Marie pod křížem – Stabat Mater
Přiznám se, že uctívání Marie, jak ho občas vidím a slyším v římskokatolické církvi, mi vůbec nedělá dobře. Všechna ta úcta k Marii, mariánské kostely, obrazy, mariánská procesí, mariánské sloupy, mariánské zasvěcování naší vlasti, ochrana Panny Marie, Marie jako Královna nebes, Matka Boží – Theotokos, nejednoho člověka zmate. Koho vlastně uctívají a komu se to klaní? I Mohamed si myslel, že křesťané mají tři bohy – Boha, Syna a Marii. Kdo by v tom neměl guláš? Když jsem byl malý, myslel jsem si, že Marie vládne v nebi s Bohem Otcem a mají spolu Ježíška a ten nosí na Vánoce dárky. Poté, co jsem přijal Pána Ježíše jako Spasitele, jsem mariánský kult protestantsky zavrhl. Přesto se můj vztah k Marii časem změnil. Napadaly mě dotěrné otázky: Co když se pletu? Mohou mít v něčem katolíci a pravoslavní pravdu? Nezavrhli jsme Marii neprávem? Nenáleží jí větší úcta?
Pro evangelíky je primární měřítko Boží vůle Písmo svaté. Ani evangelia nám ale k budování úcty k Marii moc nepomáhají. Ve dvanácti Ježíš „odsekává“ matce. Později odmítne Marii i bratry. Synoptická evangelia (Mt, Mk, Lk) trojnásobně dosvědčují vrchol tohoto sporu slovy Ježíše: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“ Přeci ti, kdo konají vůli nebeského Otce. A od této chvíle o Marii mlčí. Nikde se neobjevuje. Ježíš s ní a o ní nemluví. Neobjevuje se ani v triumfálním příjezdu do Jeruzaléma, ani při jeho ukřižování. Jen Lukáš si jí všimne v zástupu učedníků, kteří se modlí za vylití Ducha svatého o letnicích. Bible mlčí. Nevíme, jakou pozici zastávala v prvotní církvi. Neříká, kdy a jak zemřela. Přitom nejvíce o Marii píše evangelista Lukáš v souvislosti s Boží inkarnací.
Ano, Ježíš přijal lidské tělo skrze pannu Marii. Marie byla ochotná porodit Spasitele, vychovávat ho spolu s manželem Josefem, modlit se za něj, doprovázet ho celým dětstvím. Mariina ochota k oběti se stala pro mé rozvažování výchozím bodem. Marie, čistá panna, vyvolená žena, která pokorně přijala úkol, který jí Bůh předestřel. To je něco! Ale má díky své oběti podíl na spáse světa? Neučí nás Písmo, že každý máme nezištně sloužit tím, co máme? Někdo dá dvě ryby a chleba, někdo obětuje kus svého života dětem, jiný službě v církvi. Jsme služebníci Páně. Proč by měla být Marie výjimečná? Ani okamžik jejího povolání úplně výjimečný nebyl. K Mojžíšovi, Abrahamovi, prorokům mluvil Bůh přímo. K ní přes prostředníka – anděla Gabriela. Její úkol, zdá se, alespoň podle Matouše, Marka a Lukáše, končí, jakmile Ježíš dospěje. Na základě čeho ji mám rehabilitovat? A skutečně záleží na tom, jak vážně Marii beru? Zanechala snad po sobě nějakou epištolu, evangelium nebo biblickou knihu? Není žádné evangelium podle Marie, nebyla ani mezi učedníky, ani vůdčí osobností prvotní církve.
Byl jsem v maturitním ročníku, když jsem objevil doma LP dvojdesku Antonína Dvořáka s názvem Stabat Mater. Pustil jsem si ji. U vážné hudby, myslel jsem si, se mi bude lépe učit. Od prvních tónů předehry jsem se ocitl ve vytržení. Skvostné, unášející dílo. Ta krásná hudba, líbezná, smutná, dojemná. Vzal jsem si obal desky a začal jsem si číst. Stabat Mater dolorosa, juxta crucem lacrimosa, dum pendebat Filius… Stála Matka bolestná, pod křížem plačící, zatímco Syn visel… Vrcholné duchovní dílo Antonína Dvořáka, které psal se zlomeným srdcem. V červenci 1877 se mu otrávila jedenáctiměsíční dcerka Růženka. Po vypití mléka, do kterého spadly fosforové sirky. Byla už druhou holčičkou, co mu umřela. První byla Josefka pár týdnů po porodu. Ten samý rok v září zemřel na neštovice jeho tříletý synek Otakar. Dvořák byl na dně. Ani po šestnácti letech skládání hudby neměl žádný úspěch. Byl varhaníkem u sv. Vojtěcha na Novém Městě pražském, učil soukromě klavír. Pobíral dávky, protože byli velmi chudá rodina. Do Stabat Mater vdechnul všechnu svou bolest a utrpení, které s manželkou Annou prožili. V té době nastal obrat, v němž toto oratorium sehrálo zásadní roli. Dvořák prožil Jóbův příběh na vlastní kůži.
Nejsem odborník na Dvořáka, ale mám za to, že tahle skladba přivedla k obrácení ke Kristu nejen Antonína Dvořáka. Mě přenesla, a ne jednou, tam do Jeruzaléma. Stál jsem tam s Marií, matkou sedmibolestou, s Antonínem Dvořákem a jeho Aničkou, stál jsem pod křížem, stejný hříšník jako oni, a hleděl jsem na umírajícího Syna, který tam trpí za naše hříchy. Plakal jsem s nimi nad bolestí Božího Syna, nad trápením jeho pozemské matky, nad ztrátou Dvořákových dětí, nad hříchem tohoto světa, nad mým hříchem, který křižuje milujícího Boha. Hleděl jsem na Marii trpící, jak pláče. Cujus animam gementem, contristatam et dolentem, pertransivit gladius. Matku Marii, jejíž duši žalostnou, sténající, trpící bolestí pronikl meč. Co jest to za člověka, kterýž by neplakal pro matku Kristovu, již vidí v takových mukách? Který není schopen zarmoucení pro matku Kristovu, rozjímání nad truchlící se svým Synem? Vidouc svého sladkého Syna umírat opuštěného, vydechujícího naposledy… Někde tady se zrodila moje láska k Marii, k trpící matce Kristově.
Apoštol Jan píše, že u Ježíšova kříže stála jeho matka. A když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom řekl Janovi: „Hle, tvá matka!“ V tu hodinu ji přijal k sobě.
Ježíš svoji pozemskou matku miloval. Tím, že ji svěřil Janovi, jí jako své matce náležitě prokázal úctu. Byl to jeho poslední čin, než zemřel. Marie byla před jeho zrozením dívkou, která netušila, co ji čeká. Poslechla Pána Boha. Vychovala spolu s Josefem Syna, ostatní sestry a bratry Jakuba, Josefa, Šimona a Judu. Byla na začátku Ježíšova působení. Možná stála stranou jeho činnosti, ale nebyla daleko. Byla u kříže s ním. Nevíme, jestli ho uviděla vzkříšeného, ale určitě byla mezi prvními, kteří obdrželi Ducha svatého. Marie musela být úžasná žena a přiznávám, snad i díky Dvořákovi – mám ji rád jako matku Kristovu.
