Uprostřed zkoušek a všech nesnází

Bc. Jana Peřtová * 1963, zpěvačka, autorka hudby i textu mnoha známých křesťanských písní. Vystudovala Státní konzervatoř v Praze, obor populární zpěv, a ETF na UK. Je členkou Českobratrské církve evangelické. Slouží slovem a hudbou napříč ekumenou. Má dceru Mariku a tři vnoučata, nebiologickou dceru Anet.

Jaké jsi byla dítě? Kdy ses začala zajímat o svět? Jaké bylo tvoje dětství a dospívání, mládí?

Nevím, jestli jsem se někdy začala zajímat o svět. Když se dnes obecně uvádí, že člověk je tvor zvídavý, tak mě se to netýká. (úsměv) Nikdy jsem se nezajímala o nic, informace vždy přicházely bez jakéhokoli mého „proč?“. Možná to bylo prostředím, ve kterém jsem vyrostla – ode všech jsem chtěla mít klid. Moje představa z doby, kdy jsem ještě neznala Ježíše, byla, že se dožiju tak pětatřiceti a dost. Neuměla jsem si představit, že bych žila déle – život po pětatřicítce mi nedával smysl. Neplánovala jsem sebevraždu, ale myslela jsem si, že se víc nedožiju. Po letech, až jsem vydala život Kristu, jsem tohle nastavení zkoumala a došla jsem k závěru, že její kořen byl v tom, že mě moje maminka ve svých 36 letech porodila a já jsem prostě měla pocit, že tam ten život končí. Ale přežila jsem to. A nový život mě pak už chytil. (smích)

Co se dětství týká, tak moje okolí trpělo mojí poruchou soustředění, ADHD, dyslexií a dysgrafií. Tehdy se to ještě nediagnostikovalo, ale můj obvodní lékař věděl, co je můj problém. Je to pro mě zábava dodneška, třeba když hledám nějaký soubor s kázáním a netuším, co přesně jsem do názvu souboru napsala.

Popisuješ svoje reálné limity i ty z tvých představ – ale jako dospělá ses dvakrát vdala. Hledala jsi lásku?

Na lásku jsem nevěřila – a do dneška je to pro mne záhadné téma. Vyrůstala jsem v prostředí, kde byly další tři ženy, když babička zemřela, tak už jen maminka a teta. Panovaly tam zvláštní způsoby přetahování se o moc, peníze, světlo, bábovku, vodu… Nikdy jsem nepoznala oboustranný vztah. Nevím, jestli jsem toužila po lásce, spíš jsem se asi snažila obejít tu myšlenku, že by mě bolelo, že ji nemám. Vytvořila jsem si „vnitřní bezpečný prostor“, kde jsem sama sebe přesvědčila, že láska není, že si ji lidé vymysleli, aby měli o čem psát a zpívat. Vdala jsem se z čistě pragmatických důvodů. U nás doma prostě nebyl žádný chlap, který by podal věc, která je nahoře, zašrouboval žárovku do nedostupného místa, udělal plot kolem zahrady. Moje maminka přišla o svého otce, když jí bylo čtrnáct. Maminka byla v mládí vdaná, ale manželství skončilo rozvodem a později smrtí exmanžela, protože byl alkoholik. To se stalo dávno předtím, než jsem přišla na svět. Můj život byl zmenšený do malé kostičky, ze které nešlo ven. Zdálo se mi, že se mě nic hezkého netýká. Můj první manžel byl také moje první známost – a já jsem měla pocit, že když o mě někdo stojí, že to mou neschopnost se o sebe postarat vyřeší. Že nebudeme mít finanční nouzi, že někam dojedeme autem… I představa, že bychom měli děti, byla hezká.

Druhé manželství přišlo po etapě, kdy jsem našla svoje životné poslání v tom jediném, co se zdálo možné – v hudbě. Ta byla také jedním z důvodů problémů v prvním manželství – manžel na hudbu velmi žárlil, někdy i oprávněně – bývala jsem často pryč. Měli jsme veliké konflikty, včetně fyzických napadení. Jestliže vás manžel zmlátí, než jdete na pódium před lidi, a pak zmlátí každého, kdo se na vás podívá, tak je to pro profesi zpěvačky minimálně nepohodlné. Když zemřel náš syn, toužila jsem po tom, abychom se semkli, ale naději, že by to bylo možné, jsem brzy opustila a já jsem od manžela odešla. Chtěla jsem začít znovu. Už ne jakoby z nouze. A druhý manžel byl hudebník. I jako člověk byl pro mě atraktivnější.

Do toho všeho ti Pán Bůh svěřil dítě…

Ano, to bylo zajímavé. Moje dcera Marika se narodila, když mi bylo osmnáct. Bylo to velmi chtěné dítě, i když to chtění pramenilo víc z pragmatických, účelových důvodů než z té mateřské touhy po dítěti. Ve třetím měsíci těhotenství jsem se ale nakazila zarděnkami. Tehdy to pro běžnou populaci znamenalo postižené dítě. Pravda to nebyla, měla jsem dobrého lékaře, který mě tím provedl. Ale myslím, že na psychickém zdraví mé dcery se to přece jen nějak podepsalo. Moje druhé dítě – Honzík – zemřel na úraz elektrickým proudem, bez viny člověka. Kdyby byla moje životní zkušenost o pár desítek let mladší, tak bych si myslela, že je to nějaký výrazný útok jen na mne. Ale dneska vím, že takové útoky jsou na život každého z nás, v každé rodině je nějaká zásadní oblast, kde se zlo snaží prosadit. Jen to u druhých nevidíme, pozná se to až v hlubších rozhovorech.

V každé rodině je nějaká zásadní oblast, kde se zlo snaží prosadit.

Kdy ti vstoupil do života Kristus?

Největší Boží dotek byla pro mne smrt mého syna. Nebyla jsem věřící, měla jsem jen slabé povědomí o tom, kdo je Ježíš. Honzík mi umřel v náručí. Když jsem pochopila, že je mrtvý, nedokázala jsem si představit, že by jeho život nepokračoval. Myslela jsem si, že je prostě jen někde jinde, než jsem teď já. Neprožívala jsem smutek, spíš zvláštní pokoj. Asi to na mně bylo i vidět – snažila jsem se to vysvětlit lidem ze záchranky a od policie. Je pravda, že jsem typ, kterému dochází dlouho, když se něco stane. Ale v téhle situaci to nebyl šok, neklid, smutek – prožívala jsem pokoj. Teď už vím, kde se ten pokoj bere, ale tehdy jsem to nevěděla. Když se mi nějak podařilo usnout, Honza ke mně ve snu přišel a prošel zdí. Pak mi řekl: „Maminko, nesahej na mě, já mám jiné tělo, já jsem někde, kde ty být nemůžeš.“ Z psychologického hlediska by se zdálo, že ten sen zapadl do nějaké konstrukce, kterou už jsem v hlavě měla. Ale byl to silný a hezký zážitek – pro mě šel Honzík za lepším. Když jsem ráno šla oznámit Honzovu smrt do školky, začal se mnou mluvit Bůh. Dodnes si tu křižovatku, kde se to stalo, pamatuji. Řekl mi, že jestli chci, můžu žít s ním. Vnitřně jsem nějak věděla, že by to znamenalo podřídit se jeho vůli. A tak jsem řekla NE.

Trvalo to ještě pět let, než jsem si v Bibli přečetla, že Ježíš po vzkříšení procházel zdí a taky řekl: „Nesahejte na mé tělo…“ To je teologie, kterou neznalec Bible nevymyslí. Víc jak pět let po Honzově smrti jsem nakonec řekla: „Ježíši, jestli ty jsi ten šéf, kterého potřebuju, tak si ten můj život vezmi.“ Ale to už jsem byla vdaná podruhé za pana profesora, který učil na škole, kde jsem studovala. Přišla za mnou tehdy kamarádka z Husitské církve, která měla postiženou holčičku, a chtěla vědět, jestli by byla hudebně vzdělavatelná. A vždycky když přišla, tak mi řekla kus evangelia (mezitím mi dcera nosila domů obrázky od adventistů). A pak jednou sousedka přišla s tím, že „Tatínek mi sehnal vajíčka!“ Za totality jsme stávali frontu na všechno. A tenhle Bůh, Otec, který se dokáže postarat o rodinu, mě dostal. Došlo mi, že ten otec rodiny, kterého podvědomě celý život hledám, bude asi Bůh.

Modlit jsem se začala nejdřív pod peřinou, aby to nikdo neslyšel. Pozvala jsem ho do svých problémů. A Pán Bůh mi vyřešil první situaci, kdy jsem potřebovala poradit – jinak, než bych to dokázala řešit já. Bez dotyku lidské ruky, bez evangelizačních shromáždění jsem na přelomu roku 1990 a 1991 prožila svoje obrácení díky sboru Husitské církve. Měli jsme tam doslova charismatickou paní farářku, která vedla farníky k obrácení. To byla síla. (úsměv)

Jedna z tvých nejznámějších písní je „Uprostřed zkoušek a všech nesnází“. Zpíváš to, co žiješ. Říkala jsi, že jsi tam potřebovala něco doplnit, tak jsi složila jinou. Polož si mne na srdce jak pečeť, až budu zase nad svým životem brečet, jednou budu pít s tebou v nebi víno, i když předtím tělo musí projít hlínou…

Ano, ale to bylo o třicet let později. (úsměv) Hodně ji ovlivnila dnešní kultura. Vznikla v podobné atmosféře jako „Jen v tebe“, ale na život už v tom textu koukám jinak – odráží můj současný vztah s Kristem a změnu, kterou jsem s ním prošla. O hodně věcech jsem přemýšlela v takovém „třetím plánu“ – chtěla jsem si myslet to, co si ostatní myslí, že bych si myslet měla. Moji první křesťanskou tvorbu to hodně ovlivnilo. „Ó, Hospodine, jen v tebe důvěru mám“ jsem psala sice v této době, ale tahle píseň byla opravdu mým tehdejším vyznáním. V jiných chválách to byl ale trochu profesionální kalkul. Věděla jsem, že když napíšu refrén v nějaké tónině, nějakým způsobem, budou si to lidé pamatovat. Ale od té doby se mnoho změnilo. Posledních zhruba deset let pracuji s mládeží – a to vyžaduje jednu zásadní věc: nesmíte si na nic hrát. Když si budete na něco hrát, přestanou vám věřit. Na druhou stranu je to nádherné – nemusíte si na nic hrát. Zkousnou vás takovou, jaká jste. Není potřeba předstírat, že něco zvládám, když to nezvládám, oni stejně poznají, že to nezvládám. Takže když to shrnu – před třiceti lety jsem musela zpívat „ó-ó-ó“, dneska už nemusím. (smích)

Líbí se mi odstíny, které Pán Bůh do církví dal, i zodpovědnost, kterou dal nám, abychom je pravdivě malovali a pracovali s nimi.

Co tě dovedlo k tomu, že jsi studovala teologii a chceš sloužit v evangelické církvi?

Uvěřila jsem v Husitské církvi a delší dobu jsem pak byla obklopena spíše charismatickými kruhy – bylo to dobré. Chvíli jsem byla v náboženské redakci Českého rozhlasu, kde jsem kromě nějakých pomocných prací dostala na starost pořad Podaná ruka. Pracovala jsem na něm s Milošem Rejchrtem, Vaškem Růžičkou a dalšími lidmi. Byla jsem vyslaná na tzv. repo – měla jsem asi dvanáctikilový cívkový magneťák, sotva jsem se pod ním plazila. Reportáž byla v Javorníku nad Veličkou a projížděla jsem Brnem. A protože jsem byla ještě mladý, nezkušený křesťan, tak jsem se modlila: „Pane Bože, co ode mne potřebuješ v tomto městě?“ A on mi řekl: „Tady je rozdělení, musíme s tím něco udělat. Tohle město bude jednou tvým domovem a bude pro tebe důležité.“ (smích) Od začátku svého duchovního života jsem měla srdce dokořán otevřené pro ekumenu. Tu skutečnou. Adventisti, CB, Slovo života… bylo to skvělé. Líbí se mi odstíny, které Pán Bůh do církví dal, i zodpovědnost, kterou dal nám, abychom je pravdivě malovali a pracovali s nimi. Tahle touha, aby křesťané byli jedna rodina, ve mně vyryla „srdceryt“. Dojela jsem do Javorníku, kde mne na nádraží čekal jeden bratr.

Připomínám, že jsem vyrůstala v rodině čtyř žen – nikam jsme nechodily a nikdo nechodil k nám. Pro mě bylo úplně nové mít sourozence. Vystoupila jsem z vlaku, proti mně stál neznámý člověk, představil se, objal mě a řekl: „Chci, aby sis pamatovala, že všude na světě máš svoji rodinu.“ To je pro mě dodnes klíčové slovo do mé služby. Ten bratr byl evangelík a tahle zkušenost předznamenala i můj vztah k téhle denominaci. Po šesti letech jsem se přestěhovala z Prahy do Brna. Tam, v husitském sboru na Starém Brně, začal Pán Bůh do mého srdce vkládat touhu po pastýřském povolání.

Můžeš specifikovat, jak k tobě Bůh mluví? Jak poznáš, že to je on?

Úplně poprvé to bylo na té křižovatce, to jsem ještě nebyla věřící, ale věděla jsem to naprosto jasně. Jako by mě to zatlouklo do země. Žádné efekty, ale byla to myšlenka, která do mě pronikla, které se nešlo zbavit – a která nesouzněla s mým vlastním přáním. I slovní obraty v těch myšlenkách jsou takové, že bych je sama nikdy nepoužila. „Stalo se ke mně slovo Hospodinovo.“ Prostě se to stane a často nevíme, co s tím, jak je to jiné, než si představujeme.

Později, když jsem uvěřila, se mi občas stalo, že mi Pán Bůh řekl něco anglicky. Ale já jsem anglicky neuměla, tak jsem to musela hledat ve slovníku. Třeba tam bylo „modli se dvě hodiny“. Vždycky to bylo něco, co se mi hodně nehodilo. (smích)

Co se dělo v Brně?

Bylo to vtipné, protože mi několik lidí z charismatických kruhů nabízelo bydlení, ale já jsem je odmítla s tím, že mě Pán Bůh nevolá do charismatického sboru, ale do nějakého tradičního společenství. Když jsem vstoupila do Husitské církve, tak zájem o moje ubytování rychle utichl… A objevila se otázka, zdali se na Moravu nestěhuji proto, že jsem závislá na alkoholu. (smích) Pak jsem začala vidět, že lidem dělá radost, když se s nimi bavím o Božím slově. Zalíbila se mi Kralická Bible, hlavně kvůli poznámkovému aparátu, a postupně jsem došla k závěru, že mě Bůh volá ke studiu teologie. Že ta touha je od něho. Ale trvalo dlouho, než jsem se k tomu odhodlala.

Projevilo se u tebe i vůdcovské obdarování – a souviselo to s tou Boží odpovědí tehdy na cestě. Můžeš to trochu popsat?

Ano. Až když jsem se přestěhovala do Brna, viděla jsem, kolik církví se rozpadá. Charismatické hnutí bylo ostré a rozdělovalo sbory. Učila jsem tehdy napříč církvemi zpěv. Ty církve se navzájem nemusely, ale mě mohly. (smích) Pod hlavičkou pěvecké školy kurzů ADÓ, které jsem založila, jsem dala dohromady jednorázový pěvecký sbor a pozvala jsem ty znesvářené strany, včetně některých vedoucích. „Ta divná paní z Husitské církve, u které zpívají naši mladí, nás zve na večer chval. To tam asi budeme muset jít.“ (smích) Stáli tam proti sobě, zpíval sbor složený z mladých lidí ze všech sborů v Brně a kázal farář z Husitské církve, což je údajně jediná církev, ve které nejde uvěřit. (úsměv) Takhle jsme to měli dvakrát do roka několik let. Byli v bezpečném prostoru, nikdo se tam s nikým nehádal. Bylo to fajn. Dneska už je to jinak – dnes může svobodně vzniknout sbor, do kterého mohou chodit lidé z jiných sborů.

Večery chval ADÓ začaly o Velikonocích v roce 1999. Už v prvním roce bylo zřejmé, že bych si potřebovala za tímhle účelem pořídit kvalitní kytaru, ne si ji jen stále od někoho půjčovat. Jenže celý život mě provází zvláštní druh požehnání – že jsem bez peněz. Takže když něco opravdu potřebuju, tak to poznám podle toho, že mi to Hospodin nějakým způsobem sám zařídí. V době, kdy se služba večerů chval ADÓ rozbíhala, mi zavolala moje kamarádka, které jsem zásadně říkala „mami“, a ptala se mě, jaké mám číslo nohy, jestli mám kde bydlet, samé divné otázky… Obvykle se se mnou po telefonu modlila, tak jsem to nechápala. Až jsme došly do bodu, kdy jsem říkala, že plánuju koupi kytary, že mi ji Ota Pinkner objednal, ale ještě nemám našetřenou celou částku. A na druhém konci se ozvalo hlasité: „Haleluja, tak už vím, proč ti mám poslat těch šest tisíc!“ A bylo to vyřešeno. Měla jsem fungl nového FURCHA.

Těsně před dalším večerem chval jsem si večer po zkoušce v Brně vyšlapovala po Bratislavské a najednou na mě úplně cizí muž tmavé pleti začal něco řvát, vrazil mi pár facek, porazil mě na zem a tu kytaru si odnesl. Ve futrálu jsem měla i pyžamo, diář, kartáček na zuby, nabíječku… mobil jsem měla v kapse. Tak jsem zavolala nejdřív Bohu – a napadlo mě, ten člověk, co mě přepadl, sáhnul na Boží věc. Modlila jsem se, aby ho pálila v ruce, aby ji nevydržel nést. Žehnala jsem mu, aby si uvědomil, co udělal. A pak jsem zavolala i příslušníky, co pomáhají a chrání – a přijelo pět policejních aut! Když jsme v koloně jezdili kolem bloku, ptali se, jestli ho tam někde nevidím. Neviděla jsem, tak jsme to jeli na stanici zapsat. A pak mě poslali domů. Ale já jsem potřebovala najít kytaru. Byla jsem asi dost otravná, protože mi nakonec přidělili nějakého detektiva. A toho to bavilo. Vysvětlil mi, že není pravděpodobné, že by ji zloděj nesl daleko. Spíš ji někde schoval, pod auto nebo do kontejneru – do popelnice. A opravdu jsme kytaru našli asi 50 metrů od místa přepadení v kontejneru na odpadky. Ani ve futrálu z mých důležitých věcí nic nescházelo. Nemohl ji udržet. Když tenhle příběh vyprávím ve věznicích, vždycky se za toho Roma modlím. Tak doufám, že se potkáme v nebi a že si tam konečně bude moct na tu kytaru zahrát. (úsměv)

Zmiňuješ službu ve věznicích. Jak na tebe jako na ženu-kazatelku reagují vězni?

Sloužím ve věznici v Odolově. Jako žena mohu evangelijní poselství podat mateřským způsobem. Hodně kluků tam trpí nedostatkem rodinné, mateřské podpory. Většina mých proslovů ve vězení míří na identitu. A oni mě pak sami upozorňují – vidíte to, jste ženská, a jak jsme vás poslouchali! Je to Boží milost a ten ženský prvek, který mluví víc k srdci než k intelektu, tam má své místo.

Dnes sloužíš Slovem, zpíváš a do toho máš službu pro mladé – skládáš hip-hop a rap. Jak se dá skloubit tvůj temperament s tradiční liturgickou církví? Moje odpověď bude krátká. Nedá.

Dobře. Tak jak tě unesou?

Svůj úkol chápu, ať už hudbou, kázáním Slova, nebo vyučováním, ukazovat na to, že Pán Bůh má zvláštní plán pro naši mladou generaci. Vždycky byl, ale rozdíl mezi dvěma generacemi je dnes asi trojnásobný, než byl za dob mého mládí. Věřím taky, že mám ukazovat české církvi hranice nevkusu. Třeba když jsem ve sboru, kde nejhezčí místností jsou nové záchodky, když v modlitebně, která připomíná útulný obývák, místo židlí sedíme v kostelních lavicích nebo když sbor zpívá „sédim na stolici s Krístem“ a je tam někdo mladší osmdesáti let, tak ho na první dobrou napadne něco o pamperskách. To přece něco vypovídá o kultuře. Zvykli jsme si na to, že Pán Bůh hledí k srdci, ale mladí lidé to občas nevydrží. Nedokážou se soustředit na sebelepší službu slovem, když je kolem nepohodlí, nevkus, zima, nesrozumitelnost… a jdou jinam. Nebo nejdou nikam, a tak ztrácí ty, kteří by jim měli žehnat, kteří by je mohli pronést nejtěžším obdobím. Navíc věřím, že ti mladí rozumí lépe dnešnímu světu než generace jejich prarodičů, ale i rodičů, nebo dokonce starších sourozenců a mohli by být právě požehnáním oni pro ně. Dnešní děti se narodily do úplně jiného světa. Pán Bůh proroky a vedoucí často volal do služby už v dětském nebo velmi mladém věku. Myslím, že tyto Samuele má Bůh i v dnešní době. Měli bychom jim víc naslouchat.

Jsi vzdělaná a v hudbě dobrá, mohla bys být v šoubyznysu. Nelituješ?

To, co se v církvi zdá být na vrcholu, je ve světě často jen průměrné, mnohdy dokonce nepřijatelné. Vím, jak jsem na tom. Zpěvák sice vzdělání nepotřebuje žádné, ale ani ve zpěvu bych ve srovnání s těmi, co jsou na špici, neobstála. Já si asi nejvíc věřím v psaní. Před dvěma sty lety se ti nejlepší hudebníci ucházeli o práci v církvi, protože „pro Pána Boha musí přece být to nejlepší“. O to jsme přišli a čeká nás, abychom to narovnali.

Na druhou stranu jsem vyměnila totálně beznadějný výhled svého života, který neměl řešení, za službu Kristu. Není to vždy veselé. Chtít se líbit lidem je zbytečná námaha. Ale pokud sloužíte a snažíte se líbit Bohu, může si vás použít, abyste byli občerstvením i pro lidská srdce.