budou mít děti, v Boží milosti a lásce budou učit další generace. Vidím další generaci, které se budou rodit děti, které už nebudou zmrzačené, které budou šťastné v plném slova smyslu – protože jsou milovány, jejich rodiče jsou v pořádku, znají Boha a ta pozemská láska je posílená, nebo naopak zjevná, díky Boží lásce. Tyto šťastné generace mohou vybudovat šťastnou zemi. Ne evropské fondy, fúze, finance, a dokonce ani specialisté v oblasti duševního zdraví. Je potřeba křesťanské poradenství, investovat do dospívajících a mladých lidí a očekávat výsledky ne za tři roky, ale zhruba za 20–25 let. Bohužel, taková je realita. Je to obrovská práce.

Žijete s Bohem, necháváte se jím překvapovat, vést, tříbit i zkoušet. Znáte ho. Ptám se na vaši osobní zkušenost: Jaký je Bůh, Iryno?

(úsměv) Bůh je dobrý, vždycky. Je vždy laskavý, je milosrdný, ale je i spravedlivý. Pro mě je Bůh jako tatínek. Měla jsem štěstí, že jsem měla otce, který žil s Bohem v srdci. V mládí jsem měla takovou zkušenost – pracovala jsem v Německu v jedné rodině, a když jsem jela domů, ta rodina řekla, že by chtěla vidět mého otce. Protože vždycky, když přicházela nějaká pokušení – byla jsem tam v kontaktu se skupinou mladých – tak jsem říkala, že by se to mému tátovi nelíbilo, tak to dělat nebudu. Bylo to podvědomé, nebylo to kvůli strachu z kontroly, protože mě neviděl. Byl na Ukrajině, já v Německu, nebyly mobilní telefony, aby zavolal a zeptal se jich. Možná by se to nikdy nedozvěděl. Ale právě láska a úcta k hodnotám, které jsem u něj viděla, mi bránily překročit určité hranice. Bůh je pro mě takový tatínek. Svoji bezmeznou lásku ukázal ve svém Synu Ježíši – a Ježíš pro Boha udělal vše, ne proto, že by se ho bál, že by Bůh všechno řídil a kontroloval, ale z veliké lásky. Chci tu lásku opětovat. A snažím se o to.