Poslední svoboda

Krátká kniha „Říci životu ano“ od Viktora E. Frankla patří ke skvostům světové literatury. Zároveň, když se vysloví takto silné tvrzení, se někdy lekneme, že se jedná o velmi složité texty. V tomto případě tomu tak není. Jedná se o text, který v sobě spojuje srozumitelnost, čtivost a hloubku. Zároveň se zde odráží psychologický směr, který Frankl založil, tzv. logoterapie. Síla knihy je v tom, že autor nepředkládá teoretickou psychologickou studii, nýbrž osobní svědectví z koncentračního tábora, kterým prošel. Jedná se o strhující svědectví o tom, že i v podmínkách, kde je člověk zbaven téměř všeho – svobody, důstojnosti, jistot i blízkých – mu zůstává poslední svoboda: svoboda postoje. Byť se jedná o svědectví z koncentračního tábora, to, co autora zajímá, není primárně utrpení samotné, ale otázka, proč někteří lidé psychicky i duchovně přežili, a jiní podlehli beznaději. Odpověď nachází ve smyslu. Člověk, který měl proč žít, dokázal snášet téměř jakékoli utrpení. Těžiště knihy spočívá v představení logoterapie, tedy „terapie smyslem“. Podle něj je základní motivací lidské existence vůle ke smyslu. Smysl přitom není abstraktní ideou, ale konkrétním úkolem, který na člověka čeká. Není to něco, co si svévolně vytvoříme, ale co máme objevit a přijmout, a to i uprostřed utrpení: „Pokud konkrétní osud uloží člověku nějaké utrpení, pak bude muset tento člověk v tomto utrpení najít úkol, a to zcela jedinečný.“ V souvislosti se smyslem mě oslovilo Franklovo tvrzení „neptej se, co chceš od života, ale co chce život od tebe“. Jako kazateli se mi v tomto kontextu vybavila slova, která někdy slýchávám od otrávených „farníků“: Už mi to tady nic nedává… Silou knihy je její střídmost. Frankl nepíše pateticky ani sentimentálně. O to více působí mrazivě popisy postupného otupění vězňů, ztráty iluzí i drobných záblesků naděje. Přesto ale kniha nevyznívá temně. Naopak je hluboce nadějná. Naděje zde však není laciným optimismem, ale postojem, který se rodí v utrpení.

Inspirativní je Franklovo tvrzení, že utrpení samo o sobě smysl nemá, ale může smysl získat skrze postoj, který k němu zaujmeme. Tím se kniha stává aktuální i mimo extrémní situace. V době, kdy se společnost snaží bolest rychle odstranit, přichází Frankl s výzvou: ne vždy můžeme změnit okolnosti, ale vždy můžeme změnit sebe.

„Říci životu ano“ je krátká, ale hutná kniha. Její síla spočívá v propojení existenciální zkušenosti, psychologické reflexe a duchovní hloubky. Text před nás klade otázku: Za co nesu odpovědnost právě já? Jaký smysl mají moje rozhodnutí?

Poněkud mrazivě pro křesťana působí závěr knihy, kdy autor popisuje krásné pocity návratu z koncentračního tábora: „Nastane den svobody, kdy se vše bude jevit jako krásný sen, a pak přijde den, kdy vše, co člověk v lágru zažil, připadne jako zlý sen. Korunován však bude tento prožitek navrátilce nádherným pocitem, že se po všem tom protrpěném už ničeho na světě nemusí bát – ničeho, kromě svého Boha.“ Po všem, čím autor prošel, se člověk tomuto tvrzení nediví…