Etické výzvy a dilemata II
Dnes navazuji na článek z minulého měsíce. Vracím se ke konferenci „Narcis v nás“, kterou pořádal Odbor pro manželství a rodinu. Které věci v dnešní kultuře představují etické výzvy a dilemata pro křesťanské manželství a rodinu? Dnes se na téma podíváme především ze situační perspektivy. Nápomocni nám byli, mezi jinými, autoři jako G. Lipovetsky a jeho Soumrak povinnosti [Bezbolestná etika nových demokratických časůg, D. S. Browning, Marriage and Modernization [How Globalization Threatens Marriage and What to Do about It] nebo třeba G. Gilder, Men and Marriage. Jednou z oblastí, ve které se nachází důležité výzvy, je oblast přehodnocení významu hodnot či jinak změny v hodnotovém žebříčku. Jako příklad lze uvést změny ve vnímání hodnoty altruismu (nesobeckost, nezištnost, sebevydání) a tolerance. Altruismus opustil své přední, někdy dokonce výsadní postavení, a jeho místo zaujala tolerance jako dnes nejvýše postavená hodnota. S tím například souvisí změna ve vnímání toho, co stojí v základu manželství. Závazek sebedarování a sebeobětování jako základ manželství byl nahrazen vzájemností jako hodnotou, se kterou stojí či padá manželství. Vzájemnost zde značí to, že si vycházíme vstříc a vzájemně naplňujeme své potřeby. Ve chvíli, kdy to přestane fungovat, svazek rozpustíme. Dalším příkladem je změna, která má za následek asymetrii mezi tím, jak je vnímána, prosazována a hodnocena povinnost dítěte k rodiči a rodiče k dítěti.
Zdá, se že žijeme v kultuře, ve které je dítě králem. Zatím co povinnosti rodičů k dětem bobtnají, povinnosti dětí vůči rodičům se tenčí a chřadnou. Dětem se musí dostávat chvály za všechno možné, za účast či umístění i v těch nejméně významných soutěžních počinech, za to, že jsou šťastné, že se stávají nezávislými, že se seberealizují. Málo kdy je však chválíme za projevy úcty k rodičům, pokory před životem, světem a Bohem. Jiným tématem je změna významu hodnot. Příkladem může být proměna významu již zmíněné hodnoty tolerance. Existuje tolerance, která je výrazem lásky a angažovanosti ve prospěch dobra druhého. Když novozákonní autoři vyzývají ke vzájemné snášenlivosti, mají na mysli právě toto. Ovšem soudobý význam tolerance je téměř opačný. Tolerance je výrazem lhostejnosti vůči druhému a individualistického, narcistního sebepohlcení: „Já si žiji svoji představu života a ty si žij tu svoji. Dokud mi nezkřížíš cestu, nezajímáš mne.“ Zde tedy máme několik málo příkladů výzev, se kterými se v dnešní době musejí křesťanská manželství na své životní cestě potýkat. A není to vůbec snadné.
