Bůh zve lidi do společenství
V Lukášově evangeliu je zmíněn jeden „Boží samotář“ – nechodil s učedníky, ale žil Ježíšovým učením a vírou v něho – a Ježíš se k němu přiznává slovem a Bůh mocí. Převedeno do současného jazyka: Věřím v Ježíše, žiju s Bohem, ale do církve nechodím a novou zakládat nechci. Jak se osobně díváš na takové lidi?
Církev Kristova je víc než oficiální struktury jednotlivých denominací. Primární je vždy vztah s Kristem a jeho následování. Lidé mohou mít pádný důvod, pro který nechtějí být organizováni v církvi – jsou známy případy zneužití kněžími, spolupráce duchovních s StB, vnucování víry a manipulativní metody rodičů či prarodičů apod., to vše s sebou nese dlouhodobá zranění. Pro někoho je už jen představa nějaké strukturované organizovanosti nepříjemná. Takže ano, mohou existovat lidé, kteří budou následovat Krista bez přímé účasti na životě nějaké jedné konkrétní farnosti nebo sboru.
Neznáme ale příběh toho „Božího samotáře“ z Lukášova evangelia. Když ale člověk ví, co dělá,a v jeho potřebě samoty není pyšná nadřazenost, nebo má třeba nějakou psychickou nebo psychiatrickou výchylku od normálu – čemuž by se dalo rozumět – tak bych ani v nejmenším nechtěl zpochybnit, že takový člověk věří v Krista a řeší si život sám. Ježíš se spokojil s tím, že nebojuje proti němu. Být členem církve není vyšší level křesťanství. Není to svátost, je to organizační opatření, kterým se vyjadřuje odpovědnost za sbor, který přijímám, a odpovědnost sboru za člověka, který vstupuje do církve – každá církev má svůj systém. Bůh ale zve nejen do společenství s ním, ale i s lidmi – viz 1. Jan 1. kapitola. Já bych třeba bez společenství nemohl obstát. Myslím, že každý dříve nebo později dojde k tomu, že nějaké společenství potřebuje. A i když to nebude církev, tak ho vytváří s jinými lidmi, v jiné subkultuře – už z prosté lidské potřeby nějaké společenství mít.
V křesťanech je mnohdy zakořeněn princip, že dobře jsou na tom ti, kdo chodí do církve, ostatní je „potřeba zachránit“. Jak je na tom podle tebe Církev bratrská?
Nemyslím si, že bychom v CB dělali misii v tom smyslu, že získáváme členy pro církev, získáváme lidi pro Ježíše Krista. Být v církvi pak pro mě znamená následovat Krista spolu s dalšími Ježíšovými následovníky – s adventisty, metodisty, baptisty, katolíky nebo s Církví bratrskou… V drtivé většině případů lidé uvěří v Krista skrze něčí svědectví (málokdo si najde Ježíše sám, sám si čte Bibli a sám si ji vykládá…) – a ten „někdo“ pak pozve toho člověka do společenství. Je to přirozené. Nevidím vážný důvod, proč se vědomě stranit společenství Ježíšových následovníků.
Považuji za duchovně nezdravé, když člověk sám sebe odkáže do samotky. Když se někdo straní lidí, je v tom už něco patologického. Člověk potřebuje rodinu, se kterou sdílí svou víru – kde se za něj někdo modlí, potřebuje jiné pohledy na výklad Bible než jen ten jeho. Sám se člověk nepokřtí, sám si nevyslouží večeři Páně. Už jen čtení teologické literatury je rozhovor s církví – kdosi to psal a sdílí se mnou svoji víru.
V římskokatolické církvi existuje řád trapistů (Řád cisterciáků přísné observance), kteří v takové samotce žijí – v naprostém tichu, spojeni jen organizačními záležitostmi a společnou střechou nad hlavou… Je to jejich volba – našli se lidé, kteří vedle sebe mlčí a spolu stejně prožívají svoji spiritualitu. A fungují ve společenství řádu. Je to výjimečné a nemohu to soudit. Ale když čtu Písmo, tak Ježíš ani jeho učedníci to nedělali. I Jan Křtitel chodil mezi lidi a vedl je k pokání, i když se choval jak poustevník.
S jakým druhem osamělosti se setkáváš v církvi?
Jsou osamělé vdovy a osamělí vdovci, jsou lidé, kterým se nepodařilo vytvořit manželství – a chtěli by, ale pro druhé z nějakého důvodu nejsou atraktivní nebo se neodváží vytvářet vztahy. I my, extroverti, jsme někdy osamělí v uzavřenosti do sebe sama – ale taky třeba v hříchu, když nemáme zpovědníka, protože se bojíme, že budeme odsouzeni nebo nepochopeni. To je zvláštní druh osamění, kdy toužebně čekám, že se nade mnou Bůh smiluje a odpustí mi. Nebo když se se mnou nějakým způsobem vleče nějaká závislost a já to nemám komu říct nebo si myslím, že takového člověka nemám či nenacházím.
Co bys jako pastorační pracovník poradil lidem, aby z takové osamělosti mohli vykročit?
Řeknu svoji zkušenost – kdykoli jsem našel zpovědníka, nikdy se nestalo, že bych byl odsouzen. Vždycky jsem byl přijat a bylo mi zvěstováno smilování a odpuštění, bez rozdílu. Vždycky to byla jedna z nejhlubších duchovních zkušeností, že nemusím zůstat ve své vině a hříchu sám. Mohu se odvážit odstřelit své ego, ačkoliv je to těžké, zvlášť když je člověk druhými vnímán jako příklad. Ale to si musí vybojovat uvnitř každý sám.
