Kam se bojí andělé, Bůh posílá blázny

Jaké jste měla dětství?

Podle tehdejších měřítek jsem měla starší rodiče. Mojí mamince bylo 30 a tatínkovi 37 let. Za rok po mně se narodila sestra a za tři roky po ní bratr. A tak jsme do čtyř let my tři sourozenci byli na světě. Rodiče nás milovali, vyrůstali jsme obklopeni láskou a domov byl pro nás bezpečné útočiště. Když o tom nyní, na konci života, přemýšlím, bezpečí a přijetí v mé rodině bylo zásadní pro mé pochopení, že Ježíš nás miluje a přijímá bez ohledu na to, jací jsme. Měla jsem krásné dětství, rodiče na nás své starosti nepřenášeli, peníze byly jen na nejnutnější věci, jídlo se bralo jako dar Boží a rozhodně se s ním neplýtvalo. Nám dětem to připadalo normální. Jako dítě jsem dostala dětskou obrnu, tehdy, ve válečných letech, to byla smrtelná a velmi nakažlivá nemoc, mnoho dětí zemřelo a mnoho jich zůstalo trvale postiženo. Následky obrny mám dodnes, ale díky pečlivé rehabilitaci mojí maminky jsem vyvázla ještě celkem dobře. Následky se začaly výrazněji projevovat až v pozdní dospělosti. Poslední rok školy jsem absolvovala v Jedličkově ústavu v Liberci. Ukázalo se, že to bylo pro moji budoucnost velmi důležité.

Co si pamatuji a co na mě zřejmě také mělo vliv, byla hluboká důvěra mých rodičů v Boží zaslíbení, že na svůj lid nenaloží více než mohou unést.

Vrací se vám nějaké dětské vzpomínky i dnes, po letech?

Nejhorší trest, který si na nás rodiče mohli vymyslet, byl zákaz jít ven. Mnohem jednodušší pro nás byl výprask – tenkrát se tělesný trest bral jako velmi dobrý výchovný prostředek. Dá se říci, že jsem vyrostla na ulici. To byl pro mě krásně strávený čas. Znali jsme spoustu her, hráli jsme kuličky, skákali švihadlo, panáka, hráli hry s míčem. A pochopitelně – kde je hodně dětí pohromadě a bez dozoru – jsme se občas chovali dost divoce. (úsměv)

Jaká byla vaše cesta k Bohu?

Věřící jsem byla od narození. Sbor Církve bratrské na Smíchově, kam jsme pravidelně chodili každou neděli, byl důležitou součástí našeho života. Tenkrát byla besídka až po shromáždění a předpokládalo se, že vydržíme sedět celé kázání a chovat se vzorně. Občas se to povedlo. (úsměv) Chodili jsme do besídky, později do dorostu a pak do mládeže. Několik let bylo ještě povolené náboženství.

V dospělosti pro mě sbor byl můj druhý domov. O Boží existenci jsem nikdy nepochybovala, víra byla pevnou součástí mého života, a ačkoliv jsem věděla, jak se mám jako věřící děvče chovat, rozhodně jsem předepsané standardy nesplňovala. Povahou jsem byla nesmělá, ale velmi snadno jsem se dala strhnout kamarády, a ačkoliv jsem se nechtěla nijak od ostatních dětí lišit, přece jen jsem cítila, že je ve mně něco jinak. A o to více jsem se chtěla přizpůsobit. Bůh měl se mnou velkou trpělivost.

Nějaká důležitá Boží zastavení nebo výhybky tam někde vidíte?

Poslední rok průmyslovky se konal maturitní ples, jenže v tu samou sobotu byla společná mládež smíchovského sboru a sboru naší církve v Soukenické ulici. Já se rozhodla pro maturitní ples. Odpoledne ten den mi volala moje kamarádka z mládeže a trvala na tom, že jako věřící děvče nemohu dát přednost nějakému plesu před společnou mládeží. Moje maminka byla stejného názoru, a tak jsem nakonec šla do mládeže – a tam jsem potkala svého budoucího muže. To, že jsem si místo plesu vybrala mládež, bylo jedno z nejlepších rozhodnutí mého života.

S manželem jsme se pak rozhodli, že budeme členy sboru v Soukenické. Ale když se nám narodil první syn, začali jsme chodit na Smíchov, protože to byl sbor blízko našeho bydliště. Ve smíchovském sboru jsme prožili krásná a požehnaná léta, oba jsme učili besídku, navštěvovali pěvecký sbor, naše tři děti jsme tam přinesli k požehnání, manžel byl člen staršovstva. Zemřel přesně na datum 37. výročí naší svatby. Jeho ztrátu jsem nesla velmi těžko a i 24 let od jeho odchodu často uvažuji, jaké by to bylo, kdyby ještě žil.

Co vás v osobním vztahu s Bohem posunulo nejvíc?

Celý život jsem věřící křesťan, ale většinu života jsem si nebyla jistá, zda jsem spasená a Bohem přijatá. Příliš jsem si byla vědomá svých nedostatků, všech možných poklesků, stále mi chyběla naprostá vnitřní jistota, že jsem obětí Pána Ježíše vykoupená a patřím Bohu. Přesto jsem ale stále ve spasitelnou Boží moc věřila. Až v mých 80 letech jsem přijala úplné odpuštění svých hříchů a jistotu, že jsem Bohem milovaná a že mu patřím, za což jsem se léta modlila. Pán Bůh měl se mnou velkou trpělivost.

„Pane Novák, u Moravců je gestapo!“

Se všemi námi ji má. (úsměv) Lidstvo v této době zkouší Boží trpělivost docela dost. Svět se mění před očima. Vám se ale před očima změnil už několikrát. Mnohdy dokonce velmi blízko… Dotkla se vašich blízkých nějak konkrétně okupace nacisty?

Uvedla bych příhodu z války, která se týká rodiny mého manžela Mirka. Můj tchán vlastnil obchod s potravinami v Praze na Žižkově. Po atentátu na Heydricha za tchánem přišla paní Moravcová, sousedka, která se starala o parašutisty, jestli by u tchána mohla nakupovat potraviny bez lístků. Tchán souhlasil. Nevěděl sice, proč to potřebuje, ale věděl, že za to je trest smrti. Jednou si paní Moravcová dlouho pro připravenou tašku nešla. Tchán byl nervózní, měl strach, aby nepřišla kontrola. Šel tedy k telefonu – a právě když začal vytáčet číslo, do krámu vběhla sousedka a říkala: „Pane Novák, u Moravců je gestapo!“ Tchán položil sluchátko. Kdyby byl číslo dotočil, v telefonní ústředně by se snadno zjistilo, kdo k Moravcům volal, a Novákovi by nepřežili. Z jejich domu v Biskupcově ulici na Žižkově byly vyvražděny tři celé rodiny i s dětmi a ještě další obyvatel ulice pan Hajský-Zelenka.

A co z období druhé světové války zůstalo v dědictví vašich rodinných vzpomínek?

Narodila jsem se za války, krátce po atentátu na Heydricha. Za války byli mladí lidé totálně nasazováni na práci v Říši (velkoněmecké), ženatí muži, kteří měli děti, sice museli také pracovat pro Říši, ale v protektorátu. Je jasné, že do Říše se nikomu nechtělo, a tak byly válečné ročníky silné. Po válce bylo hodně dětí.

Nedlouho před mým narozením šla moje maminka Václavským náměstím směrem od muzea, když si všimla, že byl zastavený provoz na chodníku a gestapo legitimovalo všechny chodce. Maminka si uvědomila, že si vyměnila kabelku, ale nepřendala si doklady. Být bez dokladů v době Heydrichiády znamenalo rozsudek smrti. Tenkrát ji a vlastně i mě zachránil majitel jednoho obchodu, který ji dvorem odvedl do jiné ulice.

Moje vlastní nejstarší vzpomínka je na zvuk sirén a na kočárek s mrkací panenkou, se kterou jsme si nesměli hrát. U nás v domě bydlela židovská rodina s malými dětmi a před nástupem do transportu si u mých rodičů schovali různé cennosti a také krásný kočárek s panenkou, se kterým jsme si mohli hrát až po válce, když bylo jasné, že se pro své věci jejich majitelé už nevrátí. Vyzvedli si je ale jejich příbuzní a kočárek s panenkou nám nechali. Byli velmi vděční, že rodiče poctivě vše vrátili, což – jak už víme ze vzpomínek mnoha Židů, kteří přežili koncentrák – nebylo běžné. Přestěhovali se do Argentiny a každé Vánoce nám posílali dárky, kakao, kávu, sušené ovoce a nám dětem oblečení, které nám připadalo nádherné a dodnes si na ně pamatuji.

Jenže později byly všechny balíčky kontrolovány, obaly na kakao a kávu byly potrhané a všechno dohromady pomíchané, dopisy cenzurované, některé pasáže začerněné, takže s tím byly jen samé problémy. Naše příbuzná ve Vídni, která nežila v sovětské zóně a asi měla větší možnosti korespondence se zahraničím, upozornila na těžkosti, které máme, a poprosila adresáta, aby nám radši už nic neposílal.

Jednu totalitu velmi brzy vystřídala jiná – zasáhla vaši rodinu nějak změna režimu, nebo vás komunisti nechali v klidu žít?

Rodiče to neměli lehké, zvláště po únoru 1948. Tatínek měl zavedenou truhlářskou dílnu, která před válkou velmi prosperovala, a maminka byla s námi dětmi doma. Po komunistickém puči byla dílna znárodněna, ale hypotéku, kterou jsme měli na truhlářské stroje, musel tatínek platit dál, i když už neměl ani dílnu, ani stroje. Jako bývalý vykořisťovatel (po válce měl dva tovaryše) nemohl sehnat zaměstnání.

Jako dítě živnostníka jsem měla velmi špatný kádrový posudek, a proto mi bylo další studium zamítnuto. Tenkrát byla povinná školní docházka osmiletá, a tak jsem měla nastoupit v 15 letech do továrny k soustruhu. Jenže jsem potřebovala posudek o zdravotní způsobilosti a to mi žádný doktor nechtěl napsat. Soudružky z národního výboru si se mnou nevěděly rady, a nakonec mně povolili vystudovat jedenáctiletou střední školu – za první republiky to bylo gymnázium, ale podle vzoru v Sovětském svazu se z něj stala jedenáctiletka.

Po maturitě jsem zase z důvodu špatného, tedy buržoazního, původu mohla nastoupit buď do stavebnictví, nebo strojírenství – a já si vybrala stavebnictví. Po dvou letech jsem si zažádala o povolení vystudovat večerní stavební průmyslovku, podnik mě doporučil, a tak jsem po třech letech opět maturovala.

V době, kdy jsem se seznámila se svým budoucím manželem, maminka onemocněla rakovinou, sestra se vdala a bratr nastoupil na vojnu. Tatínek měl práci v České Lípě a domů dojížděl na neděli. V sobotu se pracovalo do 12 hodin. Byla to pro mě těžká doba, maminka zemřela týden před mou plánovanou svatbou. Svatbu jsme tedy odložili o tři týdny. Nemohli jsme o víc, protože se uvolnil byt ve vile, kterou postavil můj tchán. Vila mu sice byla znárodněna, ale tchán dostal povolení, že se tam jeho syn může hned nastěhovat – když ne, byt bude pronajat někomu jinému. O byty byla v Praze velká nouze. Smrt mé maminky mě hluboce zasáhla a první doba mého manželství tím smutkem byla hodně poznamenaná.

Tatínek Novák pak vzpomínal: „Za Němců to bylo hrozné, ale tenkrát jsme alespoň věděli, kdo je nepřítel. Za komunistů to bylo ještě horší – mohl tě udat kdekdo.“ Na jeho ženu volala z okna sousedka – komunistka: „Paní Nováková, vy se nemusíte bát, vy jste nenosila kožich!“ Tak málo stačilo, aby z vás byl třídní nepřítel.

Pamatujete si, co jste dělala 21. srpna 1968?

S dětmi jsem zůstala 11 let doma, žádné léto a později prázdniny jsme netrávili v Praze. Také v srpnu 1968 jsem byla s dětmi v Doksech u Máchova jezera. Davidovi byly dva roky a Markétce 5 měsíců. Měla jsem zánět žláz, vysoké teploty a 21. srpna jsem vzala Davida (Markétku jsem svěřila švagrové, která tam byla s námi) a jela jsem vlakem do České Lípy do nemocnice. Po silnici se valila vojenská technika a já nevěděla, co se děje. Ukazovala jsem Davidovi vojenská auta. Až lidé z mého kupé mě upozornili, že nás právě napadla „spřátelená vojska“!

V Lípě v nemocnici panoval zmatek, šířila se fáma, že jsou již zranění a mrtví, nikdo nic nevěděl. Když jsem se na lehátku na chodbě probrala z narkózy, David nikde nebyl a někdo mi řekl, že si pro něj přišel starší pán. Jak jsem se dostala zpátky, si už nepamatuji, Davida odvedl můj strýček, který bydlel v Doksech. Invaze „spřátelených armád“ byl pro mě a pro všechny, které jsem znala, velký šok. Lítost, zoufalství a nenávist k SSSR. Tenkrát byla všude hesla „Se Sovětským svazem na věčné časy“ a barvou tam kdosi dopsal dodatek: „a ani o den déle“. Občanská nespokojenost vydržela jen rok, částečně se vzepjala vlna protestů v souvislosti s Palachovou smrtí, ale brutalita režimu jakýkoliv odpor potlačila a nastoupilo 20 let šedivé normalizace.

Když jsem nastoupila do práce, mé vědomosti o stavebnictví se rovnaly nule. Pamatovala jsem si jen rozměry cihly. Nikde jsem nevydržela déle než tři roky, práce mě nebavila, ale vždy jsem měla dobré kolegy – s mnoha z nich se vídám dodnes. Moje největší touha byla pracovat ve skladě nepotřebného materiálu. Tam, jak jsem doufala, by mě nikdo neotravoval a já si mohla pracovní dobu užít podle svého. Změna nastala po sametové revoluci. Moje pozice se zrušila, chvíli jsem byla na pracovním úřadě, pak jsem nastoupila do jednoho velkoobchodu na post vedoucí hospodářské správy. Byla doba divoké privatizace – a když majetek společnosti rychle mizel, dospěla jsem k názoru, že zřejmě není jiná možnost, než že mě určitě zavřou. Nic jsem nemohla ovlivnit. Dala jsem výpověď.

Jednou z kapitol vašeho života je Sue Ryder. To je jméno Angličanky, ale i velkého mezinárodního projektu – ve světě je toto jméno synonymem pomoci seniorům. Co konkrétně pojem Sue Ryder vystihuje?

Právě v té době divokých devadesátek jsem potkala Toma Noela, kterého do tehdejšího Československa poslala Lady Sue Ryder, aby zde, jak se vyjádřila, „postavil živoucí památník“ jako vyjádření úcty k parašutistům, kteří provedli atentát na Heydricha. Byli to její kolegové, společně s ní prošli výcvikem pro práci v týlu nepřítele. Sue Ryder již jako děvče vstoupila do Oddělení pro zvláštní operace v londýnské Baker Street, které bylo založeno po 1. sv. válce a v roce 1939 bylo začleněno do britské armády. Podle nového zákona se do válečného úsilí mohli zapojit muži a ženy od 18 let. Naučila se tam první pomoci, čtení v mapách, střelbě, šifrování, řízení vozidel v noci a mechanice. V roce 1943, to jí bylo dvacet, byla nasazena v Tunisu, poté v Itálii a Francii. Prošla válkou zničenou Evropou a rozhodla se, že celý svůj další život zasvětí zmírňování utrpení, které válka přinesla. Byla hluboce věřící a věřila, že to je její poslání, ke kterému ji Bůh vyslal. Zachránila po válce mnoho životů, zvláště ruským válečným zajatcům, kteří podle dohody mocností v Jaltě museli být deportováni zpět do SSSR. Nebylo pochyb o tom, co je tam čeká – a jak dnes víme, nebylo to nic hezkého, většinou popravy nebo gulag. Někteří vojáci dali před návratem domů přednost sebevraždě. Pro Sue Ryder to bylo velké trauma.

V Evropě zůstala do roku 1951. Bez prostředků, jen s hlubokou důvěrou v Boha – věřila, že když ji pověřil určitým úkolem, dá jí k tomu i prostředky – založila v Británii domovy pro lidi postižené válkou (a později pro další skupiny potřebných a také pro seniory). Za své zásluhy byla královnou Alžbětou II. povýšena do šlechtického stavu. Považuji za veliké privilegium a čest, že jsem se s ní mohla osobně poznat a že při své návštěvě Prahy byla několikrát hostem mé rodiny.

Poprvé v životě jsem měla pocit, že to, co děláme, má smysl.

Byla jste výraznou součástí jejího projektu…

Práci pro Nadaci Sue Ryder, kterou jsme s Tomem Noelem v Praze založili (v té době jsem byla jediným zaměstnancem), považuji za jedny z nejhezčích let mého života. Poprvé v životě jsem měla pocit, že to, co děláme, má smysl. Tom nemluvil česky, já neuměla anglicky. Moc jsem nechápala, o co se jedná. Byl rok 1992 a charitativní činnost byla něco jiného, než co jsem doposud znala. Nadace peníze uvolnila jen na projekt, nikoliv na provoz organizace – a začátky nebyly lehké. Na provoz jsme si museli vydělat různými charitativními akcemi. Jednou to můj manžel okomentoval slovy: „Kam se bojí andělé, Bůh posílá blázny.“ (úsměv) Postupně se k nám začali přidávat dobrovolníci, ze začátku hlavně cizinci, kteří začali podnikat v Praze, jejich manželky, členové církví a několik úžasných anglických dam, které se provdaly za československé vojáky za války sloužící v Anglii. Život každé z nich by stál za knihu. Odtržené od svých rodin, některé s manželi ve vězení, s malými dětmi, s nedokonalou znalostí jazyka, projevily úžasnou odvahu a odhodlání.

Projekt Sue Ryder je podporován množstvím dobrovolníků, bez nichž by nemohl fungovat. Jak se vám s nimi pracovalo?

Práce s dobrovolníky bylo v té době něco úplně nového. Za komunismu existoval slogan „Komunisté nás nutí pracovat zadarmo a s chutí“ – a najednou tady byli lidé, které nikdo nenutil a stejně pracovali zadarmo a s velkou chutí. Hodně mladých lidí jsme vyslali jako dobrovolníky pracovat do Anglie do Domovů Sue Ryder. Vraceli se nadšení a někteří pak byli dobrovolníky i v Nadaci Sue Ryder.

V současné době je v Praze v Michli Domov Sue Ryder, který slouží seniorům, kteří se již nedokáží postarat sami o sebe. Postupně se ta práce profesionalizovala. Jsem přesvědčená, že personál se stará o své klienty na vysoké úrovni a s láskou. Já jsem již 24 roků v důchodu, ale s některými kolegy ze Sue Ryder se stýkám dodnes. Na své kolegy vzpomínám s láskou a za jejich přátelství, které trvá, jsem velmi vděčná. Jeden z mých bývalých kolegů je kazatelem naší církve a další je členem sboru CB v Praze na Vinohradech.

A otázka na konec. Co vám dělá největší radost?

Jako malá holka jsem se na náboženství učila katechismus. Pamatuji si z katechismu jednu otázku: „Co je tvým největším potěšením v životě a smrti?“ Odpověď zněla: „Mým největším potěšením v životě a smrti jest to, že nejsem již sám svůj, ale svého spasitele Pána Ježíše Krista.“ Opravdu, teď, téměř na konci života, mohu říci: ano, to je ta nejdůležitější a nejradostnější věc v mém životě. Celý život mě Pán Bůh neobyčejným způsobem chránil, vyvedl mě ze všelijakých těžkostí, vytrhl mě z průšvihů, do kterých jsem se se svojí lehkomyslnou povahou dostala a které mohly opravdu hodně špatně dopadnout, a hlavně měl se mnou neobyčejnou trpělivost. Dopřál mi dlouhý čas, abych pochopila jeho velkou lásku. Mám opravdu za co děkovat.

Díky Bohu taky za moje tři děti – i jejich manželé jsou věřící a patří do církevního obecenství. Mám šest vnoučat, tři z nich už odevzdali své životy Pánu Ježíši. Zbývající tři jsou ještě školáci, ale navštěvují besídku, dorost a rodiče je vedou k víře.