Hodnota může být slabinou
Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ (Marek 10,21).
O vadách církve toho bylo napsáno velice mnoho. Někteří církev ostře kritizují pro její domnělé i skutečné nedostatky, jiní ji zase dost nekriticky oslavují jako strážkyni těch správných hodnot. V jistém slova smyslu jde vždy o pohledy z venku nebo projekce nějakých svých očekávání, která nemohou být nikdy na této zemi úplně naplněna. Skutečným problémem církve může být ale něco, co může být zároveň její velikou silou. Jistě jsme někdy slyšeli, jak si ti, koho by bylo možné označit za domácí víry, poněvadž mají v tom či onom společenství kořeny rodinných i přátelských vztahů, pochvalují laskavé přijetí a rodinné společenství. Podobný pocit mohou mít ale i nově příchozí, protože projevy přátelského zájmu tak nějak patří ke kultuře naší církve. Přátelskost a projevy zájmu jsou v dnešní společnosti trpící atomizací a odcizením veliká hodnota.
Zároveň se tato hodnota může stát největší slabinou. Je nám spolu tak dobře, že si celkem vystačíme sami. Někdy zapomeneme na to, že církev není skupina, která existuje jen pro své vlastní duševní a duchovní blaho.
Hlavní cíl Božího lidu je vyjádřen už i v té části Bible, kterou dnes nazýváme Starým zákonem. Například v proroctví Izaiášově čteme: „V onen den budou pronárody vyhledávat kořen Jišajův, vztyčený jako korouhev národům, a místo jeho odpočinutí bude slavné.“ (Izaiáš 11,10) Na to navazují evangelijní texty, podle kterých Ježíš posílá učedníky, aby ohlásili příchod Božího království.
Moc přicházejícího Božího království se může a má projevovat i uvnitř církve ve vztazích přátelství a lásky. Je s tím ale spojeno jedno velké pokušení: Začít lidi rozdělovat na ty dobré a osvědčené, co stojí uvnitř, a na ty, co stojí vně, v nečistém světě. To pak může i gradovat v určitý pocit morální i duchovní nadřazenosti. Skupinové myšlení a pocit určité morální a duchovní nadřazenosti je podstatou konfliktu mezi farizeji a Pánem Ježíšem, jak jej zachycují evangelia. Většina farizeů byli zřejmě upřímně zbožní lidé a zastánci tradic svého národa. Ale stejně jako dnešní církve byli v pokušení zapomenout, že Izrael má být znamením živého Boha okolním národům, jak říkali už izraelští proroci. Proto se Pán Ježíš, který vlastně jen připomínal a žil, co bylo vysloveno už proroky, stal pro zbožné farizeje ohrožením nebo rovnou nepřítelem. Bylo by velkou chybou si myslet, že jsme jiní než lidé žijící v dobách Kristových. V mnohých z nás může dřímat takový malý farizej, v jiných z nás se mohou skrývat jiná rizika a jiná pokušení.
Povzbuzením nám může být příběh jakéhosi horlivce, který dorazil za Ježíšem s žádostí o radu, co by ještě měl zdokonalit, aby měl jisté místo v nebi (viz Mk 10,17–21). Ježíšova odpověď jím otřásla, protože mu Pán předložil nepředstavitelnou podmínku: „Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“
Evangelista Marek předznamenává Kristův výrok postřehem: „Ježíš na něj s láskou pohleděl…“ Pán Ježíš hledí pohledem lásky na farizeje i svobodomyslné, hledí tak i na svou někdy do sebe velice zahleděnou církev. Měl naději i pro tohoto přezbožného člověka, má ji i pro nás. A to i navzdory našim vadám i vadám církve.
