Vnímáte osobně v souvislosti se situací ve světě nejistotu z budoucnosti? Jestli ano, v čem konkrétně?
Pavla Průšová, CB Praha Žižkov
V této souvislosti osobně nejistotu z budoucnosti nevnímám. Dění za našimi hranicemi u mne sice vyvolává různé otázky, představy a někdy i naprostý údiv, ale jednak si uvědomuji, že nám dostupné informace nemusí být zcela objektivní a pravdivé, a pak si také hodně vybírám, čím budu zaměstnávat svou mysl. A protože většina zpráv ze zahraničí by mohla směle posloužit jako dostatečný denní základ pro udržení stabilní hladiny obav, věnuji jim jen omezenou pozornost. Také se snažím neznepokojovat se věcmi, které nemůžu nijak ovlivnit.
Některé světové události, které s napětím sledujeme, mě ale přivedly k intenzivnějšímu prožívání každodenní vděčnosti i za zdánlivě malé a „samozřejmé“ věci, které by mne dříve ani nenapadly. Kde ale silně vnímám nejistotu s výhledem do budoucnosti, jsou oblasti, které nijak nesouvisí se zeměpisnými hranicemi. Mám na mysli mezilidské vztahy, důsledky převrácených hodnot, úpadku morálky, sobectví, pohodlnosti, absence studu, povyšování formy nad obsahem, práv bez povinností atd. A jako matka mám obavu o budoucnost generací našich dětí a vnoučat. Dokáží v manželství překonávat překážky a odpouštět si, nebo se rozvod stane i pro křesťany normou? Budou ochotni přebírat zodpovědnost a vytrvat? Budou mít zdravý vztah k práci i ke službě? Povedou své děti ke Kristu? Budou brát Boží slovo jako svůj denní chléb, anebo jen jako dezert k mimořádným příležitostem? Budou si naše vnoučata vybírat pohlaví? Zde vnímám svou odpovědnost, že i na mně záleží, jak ovlivním následující generaci, a to nejen ve vlastní rodině.
Marek Jech, CB Bystré
Ano, cítím nejistotu z budoucnosti. Ne proto, že bychom byli slabí. Právě naopak – Evropa a Česko jako její součást má ekonomickou sílu, technologie i demokratické hodnoty, které fungují. Děsí mě ale, kolik lidí se rozhodlo tyto hodnoty opustit. Když nás Rusko oficiálně označilo za nepřítele, neměli bychom to zpochybňovat. Roky proti nám vede informační válku a je to možná jediná oblast, v čem je tahle země úspěšná. Ale díky čemu? Zneužívá naší vlastní svobody.
Část společnosti se rozhodla věřit „alternativním“, často šokujícím informacím víc než vlastním bezpečnostním složkám. A pak se divíme, že někteří politici hlasují proti Ukrajině, proti Evropě – tedy proti nám. Výměnou za co? Za voliče, které jim toto alternativní informační prostředí rádo nasměruje.
Demokracie neznamená, že umožníme komukoli šířit lži, ale že jsme připraveni svobodu, kterou přináší, bránit. Víru v Boha jsem vždy považoval za hodnotu, za kterou stojí za to položit život. Dnes stejně vnímám i svobodu a svou rodinu. Není to patos, ale hluboké přesvědčení, že tyto hodnoty mají vyšší cenu.
Demokracie ale nepadá pod tlakem tanků, ale pod volbou vlastních občanů, kteří ji přestanou chtít. Jak tedy budovat jednotnou společnost? Tím, že budeme vnímat ty, kteří se cítí být stranou. Drobnými skutky lásky – můžeme koupit nákup osamělému seniorovi, místo odsuzování pomáhat. Lidé, kteří nejsou izolovaní, méně tíhnou ke krajním řešením.
V mladých lidech vidím naději. Jsou obezřetnější a vnímavější k proměnám světa než my. Na nás je předat jim demokracii v co nejlepším stavu. Nejistota se může změnit v jistotu – pokud budeme vědět, kdo jsme a čemu čelíme – a že jsme silní, jen když držíme při sobě.
Natalie Vaškevič, Ukrajina
Do České republiky jsem utekla se čtyřmi dětmi. V červnu se budu na Ukrajinu vracet – mí rodiče potřebují pomoc. To, co vidím ve své rodině, je obrovská Boží milost. Dívám se i na to, co se děje ve světě, jak se všechno zhoršuje, a myslím si, že druhý příchod Krista není daleko. Někteří lidé zůstanou na zemi v době soužení – a v Bibli se píše „blaze tomu, kdo se dočká 1 335. dne“. Nevím, jestli budu mezi těmi, kteří budou při vytržení církve – byla bych ráda, protože si nejsem jistá, jestli bych v době soužení obstála. I učedníci se po Ježíšově zatčení rozprchli. Ale pak dostali od Boha moc Ducha obstát. Jediná jistota pro budoucnost je v něm, v Ježíši. Každý zvlášť potřebujeme najít osobní vztah s ním a přijímat individuální zjevení pro sebe, pro rodinu, každou zemi. To je možné jen na kolenou a prostřednictvím Božího slova. Bůh svému lidu zjevuje, co má dělat. Ukrajina měla velký vojenský potenciál, ale Rusko nám ty zbraně vzalo – výměnou za fiktivní bezpečnostní garance. Podvedli nás. Nemáme fyzické zbraně, které by nás chránily, ale zůstaly nám zbraně duchovní. Odsud to není vidět, ale na Ukrajině je skutečná válka. Každý den jsou tam slyšet sirény a umírají tam lidé. V Evropě je církev „usazená“, jen menší skupinky věřících přijímají zjevení. Ale na Ukrajině církvi „narostla křídla“, jako by ožila. Bůh dal moc shůry. Lidé teď stojí na ulicích a zvěstují Krista. To bylo před válkou nepředstavitelné. A mnoho lidí se obrací, protože zítra už nemusí být naživu. Třeba patří Kristu jen dva dny, ale jsou v nebi. Poslední budou prvními. Totéž se stalo v Jižní Koreji, která po válce se Severní Koreou nežije v míru, ale v příměří. Už 70 let. Je tam velké probuzení. A oni se modlí – a přijímají proroctví, že lidé z Ukrajiny ponesou oheň Ducha do Evropy a že i do Čech, i do Ruska přijde probuzení – skrze mladé lidi. A kdo bude chtít, ten ho přijme. Že „skrze dětská ústa bude Bůh učit dospělý lid“.
Takže ve všem, co se dnes ve světě děje, vidím naději.
