Co muži odpoví, až se jich Pán zeptá
Nedávno jsem se při pracovním školení na předloktí jednoho evaluátora přesvědčila, že si ještě dnes nechávají muži vytetovat kosmickou loď Vostok 6, ve které Valentina Těreškovová strávila tři dny na orbitu Země. S problematikou, zda mají být ženy v církvi ordinované, ve staršovstvech nebo Radě, ale její příběh naprosto nesouvisí, právě jako celá první část textu Štefana Evina, která konstatuje fakt zrovnoprávňování žen ve společnosti v průběhu posledního století. Díky Bohu za to, ale je to zcela jiná debata.
Autor opravdu vymezuje hledání role žen v církvi otázkou, zda se má Boží lid řídit „spoločenským konsenzom, politickou väčšinou, ktorá prijíma zákony, aktuálnym kultúrnym trendom alebo Božím slovom?“ A církvím, které ženy ordinují, jako holý fakt podsouvá, že si vybraly ženy „nediskriminovat“ poplatně době. Jako by vůbec neexistovala možnost, že jejich (často velmi dávná) rozhodnutí, právě tak jako aktuální posuny uvažování v Církvi bratrské, vedou po jiné ose, než je slepé naplňování trendů doby. Že můžou být výsledkem hledání a zápasů o výklad Božího slova, proseb o vedení Duchem a moudrost, jak odpovědně spravovat Boží rodinu.
Všechny předpoklady, argumenty a závěry textu tak nakonec stojí na jediné otázce, totiž jak rozumíme Bibli. Autor implikuje, že existuje jeden jasný výklad Písma, který se ostatní věřící nebo dnešní doba snaží zastírat a rozmlžovat, protože je jim nepohodlný. Opravdu? Nedocházejí spíš v modlitbě a pokoře křesťané různých dob a míst k odlišným pochopením stejných textů? Bible je jako velká barevná vitráž, kterou nahlížíme Boha, a dobový kontext, ve kterém její části vznikaly, i ten, ve kterém ji dnes čteme, zbarvuje skla různými odstíny. V Bibli nečteme čiré informace, v Bibli poznáváme nadčasového Boha v barvách lidské kultury, oblečeného do jazykových metafor a dobových kontextů. Nelze ho v Bibli vidět přímo, však Bůh není ta umně poskládaná krásná mozaika barevných skel, Bůh je ten velký prostor za oknem, který toužebně nazíráme někdo modrý, někdo v kalné žluté, jako v zrcadle, jen v hádance, jako děti přes barevné ošoupané pravítko.
Kultura a společnost ovšem nejsou nadávky, nejsou samy o sobě padlou světskou prohrou, bez nich lidstvo zkrátka nemůže fungovat. Neukazuje Bůh sám k lidské kultuře velký respekt, když s lidmi v dějinách spásy jedná v souladu s kulturou jejich místa a doby? Jako vrchol pak nechá do lokální kultury vtělit svého věčného Syna, do nerovných pořádků a všelijak zohýbaných pravidel, aniž by většinu z nich komentoval.
Ani já nemám prostor komentovat většinu tezí, které text prezentuje jako jasné, přitom z biblických „řádů“ a „pořádků“ vyzobává osamocené akcenty, zatímco jiné pomíjí. Raději vám jen doporučím k poslechu rozhovor s docentkou Mireiou Ryškovou v podcastu Bez filtru. V mládí prožila povolání do kněžské služby, ale věděla, že se ve stávajících pořádcích její povolání nenaplní. Proto takovému Božímu volání nerozuměla. Bez hořkosti vypráví o dávné bolesti, když kdokoli z chlapců, v tajném studiu teologie daleko méně zdatný než ona a často i lecjak nezralý, jenom naznačil, že uvažuje o kněžské službě, jak všichni jásali, nekriticky ho podporovali a nosili na rukou. A když se ona v kruhu blízkých svěřila s tím podivným voláním, dostávalo se jí tvrdých odpovědí, že je pyšná, zpupná a touží po moci. Prožila život bez rodiny ve službě mladým lidem jako univerzitní teoložka, pro odmítání vedoucí služby žen ale nenašla v Bibli dostatečnou oporu. Když muži zas a znovu rozhodují za ženy a učí je, co od nich Bůh chce a k čemu je volá, vytane mi pokaždé na mysli tvrdý Ježíšův výrok o těch, kdo nakládají na druhé břemena, kterých se sami prstem nedotknou. Zatímco „tradicionalisty“ často citovaný Pavel hovoří ke konkrétním mužům a ženám v konkrétních sborech před dvěma tisíciletími, Ježíšova podobenství zůstávají velmi univerzální. To o hřivnách se mi zdá šité naší situaci na míru. Ženy, polovinu celé církve, vnímám jako hřivny plné obdarování a potenciálu. A muže jako správce, kteří kdysi – kdy ještě hrálo v životě roli, kolik kdo dokáže pobít nepřátel, unést nákladu a menstruace vyřazovala ženy z provozu – dostali hřivny do správy. Někteří to risknou. V Kristu ani muž, ani žena. Nemají přímé podklady, jasné instrukce, ale podnikají. Vidí ovoce, tak množí svěřené. Jiní se upřímně a opravdově bojí, aby náhodou neudělali něco špatně. Aby nenahněvali Boha. Aby zůstali svatí, aby náhodou nepřestoupili nějaké ustanovení. A tak ženy do vedení nepustí a hřivnu v dobré víře zakopou do země. Pán odjel na dlouho, ale jednou se vrátí. A bude účtovat. Co mu muži odpoví, až se jich zeptá, proč nepustili ženy mezi sebe? Pane, vidíš, zachovávali jsme všechno, co jen šlo, ustáli jsme tlak doby i ženské lobby, protože jsme věděli, že jsi přísný, bereš, co jsi nedal, a sklízíš, co jsi nezasel?
Spekulovat o zúčtování se nesluší, nesmírně se ale těším, až si budeme na nebeské hostině vyprávět veselé historky z padlého světa, z dob, kdy nám všem scházelo plné poznání. Přidám k dobru tu o panoptikálním učení o církevním dělení pravomocí a autorit, kdy má vyučování na konferenci organizované mojí denominací, kam mě vyslal můj sbor, úplně jinou váhu než kázání v mém sboru mé denominace. Ráda přidám k dobru, jak jsem psala do celocírkevního časopisu, což bylo naštěstí úplně jedno, tam je to nezávazné, zato v místím sborovém plátku by mi musel dělat korekturu bratr kazatel nebo někdo jiný s nezkaleným poznáním pravdy a náležitou fyzickou výbavou.
