Z duše mi plyne hudba
Jsi klavíristka, zpěvačka a skladatelka. Čím z toho se cítíš být nejvíc a proč?
V dnešní době asi tou kombinací. Ale měnilo se mi to v průběhu života. Hra na klavír mě hodně chytila na druhém stupni základní školy, kdy jsem hrála hodiny denně, a myslím, že tak do druháku na střední byl pro mě klavír to hlavní, vlastně i taková moje identita. Většinu střední školy jsem strávila zpěvem a s kytarou v ruce. V té době jsem si uvědomila, jak moc mě zpěv baví. A zpívám dodnes, občas aniž bych si toho byla vůbec vědoma. Myslím, že mnou melodie tak prostoupily, že jsou mojí neoddělitelnou součástí. (úsměv)
Přibližně od vysoké školy jsem začala víc skládat. A po svých různých érách jsem se vrátila ke klavíru jako ke svému dominantnímu nástroji, který nevnímám jako doprovodný nástroj, ale jako nástroj, kterým taky promlouvám, jako svůj druhý hlas, kdy se zpěv i nástroj vzájemně doplňují a dořeknou to, co ten druhý má na mysli. Nejšťastnější jsem asi ve chvíli, kdy můžu sedět u piana, hrát a zpívat nějakou svoji píseň, která je pro mě v něčem důležitá, promlouvá ke mně, a vidím, že proti mně sedí někdo, kdo ví přesně, o čem zpívám, kdo je na stejné vlně.
Ale pravda je, že tohle není moje typická kapelní situace, tam mívá můj nástroj specifickou funkci v rámci fungování té skupiny, kde hudebníci musí brát ohledy na ostatní, aby si svou hrou navzájem, a tím pádem ve výsledném zvuku, nepřekáželi. To, co jsem popsala před chvílí, zažívám v podstatě výhradně při hraní se Světlem.
Mluvíš o skupině Světla Stín. Můžeš ji přiblížit?
Je to šansonový projekt, holčičí trio – zpěvačka Petra Škorpíková, Helén RockHousle, nástroj netřeba představovat (úsměv), a moje piano. Přímo pro Péťu napsal před lety její kamarád Jiří Zygma několik šansonových písní. Přibližně před rokem a půl nám je Péťa poslala s tím, že by měla chuť je hrát. Měla jsem v té době několik zhudebněných básní (Žáčka, Hraběte, Seiferta…), rozhodly jsme se, že to spojíme dohromady, a tak vznikl projekt Světla Stín, který obsahuje právě autorské šansony a zhudebněné básně českých spisovatelů. Některé z mých písní zpívá Péťa, některé já – a to jsou ty momenty, kdy se mi propojí mé niterné hudební vyjádření zpěvem a klavírem současně.
Od letošního roku vystupuješ s novým uskupením Samaritán, kde jsi hlavní zpěvačka a téměř výhradní autorka repertoáru. Co tě vedlo k založení nového hudebního tělesa?
Chodím do CB na Smíchově, kde jsem před deseti lety s takovou věkově nesourodou skupinou dětí až mládežníků založila Hudebně pěvecké uskupení. Šlo původně o tzv. besídkové nedělní zpívání při bohoslužbě. Měla jsem dojem, že i ty děti můžou do shromáždění přijít s něčím, co je nové, neoposlouchané, co bude k posluchačům promlouvat a co je překvapí. Tak jsem začala přímo pro to naše HPU skládat nové písně. A myslím, že i ty děti (tedy ve věku cca 9–22 let) v tom viděly smysl, a i po letech, když se s některými bavím, tak vzpomínají na to, že to byla pro ně (stejně jako pro mě) radost. Po covidu, a i vlivem dalších skutečností Hudebně pěvecké uskupení už neexistuje, ale mně zůstalo mnoho písní, které pro mě svým obsahem byly stále aktuální, ale nehodily se například žánrově k tomu, abychom je hráli se skupinou SouZnění. A můj bratr Daniel mi nasadil do hlavy myšlenku, když mám tolik písní, jestli bych neuvažovala o založení další hudební skupiny. A jelikož jsem od doby covidové zvyklá sledovat bohoslužby i v jiných sborech, všimla jsem si, že v Černošicích hrává skupina kluků, jejichž hudebnost mě hrozně bavila. Časem jsme se skamarádili a jsem šťastná, že mají chuť hrát a tvořit se mnou.
Jaké je pro tebe postavit se do čela a být nejen na pódiu hlavní tváří kapely?
Hodně složité. Od dětství jsem dost trpěla tím, že mě sice hudba naplňovala, vždycky to pro mě byla jedna z největších radostí, ale nebyla jsem schopná hrát před lidmi – pokud šlo o něco „formálního“, zkrátka vystoupení. Bylo to pro mě utrpení, strašná nervozita, kromě doprovázení při bohoslužbě (kde se mi první dva roky klepaly ruce při každé písni), jsem jakékoli veřejné hraní odmítala a vyhýbala se mu, jak to jen šlo. Ještě na vysoké škole jsem si o tom povídala s psychologem Jindřichem Kabátem a říkala jsem mu, že toužím hrát, ale zároveň to nedokážu, protože mě to pokaždé úplně paralyzuje. A on mi řekl: „Po třicítce se to zlepší.“ (směje se) Nevím, jestli mi to chytře vsugeroval, nebo jestli je to fakt pravda, ale pamatuju si přesně ten moment, kdy jsem vylezla před lidi, hrála a prvně v životě zažila pocit úplného klidu a radosti.
Tento milník se mi tedy podařilo překonat a já jsem se naučila cítit dobře u piana. A časem i zpívat u piana. Klavír – to byla (a je) pro mě taková bezpečná zóna, kde se člověk trochu schová. Ale protože mám v kapele skvělého pianistu Matěje Košťáka, tak už tam moje hraní bylo naprosto zbytečné a mně zůstala jen ta role zpěvačky. A to byla velká výzva. Několik prvních veřejných hraní se Samaritánem pro mě byl velký stres, u každé písně jsem přemýšlela, jak stát, aby se mi neklepala kolena, ale díky Bohu i na tuhle svou novou hudební pozici si začínám zvykat a poslední koncert už jsem si prožila celý úplně v klidu. Pravda je, že to byl malý komorní prostor, tak uvidíme, jak to bude dál, ale mám naději. Je to ale i tím, když má člověk dobré zázemí a cítí v lidech z kapely oporu a že v tom jsme spolu.
A teda ještě složitější než zpívat je pro mě prokládat ty písně nějakým chytrým slovem. Jak to zvládám, se přijďte někdy podívat. (směje se)
To, co hraješ, často sama celé tvoříš. Slova písní jsou často modlitbami. Modlíš se písněmi?
Málokdy píšu text. Tak jak z mojí duše přirozeně plyne hudba, tak slova skoro vůbec. Ta na sebe nechají někdy čekat hodně dlouho a jsem ráda, že mám kamaráda Libora Duchka, který je slovem obdařen a svými texty mě roky zásobuje. Několik textů písní jsem ale napsala a asi úplně všechny jsou modlitbami. Řekla bych, že možná je to pro mě trochu i taková terapie, že zpívám o pro mě hodně niterných věcech, ale ne neadresně, naopak právě všechny směřuju k Bohu. Někdy se svěřuju, někdy třeba hledám a čekám odpovědi. Ve svých písních otvírám hodně bolestí (očisti, Pane, duši mou, daruj mi prosím pokoj, než zahalí se dnešek tmou, mé staré rány zahoj, prosím, zahoj), strachů (někdy jdu spát a bojím se, co mě čeká, několikrát zmizet chci do daleka), ale taky třeba touhy (do temna, do nocí chci být světlem, bloudícím pomoci najít Betlém). Ve své zatím poslední písničce Bohu děkuju. Za drobnosti i za ty největší dary. V poslední době jsem hodně přemýšlela o tom, jak důležité je, když je mysl nastavená k vnímání a prožívání vděčnosti. Obávám se, že když není v popředí vděčnost, přijde něco jiného, co bude chtít zaujmout její místo – negativita, stěžování si, nespokojenost… a pak je ten život o to těžší, a i ta naděje ze zorného úhlu mizí. Moc doufám, že až do smrti budu Bohu hlavně děkovat.
Co pro tebe osobně znamená hudba, kterou hrajete s Shirim Ashirim?
Do Shirim Ashirim jsem se dostala před pár lety, když se odstěhovala jejich flétnistka. Sice jsem hrdá absolventka asi tak roku a půl hry na altovou flétnu na ZUŠ, ale nemám ambici přebírat roli sólového dechového nástroje asi v žádném hudebním uskupení na světě, a to ani v době krize. Takže některé pasáže, které Míša hrála, hraju na piano, jinak zastávám spíš funkci dalšího harmonického nástroje. A musím říct, že ta hudba mě strašně baví. Je to úplně jiný žánr, než jsem kdy hrála a asi než kdy hrát budu. Písně jsou emocionální, hluboké i hodně temperamentní. Je to skupina, která v současnosti hraje spíše sporadicky, ale užívám si to. Tu samotnou hudbu, ale i hraní s tak zajímavými lidmi, jako je Tomáš Najbrt (a jeho asi čtyřicet nástrojů), Renáta Ulmannová (charismatická a stále usměvavá zpěvačka), Daniel Matulík (který si pamatuje zpaměti nejen, co má hrát on (a ani to nechápu), ale i co mají hrát všichni ostatní a nebojí se nám svými návodnými pohledy nenápadně radit) a Tomáš Knotek (jehož bicí i neortodoxní smysl pro humor miluju).
Máš přehled o tom, kolik písní nebo hudebních skladeb už se ti z duše obtisklo do notového záznamu a znělo éterem pro druhé?
To popravdě nemám… Ale k čemu se pravidelně vracím, je jeden z letních koncertů mladých zpěváků Effathy, pro který jsem měla za úkol složit několik nových písní. Moc děkuju Jakubovi Chráskovi, který písně, které jsem napsala, dokázal skvěle zaranžovat do vícehlasů pěveckého sboru. Když mi pak Roman Toušek posílal záznam z toho koncertu, tak to byla velká radost. Když si někdo vezme za své písně, které složíte, a přidá to nejlepší ze sebe, aby ty písně mohly promlouvat k dalším lidem, tak to je pro mě pocit štěstí, který se ani nedá popsat.
Tohle jsem psala klukům po první zkoušce Samaritána, kam jsem přinesla své dvě písně na ukázku, oni vzali nástroje a já jsem sledovala ten proces, kdy všichni dávají dohromady své talenty a veškeré soustředění, aby z vašich písní udělali to nejlepší, co můžou. Tehdy jsem jim napsala, že po dnešku zase o kus víc chápu, co to znamená dostat něco z milosti, a ne za zásluhy, protože vytvářet něco s takhle skvělými lidmi jsem si fakt nezasloužila. Cítím za ně velkou vděčnost a těším se na další hraní. A tímto zdravím (kromě již zmíněného Matěje) jeho bratra Mikuláše Košťáka, Mikuláše Hubáčka, Kubu Ranše a Jakuba Drahokoupila.
