Bože, to mi nestačí
Vyrůstal jsem v rodině, kde jsem měl skvělé dětství a úžasné rodiče. Na svoje dětství vzpomínám velmi rád. Z tatínkovy strany jsou věřící zmapováni několik století do minulosti, z té druhé větve byla moje maminka první generací věřících. Pro mě samotného bylo vyrůstat v křesťanském prostředí moc fajn, měl jsem kolem sebe skvělé lidi. Jedna z mých nejoblíbenějších her s tatínkem byly biblické hádanky. Měl knížku biblických hádanek, nějaké si i vymýšlel, a pak to došlo do chvíle, kdy mi řekl: „Já už ti nemám co dávat, ty víš všechno.“ Nebyla to moje přednost, jen mě to opravdu hodně bavilo. A víra byla něco, s čím jsem vždycky automaticky počítal, a o existenci Pána Boha jsem pochyboval až v momentě, kdy jsem si tu otázku cíleně položil kvůli nevěřícím kamarádům. Nicméně na přelomu třináctého a čtrnáctého roku přišla otázka, jestli tu víru chci aktivně sám pro sebe žít. Jestli budu víru aktivně žít skrze víru svých rodičů, nebo ne. Byla to otázka poměrně filosofická – zabýval jsem se jí několik měsíců velmi hluboce a vlastně jsem házel Bohu „rukavice“. Třeba „…já vím, že tě skrze kázání a Bibli můžu poznat.“ Tak jsem hodiny denně četl Bibli a poslouchal různá kázaní. Snažil jsem se z vlastní síly vyplodit nějaký uspokojivý výsledek, až to došlo do momentu, kdy jsem Bohu řekl: „Tak, Bože, máš tři dny na to, abys změnil můj život. Když to dokážeš, tak celým svým životem půjdu za tebou. A když ne, tak už na tebe nikdy nepromluvím – nemá to smysl, možná i existuješ, ale já si půjdu vlastní cestou.“ Nenechal jsem to ležet. Ty další dny jsem intenzivně dával Bohu promluvit skrze kázání a rozhovory, a nic se nestalo. Ale třetí den večer jsem prožil Boží navštívení. Bylo to senzační, ale já jsem řekl: „Bože, teď vím, že existuješ, ale já chci něco víc.“ V tu chvíli mě zaplavil ohromný proud Boží lásky. A já jsem řekl: „Bože, to je úžasný, že mě tak miluješ, ale tohle nezmění můj život, to mi nestačí. Já chci víc.“ Tak jsem s Bohem hrál takový ping-pong. Až přišlo odpuštění věcí, které mě hrozně štvaly a které jsem mu předhazoval. A já jsem řekl:
„Dobře, vím, že existuješ, že mě máš rád, a vím, že mi odpouštíš. A to je věc, která mění život.“
A pamatuju si, že tenkrát jsem poklekl a rozhodl se, že od té chvíle každý den budu před Bohem poklekat a dávat mu svůj život, protože Kristus nejen můj život změnil, ale pořád proměňuje a drží ho ve své blízkosti. Věděl jsem už tehdy, že půjdu po jeho cestě, i když jsem netušil, kam mě to zavede. Řekl bych, že celý život je cesta mlhou – člověk vidí na pár metrů před sebe a netuší, kam ta cesta vede. Mám pocit, že Bůh mi ukazuje následující kroky, ve kterých mu potřebuju důvěřovat, zbytek nechává v mlze. A vždycky se mi stalo, že čím větší povolání přede mnou pro mne bylo, tím delší období mi z té mlhy vyvstávalo. Nejdřív to byl úkol na týden, pak na měsíc, rok, tři roky… Mým vedoucím mládeže byl tehdy Jirka Bukovský. Jednou jsem za ním šel s tím, že patřím Kristu a že chci verš, který by mě provázel. A on mi dal Jozua 1,8: „Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Budeš nad ním rozjímat ve dne v noci, abys zachovával a konal všechno, co je v něm zapsáno. Protože tehdy dosáhneš na své cestě úspěchu a tehdy budeš rozumně jednat.“ To byla jedna z věcí, která mne na začátku hodně formovala a provází mě pořád. Pak jsem prožil, že mě Bůh volá do kazatelské služby.
