Ohlédnutí za kazatelem Danielem Heczkem
Ohlédnutí za kazatelem Danielem Heczkem (4. 11. 1958 – 7. 8. 2015)
Daniel Heczko se narodil v Českém Těšíně v kazatelské rodině. I když od malička slyšel o Pánu Ježíši, jeho cesta k obrácení byla složitá. Svůj život před obrácením popisoval takto: „Nebál jsem se smrti, ale života. Prožíval jsem apatii a existenciální úzkost. Vnitřně jsem se hlásil k filozofům, kteří "záviděli mrtvým, protože nic necítí‘.“ V 17 letech ale uslyšel Boží volání a vydal svůj život Kristu. O svém obrácení napsal: „Jednoho večera, když mi bylo asi 17 nebo 18 let, jsem volal z hloubi duše k Bohu o pomoc. Ze zoufalství jsem prosil Pána Boha o smilování – a v tom se něco stalo. Cítil jsem zřetelně, jak ze mne padá břemeno viny a pošramocené minulosti, a já se najednou cítil neuvěřitelně lehký.“
Jako syn kazatele nesměl studovat, a tak se šel učit na prodavače v elektroobchodě, kde začal i pracovat. V r. 1977 na ilegálně pořádaném táboře mládeže na Slovensku prožil povolání do služby kazatele. Jeho tatínek Stanislav v knize Mosty lásky popsal, jak mu jednou Daniel během jízdy autem řekl: „Tati, já cítím v duši volání ke službě evangelia. Půjdu studovat teologii.“ Studoval ji pak v Bratislavě, zde jej hluboce ovlivnil kazatel Milan Jurčo. Po studiu se stal kazatelem v Benátkách, pak na Smíchově a v r. 1995 v Dejvicích. Velikou oporou my byla jeho manželka Marie, která ho v jeho službě skvěle doplňovala. Manželé Heczkovi měli dvě děti, které si adoptovali: dceru Dorotku a syna Oláška, který nedlouho po adopci zemřel.
Daniel svým přístupem dokázal vytvářet prostředí lásky, přijetí a toho, že se člověk nemusí bát dělat chyby. Vytvářel kolem sebe prostor svobody. Nebyl z těch, kdo vás při prvním setkání poplácávají po zádech a ptají se, „jak se máš“, ale kdykoli jste za ním přišli, vždy jste cítili přijetí, empatii, věnovaný čas a snahu porozumět. Jeho velikým obdarováním byl výklad Božího slova. Daniel razil a především žil, že Pánu Bohu není třeba pomáhat, že služebník evangelia má připravovat půdu pro Boží požehnání. Zároveň, že jako kazatel nemusí do všeho mluvit a vše mít pod kontrolou. Dejvice pod jeho vedením prožily obrovský boom, na poměry České církve nevídaný. Přemýšlel jsem, čím to bylo. Daniel nebyl „silný vůdce“ v tom smyslu, že „velí“. Dokázal ale druhým vytvářet prostor, hodně se modlil a v jeho přítomnosti jste cítili milost. To na mnohé působilo jako magnet.
Během svého života prožil i mnohé těžké zápasy. V roce 1991 psychicky vyhořel, zažil ztrátu syna, jak na Smíchově, tak i v Dejvicích prožil napětí ve sboru, a v roce 2009 dostal rakovinu. Přesto nikdy nezatrpkl a mnohokrát hovořil o milosti. Možná zde je jedno z tajemství proč. V roce 1981 zázračně přežil v Tatrách vysokohorskou túru, kdy strávil tři dny a dvě noci ve sněhu, ve vánici pod širým nebem. Říkal, že poté co přežil, začal počítat léta, která mu Bůh přidal. Poznal, že každý další den je milost a že ani jeden z těchto dnů nechce promrhat. Podle toho pak i žil. Pán Bůh mu přidal 34 let, které se mnohým z nás, kdo se s ním mohli setkat, staly požehnáním.
Osobně jsem od Daniele mnoho přijal, a jako kazatel někdy přemýšlím, co by v mé situaci dělal on. Na nějakou dobu jsme se vnitřně rozešli, ale po několika letech jsme se mohli znovu setkat, sedět a povídat. Otevřít některé věci z minulosti a hlavně být spolu. Jako kdysi, když jsme spolu snili o založení sboru, o velké mládeži, když jsme se spolu modlili, povídali o knížkách nebo prostě jen někam šli…
Když jsme spolu seděli naposledy, ptal jsem se ho, zda se bojí smrti a co si myslí, že bude potom. Tehdy mi mj. řekl, že cítí vděčnost za život, ale i za to, že ví, kam jde. A tak, jak mi byl v mnohém pomocí a příkladem v životě, se mi stal příkladem i ve smrti. Rád bych zakončil slovy, která Daniel často citoval: „Rád přijímám slabost. Vždyť právě, když jsem sláb, jsem silný.“ Kdo Daniela znal, moc dobře rozumí, proč jsem vybral právě tento text…
Za Radu Církve bratrské:
David Novák
