Vydrž ještě chvíli, Ukrajino

napsala Eva Macková

Venku se deštivou tmou probíjí světla pouličních lamp a reflektorů z provozu na přilehlé hlavní silnici. Chodníky jsou skoro prázdné. V novém kostele Církve bratrské v Litomyšli je ale živo. Začíná koncert ukrajinsko-českého souboru Sonjašnyk.

Prostor hlavního sálu je do posledního místa zaplněn, židle a lavičky jsou vyskládané otevřenými stěnami až do vestibulu. Celé pódium patří jim – víc jak dvacítce žen v šatech s typickou ukrajinskou křížkovou výšivkou, zpěváku Pavlu Helanovi a mladému smyčcovému kvartetu. Zní svižná, přesto molovými tóny i textem srdce se dotýkající Kalina. „Jedna kalina za oknem, jedna rodina za stolem…“ V kontextu reality dostávají slova hluboký význam. Zní z úst maminek, které z Ukrajiny se svými dětmi utekly před válkou. Své muže musely nechat tam. Mnoho z jejich blízkých je na frontě, někteří už v bojích zahynuli. Mnozí z jejich příbuzných a sousedů, kteří na Ukrajině zůstali, čelí zvláště v zimě velmi těžkým podmínkám, protože Rusko nepřestává ničit ukrajinské elektrárny a terorizovat civilisty po celé zemi bombardováním. „Jedna cesta domů…“ A pak Anežka ze smyčcového kvartetu, mladá maminka čtyř dětí, a její skvělé houslové sólo.

Písně střídají jedna druhou. Červona ruta, Chci být tvůj. Ukrajinsky, česky, soubor v sopránech i altech, sytý hlas Pavla Helana, housle, flétna, kytara. Potlesk. A další a další. Bolavě teskné melodie střídá smích. To když Pavel Helan se svým komediálním talentem zve na pódium ty, kteří umí na něco hrát. Když vysvětluje „techno“ na konci jedné zpívané modlitby. Chci být tvůj, dej mi, Pane, sílu žít. Učiň, Pane, se mnou zázrak svůj. Když prozrazuje, že se Svatba v Káně, zpívaná v moravském nářečí, zrodila z epizody, kdy na Valašsku v zasněžené noci málem přejeli psa. Pauza. Na stěně jede video, které staví celý ten pěvecký projekt na jasný základ – jak se to stalo, že se daleko za hranicemi jejich rodné země z rozsypaných, malých, černých a uzavřených semínek stal lán krásných, kvetoucích, zdaleka viditelných (a slyšitelných) Slunečnic. Pro koho a pro co tyhle Slunečnice zpívají. Komu už svým zpěvem pomohly. Iryna Daineka, jedna z nich, ve videu se svým manželem Viktorem popisuje drsné podmínky, ve kterých lidé v jejich zemi aktuálně žijí. Otevírají tak mnohým oči ohledně toho, co může pro člověka na Ukrajině znamenat i zdánlivě malá pomoc. Dva balíky plen pro seniory proti nákladům na bydlení, včetně elektřiny. Malé škrtidlo ve speciální lékárničce proti vykrvácení, na které na frontě umírá nejvíc vojáků. A vděčnost, se kterou tam přijímají lidé pomoc z České republiky jako dar od Boha. V publiku je naprosté ticho. I cvaknutí fotoaparátu by ho rušilo. Tak jen stojím, poslouchám… a tiše sleduji, co z prožívání duší prosakuje až do tváří přítomných. Někteří z nich byli malí, když se svět topil ve tmě druhé světové, jiní drží na klíně svoje děti, na jejichž budoucnosti jim záleží. A pak ty mámy na pódiu, které během těch tří let války udělaly, co mohly, aby její dopady na svoje vlastní rodiny aspoň trošku utlumily.

A znovu zpěv, Pavel Helan a soubor. „Vydrž ještě chvíli.“ V uličce mezi lidmi a pod pódiem ladně tančí čtyři dívky, nasvícené kužely luminiscenčního světla. A pak střih, z hlubin smutku a vlajícího šifonu rovnou do světla v rytmu radostné polky a ukrajinská národní – slavná Marusja. A za ní sólo Pavla Helana a ukrajinské Julie, na první dojem dívenky křehké jako Kvítek duše, o kterém zpívá. Štěstí všem – dej Bože! Atmosféra v sále je nabitá emocemi.

Na pódiu se ukazuje host – sólistka Národního divadla v Praze, mezzosopranistka Olha Poltorak. I tu sem dostala válka. Původně členka Oděské oblastní filharmonie Davida Oistrachova ujížděla se svými třemi dětmi před ruskou agresí do bezpečí. Přes pět zemí. V noci, ve sněhové bouři, přes rumunské Karpaty. Až do Prahy. Se Sonjašnykem se potkala na prknech Národního divadla, když tam soubor v listopadu zpíval. A z nečekaného setkání žen podobných osudů teď těží litomyšlské publikum. Nepřijela sama. Na stoličku mezi kvarteto a soubor usedá copatá dívenka v červených šatech – její dcera Žeňa s ukrajinským národním nástrojem, s bandurou. Sálem zní tóny podobné harfě a jasný hlásek, zpívající o lásce k Ukrajině. Pak zpívá i její máma. „Hospodin, pomyluj nas.“ A znovu Žeňa. A znovu taneční soubor, další video, další melodie z hlubin ukrajinských srdcí. Na závěr zní modlitebnou i koleda Pásli ovce Valaši. Koncert končí, sál nadšeně děkuje. Stopětadevadesát vteřin nepřetržitého potlesku, než ho Pavel Helan ukončí slibem přídavku. Neskláněj se, červená kalino, neskláněj se, slavná Ukrajino, my tě rozveselíme.“ Na několika tvářích v setmělém sále vidím slzy.

Účinkující odchází z pódia a publikum se s nimi loučí potleskem ve stoje. Ani venkovní deštivé pošmourno nemá moc vzít mi ze srdce tu atmosféru Vánoc, blízkosti i dálky, smutku a naděje. A v uších mi pořád ještě zní slova písně: Pane, smiluj se nad námi, Pane, smiluj se nad Ukrajinou.