Z rozmlácenýho kostela
Od prvních řádků je zřejmé, že nepůjde o suše akademické pojednání, ale o strhující představení jednoho životního příběhu a osobité životní filozofie. Velká síla prací Pavla Hoška tkví v neobyčejně kreativním propojení badatelské preciznosti se skvělým vypravěčstvím a osobním přístupem. Krylovská knížka je ale ze zmíněné série asi nejosobnější. Fenomény, jež Hošek sleduje jinde, vždy nějak formovaly i jeho, ale vliv Karla Kryla je zřetelně bytostný. Při citování Krylových textů sice odkazuje na zdroje, ale je zřejmé, že ty verše má v sobě. Má je hluboko pod kůží přesně tak, jak to bývá u věcí, které ze srdce milujeme.
Ale právě takto osobní religionistické studium Krylova života a díla spojené s vypravěčskou silou umožnuje Hoškovi dostat se až ke kořenům básníkovy osobnosti i poezie. Dokáže tak proniknout pod povrch a přesvědčivě doložit, že autentickým zdrojem Krylova díla, ale i občanského působení, byla jeho křesťanská víra.
Hošek nejprve přibližuje Krylovu cestu víry a životní příběh od dětství až po předčasný skon v roce 1994. Cestu v mnoha ohledech plnou bolesti, osamělosti a existenčních zápasů. Syrovost reality bolševického teroru 50. let, kterou pocítila i Krylova rodina, ale i třeba dvacet let tíže života exulanta jsou vykresleny tak, že je čtenáři sotva možné ubránit se slzám. A přesto z této „cesty křížové“ stále probleskuje Krylův hluboký smysl pro krásu, láska k vlasti a rodné řeči, láska k člověku, a v neposlední řadě k Bohu – Šéfovi, jehož lásku i pevné vedení vnímal. Hošek ale nevychází jen z pečlivého studia literatury. Umožňuje rovněž setkání s dosud nepublikovanými dopisy, jež Kryl adresoval blízkým přátelům, a také pracuje se svými vlastními rozhovory s lidmi z Krylova okolí (výčet čítá 32 jmen!).
Druhá kapitola ukazuje, jak silným zdrojem Krylovy poezie byla Bible. Jeho básnický jazyk i imaginace byly podstatně utvářeny právě biblickými metaforami a příběhy. A jak ukazuje kapitola třetí, především z těchto zdrojů se zrodilo Krylovo osobní krédo: „Zvolil jsem si Krista a kříž.“ „Beránku, děkuji, marně jsi neumíral.“ Tak se u Kryla formuje vědomí životního poslání. Jak vnímal svůj „civilní apoštolát“, zachycuje čtvrtá kapitola. Hošek ovšem nepíše svatopis, nevyhýbá se ani životním kontroverzím a složitostem povahy člověka, který mu připomíná „anděla s polámanými křídly“. Kniha zve k hledání odpovědi na tu neodbytnou otázku, čím to je, že Krylovy písně rozechvívají nejhlubší struny našeho nitra. A proč mnohým, jako třeba mně, ač jsme to skoro nevnímali, jeho písně už při prvních setkáních, dávno před konverzí, přinášely poselství o víře, lásce a naději. O rozlomeném a často hořkém světě, který v sobě ale skrývá obrovskou krásu. A který může být uzdraven.
Robert Hart
