Církev tu není pro sebe

Proč si myslíte, že je evangelizace neustále nejdůležitějším úkolem církve?

Jsem přesvědčen, že evangelizace je ten nejdůležitější důvod, proč je církev na Zemi. Kdyby nebylo Kristova poslání, povolání pro církev, aby vyšla a nesla evangelium všemu stvoření, tak tady nemusíme být. To si nás Pán Ježíš může vzít rovnou k sobě a bylo by nám všem líp. Ale jsem přesvědčen, že církev je tady právě proto, aby dosvědčovala evangelium, aby ho šířila mezi lidi. Myslím, že není důležitější věc v životě sborů. Všechno ostatní chápu jako jakýsi doplněk k tomu, aby sbory mohly fungovat. Já jsem uvěřil ze světa, když mi bylo 18 let, krátce před maturitou. A první věc, kterou mi Pán Bůh zjevil, byla, že mým povoláním je kázat Boží slovo, ať přijdu vhod, nebo nevhod, jak píše apoštol Pavel Timoteovi. Evangelizace je naprostý základ.

Myslíte, že to tak vnímají všichni členové sborů?

Problém někdy bývá u křesťanů, kteří v církvi vyrostli, kteří tam mají rodiče a v podstatě od besídek do církve chodí. Je potřeba lidem, zvlášť těm, kteří jsou od malička věřící, zdůrazňovat, proč tady církev je a co má dělat. Ze své zkušenosti vím, že i lidé, kteří mají ve sboru svěřené konkrétní služby, tak pokud vyrostli v křesťanských rodinách, někdy úplně nechápou, proč by měli evangelium nést nevěřícím kolem. Je jim to nepříjemné, nabourává to jejich komfort, možná tu bublinu, ve které se pohybují. Mám pocit, že takové ty křesťanské „klany“ jsou trochu uzavřené, mají určité bariéry a žijí ve svých bublinách. A takoví lidé mají problém vnímat okolní svět. Na Slezsku je koncentrace křesťanů mimořádná a vlastně nepotřebují s nevěřícím světem víc komunikovat, kromě toho, že chodí do zaměstnání nebo do školy. Překvapuje mě, že i dlouholetí křesťané, služebníci v církvi, když se zeptám, jestli by se nechtěli zapojit do nějaké misijní aktivity, tak někdy odpovědí, že k nevěřícím lidem nemají žádný vztah, nevědí, jak to dělat, nemají potřebu a ani se nechtějí do takových věcí zapojovat.

V čem podle vás spočívá rozdíl mezi nově věřícími ze světského prostředí a těmi, kteří vyrostli v církvi?

Ti, kteří přišli relativně nedávno k Pánu Ježíši ze světského prostředí, vůbec nemají problém nést evangelium dál, naopak jsou nadšení z Ježíše, jsou nadšení z Ducha svatého, jsou nadšení i ze sboru a prakticky okamžitě začínají zvát své příbuzné, své přátele. Takže potom nastane v Alfě řetězový efekt, kdy uvěří jeden člověk ze světa a pak je schopen přivést řadu dalších.

Co podle vás může pomoci církevním sborům stát se otevřenějšími a přijímajícími vůči novým lidem?

Přiznám se, že nevím, jak to změnit, a doufám, že to změní Duch svatý v jejich srdci. Myslím, že je důležité, aby starší sborů, kazatelé, pastýři dokázali sbory vést a motivovat k tomu, aby se více otevřeli veřejnosti. Nebát se. Naopak, připravit se na každonedělní nebo i každodenní přijímání nových lidí. To je opravdu velká výzva a je potřeba o tom mluvit. Alfa může být jednou z cest. Mojí nadějí je, že strhne i lidi z církevního prostředí, aby pochopili, že to je důvod, proč tady církev je a k čemu je Pán Ježíš povolal.

Kdy jste se poprvé setkal s Alfou?

To bylo někdy v devadesátkách. Myslím, že to bylo na nějakém semináři nebo konferenci o Alfě v Praze. Nejprve jsme ji dělali v Opavě, později jsme ji pořádali jak pro mládež, tak pro dospělé v Táboře. Tenkrát to byly spíš „vlaštovky“, jednorázové akce a potom několik let nic. Až v Třinci jsme ji uchopili systematicky.

Jaký v tom vnímáte největší rozdíl?

Systematicky lidi vedeme k tomu, aby chodili na Alfu a aby začali chodit také v neděli. Snažíme se o jeden až dva běhy Alfy ročně. Křtíme, pokud se někdo obrátí. Rozhodli jsme se do toho zapracovat The Chosen Clubs. Máme v plánu pravidelně na podzim dělat kurzy Alfa a na jaře The Chosen Club. Tak budeme lidi propojovat se sborem ještě skrze další aktivitu.

Přijde vám něco na Alfě výjimečné?

Asi nejlepší je ta atmosféra a to, že se člověk nemusí bát pozvat v podstatě kohokoliv. Nezaznívají tam žádné složité teologické věci. Neměla by tam být formální, škrobená atmosféra, naopak je to přátelské posezení. Mně připadne úžasné, že se na Alfě sejdou lidé, kteří se nikdy předtím neviděli. Přijdou lidi, kteří nikdy předtím nebyli v církvi. Po třech setkáních už si všichni tykají a píšou si na sociálních sítích a nejpozději po víkendu Alfy o Duchu svatém jsou z nich přátelé. A když kurz končí, tak by byli nejradši, kdyby Alfa měla ještě dalších deset pokračování. A to je super. Asi jsem zatím nenarazil na misijní aktivitu, která by měla podobný účinek.

Jak to probíhá prakticky?

Děláme Alfu pro dospělé, používáme videa, nemáme živého řečníka. Z mého pohledu je to jednodušší a videa jsou opravdu perfektně udělaná. Rozjíždíme Alfu se skupinou služebníků, většinou je to čtyř až pětičlenný tým, který se o to stará. Primárně zveme lidi, kteří se začali objevovat na nějakých našich aktivitách. To znamená lidi, kteří přišli v neděli nebo přišli na skupinku, ale nejsou členy sboru, někteří nejsou ani obrácení. Pozveme je na Alfu a zároveň se snažíme měsíc až dva předem motivovat lidi ve sboru, aby pozvali ještě další. Sejdou se přátelé, spolupracovníci nebo příbuzní. Na kurzu se tak objeví lidé známí od vidění, ale i úplně nové tváře. Počet účastníků se pohybuje od 10 do 20 lidí.

Jak těžké je Alfu ve sboru nastartovat?

Pokud máte aspoň dva schopné organizátory ve sboru, kteří jsou schopni se zastoupit, tak není problém Alfu zorganizovat. Ke všemu jsou manuály, propagační materiály. Je dobré si je projít a funguje to velmi dobře.

Zní to snadně. Jak složitá ve skutečnosti organizace je?

Je potřeba, aby za Alfu byl po stránce organizace zodpovědný někdo, kdo to umí. Zcela určitě k tomu musíte mít obdarování. Nedokážu si moc představit nějakého chaotika, který by všechno řešil na místě. Je potřeba připravit místnost a techniku. Na začátku je teplá večeře. Máme ve sboru skvělé kuchařky, takže navaří a upečou. Pak pouštíme jeden díl videa, které vzniklo ve Velké Británii. A pak je prostor pro diskuzi. Když je nás víc než deset, dělíme se na dvě skupiny a každá má svého moderátora. Snažíme se, aby program netrval více než dvě hodiny. V každém průměrně velkém sboru se ti správní lidé najdou. A pozor, jednou z výhod Alfy je, že absolventi kurzu můžou hned v dalším běhu fungovat jako služebníci. V podstatě ani nemusí být nutně obrácení.

Jak pracujete s účastníky Alfy po kurzech?

Je to různé. Ti, kteří mezi námi byli už před Alfou, zpravidla udělají během Alfy výrazné kroky, jak směrem k Pánu Ježíši, tak ke společenství a brzo po Alfě může přijít křest a stanou se členy sboru. Nesmí vás překvapit ani to, když frekventanti kurzů začnou chodit do jiných sborů. A pak jsou lidé, kteří po Alfě v kontaktu nezůstanou, případně už v průběhu kurzu přestanou chodit. I když atmosféra je na Alfě přátelská a evangelium je podáváno hodně nízkoprahově, pro některé lidi to je stejně tak řečeno „pecka“. Moje zkušenost je, že to jsou zpravidla lidé, kteří mají zkušenost z tradičních církví a mají svoji představu, jak by mělo křesťanství vypadat. A když přijdou na Alfu, tak jim to připadne příliš volné.

Je nějaké téma, které si musí pořadatelé předem vysvětlit mezi sebou?

Alfa je principiálně pro kohokoliv. Ale rozumím tomu, že pro některé typy společenství to může být problém, zvláště pro společenství, která jsou hodně uzavřená, až vyhraněná vůči jiným církvím. Další problém, který někdo může vnímat, je, že víkend Alfy je zaměřen na křest Duchem svatým a na dary Ducha svatého. Pokud tomu církev nevěří, snaží se to téma vynechat, přeskočit. Připomíná mi to výrok pastora Johna Wimbera, který vzpomínal, že když dříve neměl s Duchem svatým zkušenost a na pokračování vykládal o nedělích První list Korintským, došel k jedenácté kapitole, přeskočil dvanáctou o duchovních darech, vyučoval třináctou kapitolu o lásce, pak zase přeskočil čtrnáctou o duchovních darech a pokračoval do konce. Pokud to takhle v nějakých církvích je, tak s Alfou asi budou mít problém. Proto je dobré, když si nejdřív ta církev zpracuje, co vlastně chce a jakým směrem chce jít.

Jaký dojem může udělat vaše bohoslužba na člověka, který přijde poprvé a není z církevního prostředí?

U těch, kteří přijdou na Alfu poprvé a nejsou „políbení“ církevním prostředím, je vždycky otázka, jak zpracují to, co vidí a slyší, když přijdou na nedělní bohoslužbu. Z naší zkušenosti víme, že lidé s nedělní bohoslužbou problém nemívají. Můžou být překvapeni, že církev nevypadá například tak, jak si ji pamatují z dětství: hrobové ticho a neustálé vstávání a sedání v lavicích. Myslím si, že nejdůležitější je, aby příchozí církev nevnímali jako tradici, ale cítili, že tam proudí Duch svatý. A že slovo není vyučování ve smyslu předávání vědomostí, ale něco, co motivuje, proměňuje, co lidi vtahuje do změn.