Betlémská hvězda

podle dostupných zdrojů sestavil Petr Grulich

Ve 2. kapitole Matoušova evangelia je v Bibli zmíněn příběh mudrců, kteří na základě pozorování hvězdy přišli do Betléma poklonit se právě narozenému Ježíši. Z pohledu na kterýkoliv betlém vystavený v našich kostelech si automaticky vybavíme, že nad jeslemi svítí hvězda s dlouhým zářivým chvostem – tedy nepochybně kometa.

Pokud by betlémskou hvězdou byla vskutku kometa, nebylo by pro astronomy nesnadné čas Kristova narození spolehlivě ověřit. V době kolem počátku našeho letopočtu byla již značně rozvinuta astronomie na Dálném východě a podrobné záznamy o pozorování komet z té doby se dobře dochovaly, žádná z tehdy zaznamenaných komet však termínově nevyhovuje. Vždyť i slavná Halleyova kometa prošla přísluním v roce 12 př. n. l. a pak znovu až r. 66 n. l., objevila se tedy buď příliš brzo, nebo příliš pozdě. Navíc tu byla i jistá astrologická obtíž. Podle dobových výkladů byly komety nešťastným znamením na nebi, takže se stěží hodily pro ohlášení radostné zvěsti o narození Vykupitele lidstva. Ve skutečnosti je však zobrazení komety nad Betlémem historicky doloženo teprve z italských jesliček počínaje 15. stoletím, odkud se tato zvyklost nejpozději v druhé polovině 16. stol. dostala i k nám. Teprve v druhé polovině 20. století se podařilo odhalit tvůrce, který použil kometární symboliky pro biblickou zprávu o klanění tří králů jako první. Byl to proslulý italský malíř Giotto di Bondone (1267-1337), který r. 1304 maloval fresku Klanění pro padovskou kapli Scrovegni. Inspiroval se vlastním pozorováním návratu Halleyovy komety (ta se tak ovšem ještě nejmenovala; o zjištění, že jde o kometu opakovaně se vracející ke Slunci, se zasloužil znamenitý anglický astronom Edmond Halley až počátkem 18. stol.) v září 1301 a až návrat komety r. 1910 poprvé zaznamenaný fotograficky prokázal, že Giottův portrét komety byl neobyčejně přesný, rozhodně nejlepší v celých nefotografických dějinách astronomie. Když při posledním návratu Halleyovy komety ke Slunci v polovině osmdesátých let našeho století chystala Evropská kosmická agentura Esa kosmickou sondu směřující k Halleyově kometě, pojmenovala ji proto zcela případně Giotto.

Tím jsme však nevyřešili problém, co tedy vlastně mohla být ona hvězda na východě, o níž hovoří Matoušovo evangelium. Pozoruhodný výklad našel patrně již počátkem 17. stol. proslulý německý astronom Johannes Kepler, který 17. prosince 1603 pozoroval v Praze konjunkci (úhlové sblížení) planet Jupiteru a Saturnu. Napadlo ho proto propočítat, kdy ke stejné konjunkci obou planet došlo v období kolem počátku křesťanského letopočtu, a zjistil, že se tak stalo v r. 7 př. n. l. dokonce třikrát po sobě: Koncem května a září, jakož i počátkem prosince, a to v souhvězdí Ryb. Takový úkaz nemohl zajisté uniknout babylónským hvězdopravcům (mudrcům?), kteří o tom dokonce zanechali zprávu na hliněné tabulce, objevené r. 1925 archeology. Podle těchto nezávislých údajů lze odhadnout, že se Kristus narodil nejspíše někdy v září r. 7. př. n. l., což vypadá na první pohled podivně, když přece křesťanský letopočet má mít za svůj počátek datum Kristova narození. Ve skutečnosti však historici vědí už dávno, že se Kristus musel narodit před počátkem letopočtu. Počátek našeho letopočtu se totiž určoval až mnohem později, teprve v 6. století. R. 532 n. l. se o výpočet data Kristova narození pokusil opat římského kláštera Dionysius Exiguus, ale dopustil se přitom několika chyb při navazování tehdy existujících kalendářů zpět. Na základě srovnání rozličných historických událostí je velmi pravděpodobné, že úhrn těchto chyb dává právě zmíněný sedmiletý rozdíl (podle Jiřího Grygara).

Co Kepler propočítával začátkem 17. století, totiž setkání Jupitera se Saturnem, podrobovali astronomové dalšímu zkoumání. Jupiter a Saturn se setkávají průměrně asi tak jednou za dvacet let. To se však jen jednorázově míjejí. Jen jednou za 258 let dochází k trojnásobnému setkání, jež však nastává vždy v jiném znamení zvěrokruhu. K trojnásobné konjunkci v témže souhvězdí dochází vždy jednou za 794 roky. Naprostá výjimečnost této nebeské podívané, která musela být na východě ještě výraznější, vyvolávala otázku, zda si oni mudrci nevyložili trojnásobnou konjunkci Jupitera a Saturna z roku 7 př. Kr. jako znamení, že se v Palestině narodil veliký král a zda nemohla být podnětem k jejich cestě do Jeruzaléma? O co vlastně v době při narození Ježíše Krista šlo?

Roku 1925 se podařilo orientalistovi Paulu Schnabelovi rozluštit babylónskou klínopisnou tabulku z hvězdárny Sippar na Eufratu v Babylónii. Jsou na ní dopředu zaznamenány všechny důležité astronomické události, k nimž mělo dojít roku 7 př. Kr. Hlavním tématem je však senzace roku: Velká konjunkce planet Jupitera a Saturna v souhvězdí Ryb. Po mnoho měsíců budou obě planety vykonávat na obloze působivé smyčkovité pohyby a rychlejší Jupiter se třikrát setká se Saturnem. K tomu musíme přidat vysvětlení, že Jupiter byl opakovaně považován za hvězdu králů. Saturn se tradičně považoval za hvězdu Izraele, resp. ochránce Izraele. Když dochází k jejich neobvykle trojímu sblížení, mudrci mají jasno. V Izraeli se narodí král.

Pomocí dodatečných astronomických výpočtů a srovnáním s pozdně babylónskými tabulkami efemerid pro předcházející roky 11-10 př. Kr. a 9-8 př. Kr., nalezenými rovněž v Sipparu, dokážeme popsat, co se tehdy na obloze dělo. Již koncem roku 8 př. Kr. bylo vidět planety Jupiter a Saturn po západu Slunce na západní obloze. V únoru roku 7 př. Kr. zmizely obě planety v paprscích Slunce a nebyly po několik týdnů vidět. První objevení Jupitera při ranním východu očekávali babylónští mudrcové jako významnou událost, která měla nastat 13. dne měsíce adaru roku 304 seleukovské éry (16. března roku 7 př. Kr.). Jupiter se stále více přibližoval k Saturnu, až jej koncem měsíce ajjaru (29. května roku 7 př. Kr.) dostihl. Počátkem června se planety od sebe poněkud vzdálily, ve druhé polovině července se poprvé zastavily a pak se pohybovaly nazpět, jak je to s přesnými údaji uvedeno na klínopisné tabulce. Podruhé se obě planety zastavily 20. a 21. dne měsíce arach´samna (12.-13. a 13.-14. listopadu roku 7 př. Kr.) a znovu se daly nazpět. Pohybovaly se těsně za sebou směrem k východu, přičemž Saturn byl vpředu. Rychlejší Jupiter dostihl Saturn potřetí 5. prosince v 16. stupni Ryb. Pak se dvojhvězda rozdělila.

Co možná mudrce přimělo k cestě do Palestiny? Na to nám dávají odpověď klínopisné tabulky, zveřejněné H.C. Rawlinsonem. Očekávalo se, že když nastane to a to, povstane na západě veliký král, zavládne spravedlnost, pokoj a radost ve všech zemích a obšťastní všechny národy. Když mudrci pozorovali důležitý ranní východ Jupitera a pak byli svědky toho, jak se jasně zářící královská hvězda přibližovala ke hvězdě Židů v souhvězdí Ryb, rozhodli se pro cestu do Palestiny, zvláště proto, že při prohlížení starých početních tabulek zjistili, že zde jde o jedinečnou událost. Do Jeruzaléma mohli po 1200 km dlouhé cestě přes Palmyru a Damašek dorazit kolem poloviny listopadu. Tam se ptali: Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě /při východu/ jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit. Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém. Svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: V judském Betlémě, neboť tak je psáno u proroka: A ty, Betléme, v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vzejde ten, který bude pastýřem mého lidu, Izraele. Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit. Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli při východu, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě (Mt 2,29).

Při konjunkci stály obě planety po západu Slunce nad jižním obzorem čili při pohledu z Jeruzaléma přímo nad Betlémem. Asi osm kilometrů dlouhá cesta z Jeruzaléma do Betléma vede téměř přímo na jih. Když tedy mudrci odešli z Jeruzaléma Jafskou branou pozdě odpoledne, stála královská hvězda Jupiter spolu se Saturnem na jižním nebi ve směru cesty, jak říká evangelista: Hvězda šla před nimi (Mt 2,9). Kousek před Betlémem, u Ráchelina hrobu, odbočuje cesta do Betléma směrem na východ, takže to vypadalo, jako by obě planety stály poutníkům po pravé ruce. Matouš píše: Hvězda šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Jejich dojem byl umocněn tím, že se v tomto okamžiku královská hvězda zastavila ve svém pohybu po obloze těsně u hvězdy Židů, jak udává klínopisná tabulka pro 12. listopad roku 7. př. Kr. K procesům, které vyčetli, se však připojilo něco, co nepředvídali a co vzbudilo dojem, jako by spojená hvězda stála několik hodin na jednom zcela určitém místě. Okolnosti roční doby měly za následek, že přes stálé otáčení oblohy zůstal světelný úkaz v prvních nočních hodinách s nepozorovatelnými změnami na témže místě obzoru. Jako by se hvězda ve svém pohybu po nebeské klenbě zastavila. Planety Jupiter a Saturn se tehdy navíc nacházely blízko tupě vybíhajícího hrotu zvířetníkového světla, což byl neostře ohraničený odraz slunečního jasu. To vše umocnilo dojem velké záře obou sblížených planet (podle Gerharda Krolla – Po stopách Ježíšových, Karmelitánské nakl. 2002).

Vešli do vsi, pokračuje Matouš, a uviděli dítě s Marií, jeho matkou. Padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary (Mt 2,11). Co přineseš ty svému Králi?