Štědrý večer 1944
Byl Štědrý večer roku 1944. Bylo mi tehdy dvanáct let. Bydleli jsme spolu s matkou v (německých) Ardenách, blízko belgických hranic. Měli jsme na venkově malý domek. Když nás sem otec posílal, říkal mně: “Na venkově najdete bezpečí. Svěřuji ti matku, Fritzi. Nyní jsi pánem domu ty!” Otec byl totiž ve válce.
Ten večer zuřil okolo nás urputný boj o Ardeny. Maršál von Rundschtedt vrhl do zoufalé ofenzívy všechny své síly. Neustále duněla děla, štěkaly kulomety, letadla ustavičně přeletovala nad lesy a světlomety přesekávaly noční tmu jako ohnivé meče. Nedaleko nás umíraly stovky spojeneckých a německých vojáků.
Najednou někdo začal bušit na dveře. Matka rychle zhasla svíci. Šel jsem se podívat, kdo to je. Ona mne však předešla a sama otevřela dveře.
Venku stáli dva muži s ocelovými helmami na hlavách. V první moment vypadali jako nějací duchové. Jeden z nich oslovil matku neznámou řečí opětovně ukazujíc na třetího vojáka, který ležel před námi na zemi. Maminka pochopila dříve než já, že jsou to nepřátelé. Američtí vojáci.
Chvíli zůstala úplně potichu. Opřela se o mne, jako by u mne hledala pomoc. Vojáci byli po zuby ozbrojeni a mohli vejít do místnosti i násilně. Stáli však venku a prosili očima, abychom je pustili do domu. Raněný vypadal více mrtvý než živý.
“Kommt herein! Pojďte dovnitř!” řekla konečně matka. Vojáci vzali raněného a nesli ho dovnitř. Zde ho položili na moji postel. Ani jeden z vojáků nerozuměl německy. Když se maminka pokusila prohodit několik slov francouzsky, jeden z vojáků cosi odpovídal lámanou francouzštinou. A pak se matka začala starat o raněného. Mezitím se obrátila na mne:
“Fritzi, tito dva mají ztuhlé prsty, pomoz jim sundat kabáty a boty a dones kbelík sněhu.”
Za chvíli jsem již drhnul vojákům nohy sněhem. Dozvěděli jsme se, že voják hnědé pleti se jmenuje Jim. Jeho přítel Robin měl vysokou atletickou postavu. Raněný Harry ležel na posteli a byl bledý jako sníh. Vojáci ztratili spojení se svým oddílem a už třetí den bloudili po lesích.
Matka mi přikázala: “Fritzi, jdi chytit Hermanna, dones i trochu brambor z komory” Hermann byl náš velký kohout, kterého se maminka chystala zabít na Nový rok, kdy měl přijít domů i tatínek. Zatímco matka čistila spolu s Jimem zařezaného kohouta, Robin seděl u Harryho a dlouhými pásy z matčiny postelové plachty mu obvazoval postřelenou nohu. Brzy se začala šířit v celé místnosti příjemná vůně pečeného kohouta.
Právě jsem připravoval stůl, když jsem najednou uslyšel nové bouchání na dveře. Myslel jsem si, že to budou další Američané, kteří zabloudili. Šel jsem do předsíně a zavřel za sebou dveře z kuchyně. Matka vyšla hned za mnou. Otevřeli jsme dveře a zůstali stát naproti čtyřem vojákům v uniformách, které jsme moc dobře znali. Byli to němečtí vojáci. Naši!
Strach nás jakoby přikoval k zemi. Znali jsme tvrdý vojenský zákon. Věděli jsme, že poskytnout přístřeší nepřátelům je zrada, za kterou se platí životem. Maminka se brzy ovládla a zcela pokojně řekla: “Fröhlihe Weihnachten! Hezké Vánoce!”
“Fröhlihe Weihnachten!” – odpověděl kaprál a začal matce vysvětlovat: “Ztratil se nám náš oddíl a chtěli bychom u vás pobýt do zítřka. Můžeme si zde odpočinout?”
“Samozřejmě,” odpověděla matka, “a můžete i něco teplého sníst.”
Vojáci se radostně usmáli, když ucítili přes přivřené dveře vůni jídla.
“Ale,” dodala pevně matka, “máme jiné tři hosty, které jistě nebudete pokládat za své přátele.”
A tu najednou její hlas nezvykle zpřísněl: “Dnes je Štědrý den a v tomto domě se nebude střílet!”
“Kdo je tam?… Američané?”
Matka se pevně podívala každému do očí, pak znovu pevně jednomu po druhém hleděla do zimou ztvrdnutých tváří.
“Poslyšte,” říkala úplně pomalu, “mohli byste být mými syny, stejně jako ti uvnitř. Mládenec, raněný do nohy, je na tom velmi zle. Jeho dva přátelé se ztratili v lesích. Stejně jako vy. Aspoň přes tuto noc,” obrátila se ke kaprálovi, “aspoň přes tuto noc, přes tuto vánoční noc se přestaňte zabíjet!”
Kaprál se na ni dlouze zadíval. Uběhly dvě, tři minuty úplného hrobového ticha, které se zdály nekonečné. Pak matka přerušila jakékoliv váhání: “Pojďme!”
Znělo to jako vojenský rozkaz. A potom silně zatleskala rukama.
“Prosím položte zbraně sem do kouta a pospěšte si, aby vám ti tři uvnitř všechno nesnědli.”
Ohromení němečtí vojáci odložili své zbraně na hromadu vedle dveří. Čtyři pistole, tři automatické pušky, jeden kulomet a dvě pancéřové pěsti.
Mezitím maminka spěšně vešla do kuchyně a Jimovi všechno vysvětlila francouzsky. Jim řekl něco anglicky a já jsem s údivem pozoroval, jak i ti dva Američané odevzdávají mamince své zbraně.
Když potom Němci i Američané nervózně stáli jeden vedle druhého v naší malé světnici, matka přímo mistrovsky zvládla celou situaci. Stále se usmívala a snažila se všechny obsluhovat stou největší láskou. Měli jsme v domě jenom tři židle, ale postel matky byla velká a na ni si sedli vedle Jima a Robina němečtí vojáci.
Dříve, než jsme se dali do jídla, maminka se pomalu pomodlila modlitbu Otče náš. Upečený kohout zmizel, jakoby někdo plesknul dlaní. Potom máma přinesla trochu ovoce a koláče, ba nalila každému do pohárků i trochu vína. Všichni jsme si ťukali a navzájem si přáli: “Veselé Vánoce!”
Před svítáním kaprál poradil Američanům, jakou nejkratší cestou se mohou dostat zpátky ke svým oddílům. Bylo zcela zvláštní, že Němci měli mimořádně přesné informace, i když sami zabloudili.
“Jděte vedle této říčky,” říkal kaprál a přitom ukazoval na mapě Jimovi, kudy mají jít, “a o něco výše najdete oddíly vaší první armády.”
Matka přeložila všechno Jimovi do francouzštiny. Jim se jen usmál a podal kaprálovi ruku. Pak máma vrátila všem jejich zbraně.
“Chlapci, buďte opatrní! Chci, abyste se vrátili do svých domovů, až k tomu přijde doba. Bůh vás všechny opatruj!”
Vojáci si navzájem stiskli ruce a my jsme se za nimi ještě dlouhých pár minut dívali, jak se vzdalovali opačnými směry.
Když jsme potom vešli dovnitř, maminka vzala do rukou starou rodinnou Bibli. Díval jsem se do matčina obličeje. Kniha byla otevřena právě na místě události prvních Vánoc. Boží Syn se narodil Marii v městě Davidově. Pastýřům se zjevili andělé a zpívali: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!
Neubránil jsem se dojetí a maminku jsem políbil: “Maminko, ty jsi byla dnes tím andělem! Ty jsi lidem ukázala pokoj Boží, pokoj lidem dobré vůle.”
podle serveru www.vira.cz