Vzory chvály a uctívání 2.
Židům 11 – „Věřil, a proto…“ Víra projevující se na skutcích.
Uctíváním v církvi nazýváme prostor věnovaný chválám a zpěvu. Ve své podstatě je to ale vnitřní postoj člověka, bez kterého by byly všechny chvály prázdné. V Bibli máme mnoho příkladů o tom, co je uctívání, jak se může projevovat v konkrétních reakcích. Postupně si budeme představovat některé z těchto osobností.
Abraham
Abrahama známe jako muže, který měl s Bohem speciální smlouvu. Hovoří se o něm jako o praotci izraelského národa, zakladateli. Proč ale právě Abraham? Co na něm bylo, že si Bůh vyvolil právě jeho?
V životě Abrahama nastaly nejrůznější situace. Kdybychom však sledovali jeho reakce, uvidíme, že často měl postoj uctívání.
Na začátku dostává Abraham od Boha pokyn: „Odejdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Učiním z tebe veliký národ a požehnám ti. Zjednám ti veliké jméno a budeš požehnáním. Požehnám těm, kdo ti žehnají, a toho, kdo ti zlořečí, prokleji. Všechny rodiny země dojdou požehnání v tobě.“ (Genesis 12,1–3) Tato promluva odkrývá mnohé. Nejprve, že Abraham žil s Bohem, jinak by k němu takhle Bůh nemluvil. Život s Bohem pro Abrahama znamenal víc než cokoli jiného – víc než bezpečí, rodinné vztahy, domov. To neznamená, že by pro něj tyto věci nebyly důležité, ale nejdůležitější pro něj byl Bůh. To byla jeho priorita. Abraham proto poslechne Boží pokyn, vydává se na cestu a Bůh jde s ním.
Výše zmíněný Boží pokyn nám připomíná zaslíbení, že Abraham bude požehnáním. Vnímáme i my tuhle výzvu a výsadu? Výsadu, že tam, kde jsme, můžeme být požehnáním pro své okolí? Co s námi přichází a co po nás zůstává? Abraham opouští svůj domov a putuje. Až když dojde do Kanaánu, Bůh mu řekne, že to je ta země, kterou dostane. Jak na takové zaslíbení reaguje Abraham? Postaví oltář. Krátce na to Abraham opět jde dál, opět postaví oltář. Takto si Abraham vyznačuje a připomíná místa, která pro něj byla důležitá (respektive důležitá v jeho vztahu s Bohem), a vzývá na nich Hospodina. Nabízí se nám tak otázka: Jak si my připomínáme, co pro nás Bůh dělá? Abraham moc dobře věděl, jaký je člověk jako stvoření, jací jsme my všichni. Že naše vzpomínky se po čase zploští, naše zážitky víry jsou „zlogičtěny“, že si začínáme říkat, jestli přece nebylo jasné, že se to takhle taky může vyvinout… Díky oltáři si ale Abraham bude navždy připomínat: Ne, to díky činu a moci Hospodina.
Abraham ale také chyboval. Jednou lhal ze strachu, že by byl zabit, později, když se nachází ve filištínském městě. Obě situace ukazují Abrahamův strach, protože jeho žena Sára byla „až moc“ krásná. Místo důvěry Bohu se bál. Sára byla odvedena ke králi a Bůh musel zasáhnout, aby se mohla vrátit k Abrahamovi.
Později se v životě Abrahama ukáže jeho vztah k Lotovi. Když byla Sodoma a Gomora napadena, Lot byl odvlečen do zajetí. Abraham ale bojoval, přestože Sodoma a Gomora nebyla spravedlivými městy. Dokázal Lota zachránit. Z kořisti si také nic nechtěl vzít. Abrahamovu štědrost můžeme v jeho příběhu vidět již dřív – když Lot a Abraham přicházejí k Negevu, bylo jasné, že země nebude oběma stačit, Abraham proto navrhl, že se rozdělí. Nechává ale Lota, aby si vybral jako první, kde chce přebývat. Ten si vybral na pohled úrodnější zemi. Abrahamovi tak zbyla země, která vypadala na pohled hůř. Víme ale, že se i na této půdě Abrahamovi neskonale dařilo.
Bůh zaslibuje Abrahamovi ochranu a dědice. A společně uzavírají smlouvu, nezrušitelnou smlouvu. Abraham je věrný a spolehlivě ji dodržuje. Jak často my dodržujeme sliby, které jsme dali Bohu? Možná jsme je dali trošku lehkovážně, časem jsme na ně zapomněli, případně omlouvali vlastní neschopnost je dodržet. Jako kdybychom se sami rozvázali ze smlouvy, kterou jsme si sami vymysleli (Bože, prosím pomoz mi, já už to neudělám/budu se víc modlit/budu víc žehnat/budu se méně hádat… Jen mi teď pomoz!). Ale Hospodin je ve svých smlouvách věrný.
I přes snahu Sáry vzít vše do svých rukou Bůh nakonec dává Abrahamovi slíbeného dědice, i když už je to v době, kdy je Sára příliš stará na to být matkou. Pro Boha však není nic nemožné. Abraham měl ještě další úkol – má učit své syny zachovávat Hospodinovu cestu, aby se splnily Boží sliby. Synové mají konat spravedlnost a právo v místě, kde to nebylo přirozené. Vzpomeňme na Sodomu a Gomoru. Abraham sám je dobrým příkladem člověka, který dodržuje Hospodinovy pokyny, zároveň je aktivní součástí místní kultury – uzavírá dohody, smlouvy, spojenectví apod.
Na známém příběhu o obětování Izáka se nám pak připomíná, že Hospodin je jiný než ostatní bohové – nežádá dětské oběti. Zároveň se příběhem otevírá i otázka pro nás: Co jsem ochoten obětovat pro Hospodina? Co mám v životě na prvním místě a možná rozptyluje moji pozornost od Boha? Další výzvou, kterou nám postava Abrahama přináší, jsou vztahy v širší rodině. V Jozue 24,2 se jasně píše, že ostatní sloužili jiným bohům. Přesto s nimi Abraham udržuje vztah. Hledá dokonce v jejich kraji i manželku pro Izáka. Ta nemohla pocházet z kananejského národa, protože uctívali Molocha. Abraham svěří tento úkol svému služebníkovi, protože sám je starý a nemůže se vydat na cestu. Služebník úkol splní.
Na mnoha místech ve Starém i Novém zákoně se odkazuje na příklad a víru Abrahama. V Galatským 3,6–7 se píše, že Abrahamova víra a z ní plynoucí skutky se staly jeho spravedlností a spásou. Ostatně to je opětovně napsané i ve známém textu v Židům 11, kde je připomínán jako příklad víry, vytrvalosti, trpělivosti a poslušnosti Bohu.
„Chceš snad poznat, ó nerozumný člověče, že víra bez skutků je neúčinná? Cožpak náš otec Abraham nebyl ospravedlněn ze skutků, když na oltář obětoval svého syna Izáka? Vidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že v těch skutcích se stala víra dokonalou. I naplnilo se Písmo, které praví: ‚Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počteno za spravedlnost‘ a byl nazván Božím přítelem. Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne jen z víry.“ Jakub 2, 20–24 Jakkoli se Abraham po odchodu z Uru usadil v Cháranu, stále bydlí ve stanech, protože tamní místo vnímá jako cizí. „Očekával totiž město mající základy, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh.“ (Židům 11,10) Vyhlížel dál to, co Bůh pro něj a jeho potomstvo měl připravené.
