Láska bezpodmínečná?
Adam sedává každé dopoledne ve společenské místnosti Armády naděje. Nejspíš se pletu v názvu místa, které slouží k nadechnutí, nakrmení, osprchování, ohřátí a převlečení lidem bez domova. Jsou to ti, kdo chronicky nenaplňují očekávání bližních, dokonce ani nejbližnějších. Možná už v první třídě dostávali víc černých než červených puntíků, doma byli odměňováni čokoládou nebo objetím, jen když měli uklizený pokojíček nebo dobré vysvědčení. Když ne, přišel trest. Toužili po přátelství, ale často si přátelství a pozornost museli zasloužit výkonem, službou nebo rovnou úplatkem. V pubertě se definitivně ujistili, že nic není zadarmo, ani úspěch ve škole nebo sportovním klubu, ani v lásce favoritů opačného – případně stejného – pohlaví.
Některým se po prohrách dařilo nějaký čas navzdory opotřebovanosti a zklamání vstát, našli způsob, jak se odrazit ode dna – jednou, dvakrát, vícekrát. Odměny byly čím dál mizernější, tresty bolestivější. Láska podmíněná tisíci očekáváními. Už nejen rodiče, ale i vlastní děti a životní partneři mají očekávání, která, jakkoliv kdysi reálná, přetrhla nejen mez pevnosti, ale i pružnosti. Také u věřících se tyhle věci dějí. Odmítnutí fyzického kontaktu nebo komunikace vůbec, kladení podmínek – když já tobě chleba, tak ty mně vejce a k tomu rybu. Nápadně i nenápadně manifestovaný nezájem a manipulace tak sladké, že i psycholog by naletěl.
Líbí se mně myšlenka Evy Gmentové – to, že tě miluju, neznamená, že ti budu nesmyslně otročit. To, že tě miluju, znamená, že chápu tvoje násilí, leč nemusím je s tebou sdílet. To, že tě miluju, neznamená, že nesmím milovat jiné lidi nebo Boha nejméně stejnou měrou.
Ve společenské místnosti hned zrána sedí Adam s plnou taškou obložených baget, ovoce a čokolád. Co kdyby přišla? Když nepřijde do odpoledne – to musí Adam do práce – odevzdá obsah tašky denní službě k rozdávání. Zítra, nejpozději pozítří se sem zase s plnou taškou vrátí a bude čekat – od osmi do třinácti hodin, jestli nepřijde. Když přijde, předá jí tašku. Přinese svetr, deku nebo spacák, když se počasí mění na chladné nebo mrazivé. Peníze také přináší. Ty ona ale odmítá, nakonec něco přijme, i když ne tolik, kolik táta nabízí. Neovládnu dál svou zvědavost a ptám se: „Adame, proč tohle děláte? Co očekáváte? Myslíte, že se vrátí domů? Myslíte, že je vám vděčná a bude se chtít polepšit?“ Adamova odpověď je stejně úsporná, jako jeho osobnost. „Samozřejmě bych si pro ni přál jiný život, ale je to moje dcera a já ji miluju, jaká je.“ Zamyslím se. Jako bych slyšela Ježíše. Každý den na nás čeká s obživou, praktickými dary i pamlsky. Každý den, sedmkrát v týdnu, a to včetně neděle. Dva tisíce dvacet šest let takhle čeká. Naše očekávání vůči němu naplnit nemůže. Je nás moc a taky býváme hloupí a omezení. Rád by, ale nemůže s námi sdílet zlé věci, protože v pekle už byl a ví, že to není místo k životu. Samozřejmě, chtěl by pro nás jiný život, ale jsme jeho děti, a tak nás miluje. Víc nedokáže.
