Přes hory sama s Bohem
Už rok předtím, než jsem vyrazila, jsem věděla, že mám před sebou nějakou cestu. Nevěděla jsem kam, kdy ani proč, měla jsem jen tu ohromnou potřebu jít a jít. Nedávalo to smysl.
Ten impulz k vyjití přišel nečekaně, nezván. Naopak. Ohledně jediné věci v mém životě jsem se rozhodla, že ji nikdy nevytáhnu na světlo, že se s ní nechám pohřbít. Neviděla jsem důvod o tom mluvit – bylo to dávno odpuštěné, neměla jsem v tom hořko. Ale Pán Bůh to viděl jinak. Rozhodl se pro čas a místo – a ze mne to vyhřezlo ve chvíli, kdy jsem se zastavila u kamarádky na „hodně rychlém“ kafi. Byla jsem tam pět hodin. Bylo to pro mne naprosté překvapení, řekla jsem to, aniž bych chtěla. A ona mě postrčila k tomu, abych si našla mentora a řešila to. A tam, na té terase, já ještě ubrečená a zavalená emocemi z toho, co se děje, jsem v jediném okamžiku věděla, kam pojedu, že to tam musím složit a že od nich půjdu. Měla jsem naprostou jistotu, že tohle je něco, co se stát mělo.
Během tří dnů do sebe vše zaklaplo. Šéf v práci mi dal volno, i když jsem ho mít neměla; kolega, který miluje vlaky, mi našel vlakové spojení se třemi přestupy; můj mentor byl k dispozici, což taky nebývá – a mohla jsem tam přespat. Svému muži jsem řekla, že musím odejít z domu, abych se mohla vrátit, a poprosila ho, aby mi pomohl sbalil na týden do lesa. Manžel, bývalý voják, realista, zvyklý na to, že věci konzultujeme (a hodně mi jich rozmluví), se na nic neptal. Chvíli na mne mlčky koukal a pak začal vyjmenovávat věci, které budu potřebovat. Co mohl, to mi dal ze své výbavy. Se slovy, že budu mít i sociální detox, takže mu jen dvakrát denně nasdílím polohu a ráno palec nahoru, že mám noc v pořádku za sebou, a s dvacetikilovým báglem (jídlo a vodu nepočítajíc) jsem vyrazila.
Přejela jsem vlakem na druhou stranu Orlických hor a věděla jsem, že je zpátky musím přejít. Sama s Bohem. Slíbil mi, že se o mě postará, i v noci. A tak jdu. Jdu dlouho a jdu do kopce. Další den zas a další zas. Za tři dny potkávám jen dva lidi. Přezky a popruhy se mi zařezávají do ramen a kyčle bolí. A zřetelně vnímám Boží hlas. Tak vyhoď to špinavé prádlo, co s sebou vlečeš. Jako aby to někdo našel? No to ne! Vždyť tu není ani koš! Tak se pak nediv, že tě bolí kyčle. Celý život ti říkám, ať to odložíš. Nabízím vám to jako lidstvu. A vy mi pořád tvrdíte, že to nejde. A tam jsem to pochopila.
Viděla jsem, aniž bych si toho byla vědoma, že to „špinavé prádlo“ pořád vlálo na pozadí mého života jako starý film a ovlivňovalo vše. Manželství, výchovu dětí, svět, lidi kolem mne, církev, vztah sama se sebou… měnilo to vnímání celého mého bytí. Když jsem to vyznala, vytáhla na světlo a šla horami s Bohem, on to uzdravil. Ten panický strach o děti, pustit je někam, kde to nemám pod kontrolou, zmizel. Celá léta jsem o něm věděla, ale nezvládala jsem ho. Rostl s tím, jak rostly dcery – a ony se ze strachu z mých reakcí chodily svěřovat tatínkovi. Po návratu poznaly změnu okamžitě, ta bariéra byla pryč. Bůh mi během té cesty splnil všechna moje přání – spát pod širákem, v myslivecké kazatelně, (ta byla jak pokojíček – s dekou a kobercem), v útulně a v krmelci v podobě krásného dřevěného domečku. Slíbil mi, že místo na nocleh nebudu hledat – a to taky splnil. Každý večer jsme spolu mluvili a on mi říkal: „Je to jen pro tebe.“ A já jsem se stejně rozhlížela, stejně jsem mu nevěřila – a ráno jsem se přesvědčila, že fakt bylo. A tak to bylo každý den. A stejně jsem ve čtvrtek, kousek od cíle, zatočila doleva – co kdyby tam byla zas nějaká myslivecká kazatelna. No, nebyla. Zašla jsem si půl kilometru a vrátila se na trasu. Šla jsem půl kilometru po trase – a bylo to tam.
Ta pětidenní sedmašedesátikilometrová cesta se stala v mém životě výrazným milníkem – jsem lehčí, svobodnější, radostnější vůči sobě i druhým. Dnes vím, že Bůh negumuje ze života věci, které se staly, Bůh je přetavuje. Ale co spolu s Bohem vytáhnu na světlo, ztrácí svou temnou moc.
