Křesťanské kontroverze – reportáž z lednové Pastorální konference
Doslova hltám poslední přednášku lednové pastorální konference kazatelů. Sál je docela malý, lidem vzadu brání ve výhledu na pódium sloupy. O to víc se člověk soustředí na to, co slyší. Dalimil Staněk mluví o jedné ze základních emocí – o odporu. Znechucení. Hnus. Jak často se s ní setkáváme – a jak málo o ní víme. Je vrozená a nezávisle na vůli člověka se promítá do výrazu v obličeji. Je na nás vidět. Když s ní nepracujeme, stává se naším slepým místem – má potenciál destrukce. Proč tak fatální? Protože odpor rozděluje náš svět na čistý a nečistý – a to nečisté zavrhujeme jako hnusné, s projevy, které zraňují a pálí mosty mezi lidmi. Protože se naše zhnusení obrací proti lidem, ne proti jevům. Protože si té emoce mnohdy vůbec nejsme vědomi – a nic s ní tedy neděláme. Protože nás to izoluje do bublin, kde jsou „naši, ne ti odporní“, a ztrácíme možnost uvidět vlastní chyby a netrčet v omylu. Protože emoce obecně mohou být zrádné, nelze jim věřit – to, co považujeme za čisté a nečisté, může být dokonce přesně naopak.
Celé to zapadá do všeho, co se na téhle konferenci otevřelo. Jen to jde mnohem hlouběji – jde to na dřeň podstaty každého člověka a poctivosti jeho vnitřní motivace.
V úvodu to byl Martin Kop se čtrnáctou kapitolou Listu Římanům (kde Pavel řeší slabé ve víře a jak je bez opovrhování snášet) a s drsným výčtem současných zápasů, křesťanské sbory nevyjímaje – týrané ženy, zneužívané děti, LGBT, různost, která bolí.
Pak to byla série pěti seminářů palčivých kontroverzí, které dnešní církev musí nějak řešit: Jak má kazatel přistupovat k lidem, kteří nejsou zrovna vzorem „košer“ křesťanství, kteří řeší to, co „by správný křesťan řešit neměl“? Poslouchám Petra Rause, jak mluví o romské komunitě ve sboru. Poslouchám Janu a Broňka Matulíkovy, jakýma očima se dívají na lidi, kteří nezvládají své manželství, kteří nemají sil, aby v něm vydrželi a dostáli svému slibu, na rozvedené. Slyším Pavla Černého, jak popisuje životy homosexuálů, vydaných Kristu – a cítím respekt k odvaze jednoho z kazatelů, který se ke své homosexualitě veřejně přiznal, složil slib celibátu a teď tu sedí před ostatními kazateli a mluví o své cestě za Kristem. Sleduji Dalimila Staňka, jak nechává lidi v kroužku dobu stát, aby jim dal pocítit, že „hledat židli“, na které mohou chvíli odpočinout od nekomfortu, je pro člověka potřebou stejně jako pro někoho hledat prostor, kde může – třeba jen na čas – být sám sebou. Zkoumám svoje vlastní svědomí, když poslouchám seminář o kulturních válkách, ve kterém David Novák s Davidem Košťákem ukazují, jak málo hledáme ve druhém člověka a jak rychle jsme ochotni jít proti němu do boje ve snaze vnutit mu svoji kulturu (názor, pohled na svět, politický postoj, výklad Bible…) jako jedinou správnou.
A do toho Bůh, který ve Starém zákoně sám tolik lpí na tom svatém, a tak důrazně zamítá pro člověka to nesvaté, nad plachtou plnou havěti říká: „Nerozlišuj!“ Nehleď na to, jestli je to čisté, nebo nečisté, ber! A nad cizoložnou ženou (v kázání Broňka Matulíka v závěrečné bohoslužbě) stojí ve svém svatém hněvu farizeové s kameny v rukou – a Ježíš je hlavním aktérem skandálu – dává jí milost. Jdi, a už nehřeš.
Celé je to síla. Rezonuje ve mně věta, která zazněla v jedné z diskuzí: „Moje služba nemá být v síle hněvu, ale v síle Boží lásky.“ Pastorálka končí. Na cestu si bereme otázku té nejzákladnější diagnostiky, která naplno ukáže, jak moc potřebujeme „zkalibrovat“: „Čím jsem víc motivován – odporem, nebo láskou?“
