Zpráva předsedy Rady pro Konferenci CB

30. 4. 2014

Milí bratři, milé sestry!
Je mnoho věcí, kterými může církev přispět ke společnému prospěchu naší společnosti. Zcela zásadní je misijní a evangelizační poslání místního sboru. Svědectví o trojjediném Bohu je nezastupitelné, a proto se nestává jen prioritou církve, ale její samotnou podstatou. Z lásky k Bohu pak vychází zájem o bližního, který se projevuje konkrétní pomocí na nejrůznějších úrovních. Od nabídnuté pomocné ruky, sborové pastorace, přes pestrou nabídku sociálních a zdravotnických služeb, až po sofistikovaný provoz škol, školek, vzdělávacích a poradenských středisek. Je v zájmu každého sborového staršovstva, aby se zvěst evangelia šířila z našich modliteben, jak jen to je možné.
Existují ale ještě jiné formy, kterými církev slouží společnosti a nepřímo tak ovlivňuje veřejný život. Jedním zcela zásadním a důležitým příspěvkem občanské společnosti jsou fungující rodiny. V době, kdy je manželství, rodina, a výchova dětí k tradičním konzervativním hodnotám vystavena morálnímu relativismu a stavěna na stejnou rovinu s nejrůznějšími alternativními formami soužití, má tato nejstarší Bohem zřízená instituce stále co nabídnout. Situace však není jednoduchá a je zřejmé, že křesťanská manželství a rodiny to nemají lehké, ani ty kazatelské. Letošní předsednickou zprávu chci proto věnovat problémům, které se přímo nebo i nepřímo dotýkají problematiky křesťanské rodiny. Zaměřím se na rodinu, tak jak ji chápeme v našem porozumění Písma a jak jsme ji převzali v tradici od našich otců.

RODINA V CÍRKVI A VE SPOLEČNOSTI

Není to tak dávno, když platilo, že rodina je základem státu. Všeobecná deklarace lidských práv říká: „Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu.“ Někdy se ovšem ukazuje, že význam rodiny bývá nejen nedoceněn, ale přímo podceňován. Normy lidského chování, které byly ještě před desítkami roků všeobecně závazné a respektované, pozbývají svoji platnost. Přesto nepřestává platit, že tam kde jsou vytvářeny podmínky pro zdravý rozvoj rodin, tam je dobrý předpoklad, že z toho bude mít prospěch i celá společnost. Můžeme to říci ale i opačně: ohrožená rodina rovná se ohrožená společnost. Důsledky podceňování a umenšování významu rodiny jsou zřejmé. Západní společnost je výrazně ovlivněna individualismem. Představa, že by měl někdo omezovat moje možnosti volby, se stává nepřijatelná. Například v loňském roce se u nás poprvé narodilo více prvorozených dětí mimo manželství než manželům. Mnoho dětí je tak pro život poznamenáno jistou nestabilitou životního stylu rodičů nebo dysfunkčními či všelijak havarovanými rodinami. Ne, že by si člověk později v životě neporadil, ale vstupní deficit poznamenává člověka na celý život.

Ještě zásadnější význam mají zdravé rodiny pro život církve. Zde bych si dokonce odvážil tvrdit, že pro budování živého společenství místního sboru jsou dobře fungující rodiny zcela zásadním předpokladem. Pokud použijeme pavlovský obraz těla, potom bychom mohli rodiny přirovnat k buňkám, kde platí, že zdravé buňky jsou podmínkou pro zdravý rozvoj těla církve. Křesťanská rodina je křehké společenství vystavené mnoha tlakům a problémům. Nepřekvapuje nás proto, že novozákonní epištoly adresované první generaci křesťanů, řešily také praktické záležitosti jako je vztah mezi manžely a zdůrazňovaly potřebu budování pěkných rodinných vztahů. Podívejme se tedy na některé problémy a výzvy související s křesťanskou rodinou.

I. Úskalí partnerské známosti
Začněme od samého počátku, tedy od navazování známosti. Je starostí kazatelů a staršovstev, aby se s otcovskou láskou věnovali mladým lidem, kteří se rozhodují pro manželství. Po rozhodnutí pro Krista jde totiž o nejdůležitější životní rozhodnutí vůbec. Jistě je to především věc rodičů a životního stylu rodin samotných, ovšem řada mladých členů sboru nevyrůstala v křesťanských rodinách, nemají často ani představu o rodině fungující na křesťanských základech, a proto potřebují naši péči. Je skvělé, že příprava na manželství a na rodinný život se stala již běžnou součástí sborové agendy a je třeba jí stále věnovat velkou pozornost.

a) Volba životního partnera
Ve věci volby životního partnera držíme jednoduchý princip: partneři se k sobě musí lidsky „hodit“ a potřebují souznít ve věcech osobní víry v Pána Ježíše. Zde je dobré připomenout, že neexistuje ideální partner, tedy ten jediný pravý, či ta jediná pravá. Nikdy nevíme, koho si bereme. I když jsme dobře zvolili, problémy nastanou a je třeba se neustále učit, neboť život přináší situace, kdy je manželství prověřováno krizemi, zkouškami a někdy i komplikovanými vztahy. Přesto dobrá volba je základní předpoklad pro budování křesťanského manželství a rodiny. S ohledem na poslání manželství Písmo směřuje k ideálu duchovně jednotného manželství, které slouží Bohu, ve kterém je Kristus hlavou muže (a tedy i ženy), kde se uskutečňuje společná modlitba, a které je ilustrací Kristovy lásky k církvi. Tam, kde ona lidská přitažlivost není bytostně propojena s duchovním závazkem společného následování Krista, vstupuje věřící snoubenec do nesourodého vztahu, který vytváří nejisté podmínky pro budoucí život rodiny a výchovy dětí. Někteří si myslí, že odrazovat křesťany od manželství s nevěřícími je příliš úzkoprsé. Je třeba zdůrazňovat, že pokud se člen církve rozhodne spojit svůj život s nevěřícím člověkem, vstupuje do vztahu, který mu neumožní prožívat společně onu největší radost bytostného spočinutí v Bohu. S tím souvisí i další omezení, tj. nemožnost plného nasazení ve službě Bohu a církvi, poněvadž nevěřící takové zapálení pro Boží věc nechápe. Poněvadž jde ale o svobodné osobní rozhodnutí, je třeba je respektovat. Řád církve na to pamatuje formou alternativního svatebního obřadu. Je důležité, aby kazatel či starší sboru vedli rozhovor s takovými páry a poukázali na riziko, pro které se rozhodují. A nejde jen o vliv světa ze strany nevěřícího partnera, ale jde také o komplikace, kterým může být vystaven nevěřící partner ze strany věřícího partnera. Stává se totiž, že počáteční kompromisní chování křesťanského partnera ke známosti s nevěřícím, se časem změní v radikální postoje a nároky víry, které jsou pro nevěřícího partnera těžko akceptovatelné. Manželská krize je tak paradoxně vyvolána novou touhou sloužit Bohu naplno.
Tam, kde varujeme a odrazujeme člena sboru od sňatku s nevěřícím člověkem, je třeba brát v úvahu, že zde zásadním způsobem vstupujeme do soukromí a mluvíme do života. To znamená, že za něj současně přebíráme jistou míru odpovědnosti. Sbor by měl na ty, kteří odmítnou známost s nevěřícím člověkem a nenacházejí věřícího partnera, nebo zůstanou sami z jiných závažných důvodů, například pro jinou sexuální orientaci, pamatovat prakticky. Měl by s nimi do budoucnosti nést podle potřeby duchovní i finanční spoluodpovědnost. Pokud by například staršovstvo vymlouvalo sňatek s nevěřícím člověkem jako projev nebiblického jednání, a přitom by nepřevzalo odpovědnost za důsledky z toho plynoucí pro život singles, chovalo by se zákonicky a vlastně také nebiblicky. Tento aspekt ukazuje na význam sborového společenství jako na rodinu v Kristu, která má mít v sobě duchovní i lidský potenciál skutečně přijmout a uspokojit i ty nezadané a osamocené.

b) Manželská smlouva
Snoubenci si v přípravě potřebují osvojit zásady manželského a rodinného života. K tomu neodmyslitelně patří i biblický pohled na sexualitu. Zde se dostávám k tématu, které se stává aktuálním. Při rozhovorech s mladými lidmi mě dost často překvapuje názor, že sexuální život před svatbou by nevnímali jako hřích u lidí, kteří se mají rádi, a svůj vztah považují za vážnou známost směřující k manželství. Zdá se, že sexuální rozvolněnost, jedna z výrazných charakteristik současné společnosti, nachází svoji půdu i mezi mladými křesťany. Zde je třeba stále zdůrazňovat, že manželské soužití, jehož součástí je také Boží dar sexu, nezačíná pouhým, byť odpovědným vyznáním vzájemné lásky a oddanosti, ale vzájemnou smlouvou před Bohem a křesťanskými svědky. To byl Boží záměr při stvoření, který připomíná Pán Ježíš, a ve stejném duchu vyučuje i apoštol Pavel: Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. (Gn 2,24; Mt 19,5; Mk 10,7; Ef 5:31; I K 6,16).

Muž opustí svůj domov, aby s manželkou vytvořil nový. V naší kultuře není problém zajistit si bydlení a vytvořit podmínky pro existenci nového domova i bez sňatku, a proto se nám význam zmíněných biblických textů zamlžuje. V židovské tradici je to však výstižně a symbolicky naznačeno svatebním baldachýnem (hebr. chupa). Bílá plachta uvázaná na čtyřech tyčích, které někdy drží čtyři přátelé ženicha, znázorňuje budoucí domov manželů. Ženich s nevěstou jsou odvedeni pod chupu, a rabín jim předčítá nahlas text svatební smlouvy (hebr. ketuba), kterou oba podepíší. Tímto inicializačním obřadem znázorňujícím ustavení nového domova, je podtrženo naplnění Božího záměru s manžely, kteří touto formou smlouvy vstupují do závazného vztahu se všemi jeho důsledky.
Dnešní křesťanská svatba nemá v naší kultuře tak bohatou symboliku, a místo manželské smlouvy používáme výraz „manželský slib“, který je vysloven před Bohem i svědky. Naše výměna snubních prstenů spíše podtrhuje vztahovou vazbu než onen rozměr nové ho domova. Přesto jde o výrazné znázornění předělu, kterým začíná nové manželství, jehož součástí je intimní soužití, na které se pak vztahuje ono žehnající „budou ti dva jedno tělo“. Sexuální styk v době známosti před manželstvím je tedy porušením Božích principů zakotvených v Desateru a jedná se o hřích. Není proto žádný důvod, který by opravňoval obhajobu sexu před manželstvím, byť se jednalo o sebevážnější známost a velikou lásku.
Možná se zdá být toto tvrzení samozřejmé, přesto jsem považoval za nutné a potřebné je zdůraznit. Nástin teologie manželské smlouvy by potřeboval větší prostor, ale to nebylo mým záměrem, jen jsem chtěl zdůraznit, že této oblasti musíme věnovat zvýšenou pozornost. Je smutnou skutečností, že ve svazku sesterských evangelikálních církví sdružených v mezinárodní federaci (IFFEC) jsou takové, které neodolaly tlaku akcentovanému v 60. a 70. letech minulého století, a pod vlivem sexuální revoluce otevřely dveře intimnímu životu i před manželstvím a nyní, jak resignovaně připouští, není cesty zpět.

c) Nezadaní nebo-li singles
Podle Písma svatého je život v manželství i život svobodných bratří a sester rovnocenným darem Boží milosti (1K 7,7). Křesťanství je vůbec prvním náboženstvím, které považovalo svobodný stav za životaschopný způsob života ve společnosti. Ježíš i apoštol Pavel zůstali svobodní. Pavel říká, že být svobodný je dobré a v mnoha okolnostech lepší než žít v manželství. Raná církev také nevyvíjela tlak na lidi, aby vstupovali do manželství. Například podporovala chudé vdovy, aby se nemusely znovu vdávat.
Dnešní společenské i církevní prostředí je ale jiné, a přes zmíněné biblické principy je nutné věnovat pozornost otázce, do jaké míry existuje naplněný život s nenaplněnými přáními a touhami. Samota někdy pořádně zabolí, i když jsme součástí sborové rodiny. O to víc rozumíme Božímu Synu, který se vždy ve své samotě přimknul ke svému Otci. Proto nebyl sám, i když jej zradili ti nejbližší. Toto vědomí proměňovalo jeho samotu. Jediný „manželský“ partner, který dokáže skutečně naplnit, je Kristus. Proto bychom neměli být ani příliš opojeni sňatkem ani přehnaně zklamaní, žijeme-li bez něj. Je také více důvodů, proč někteří zůstávají sami. Jistě v tom hraje roli také Boží prozřetelnost, kterou člověk nahlédne často až s větším časovým odstupem.
Myslím si, že záležitosti svobodných lidí v církvi neumíme nějak systematičtěji a praktičtěji uchopit. Zejména pod nezdravým tlakem potřeby romantického manželského vztahu, kterému je člověk vystaven i v křesťanském prostředí, se život bez manželství může jevit jako pochmurný a invalidní. O to více potřebujeme hledat vyvážený pohled, který by umožnil daleko svobodněji o těchto věcech hovořit a lépe je přenést do praktického života.

II. Křesťanská rodina
Rád bych zaměřil pozornost na praktický život našich rodin a ponechal stranou otázky vztahující se k manželskému soužití, které život rodin výrazně ovlivňují. Těm je v církvi věnováno poměrně dost prostoru, a to jak publikačně tak z hlediska různých seminářů, setkání, poradenství, což je víc než dobře. Zaměřím se spíše na křesťanskou rodinu a to nejen v kontextu církve, ale i společnosti. Pro společnost je funkční rodina, nejen ta křesťanská, blahodárným dobrodiním. V našich Zásadách je pěkně vyjádřeno formování rodiny, jak je biblicky uchopili naši otcové. Čteme, že „muž se stává otcem a žena matkou. Děti jsou odkázány na lásku a ochranu rodičů. V rodině se jim dostává prvního utváření jejich charakteru, tam získávají první poznatky o okolním světě a o vztazích k druhým lidem. V rodičovském domě se děti cítí chráněny a získávají zdravý pocit jistoty. V křesťanské rodině děti nepatří jen rodičům: jsou nám svěřeny Bohem a máme je také pro něho vychovávat. Zde se jim dostává prvního poučení o víře.
Rodiče mají svým křesťanským příkladem života své děti předcházet. Mají se varovat vůči dětem tvrdosti a hněvivých nálad (Ko 3,21; Ef 6,4a). Tím vším posvěcují své děti (1K 7,14) a spolu s poučováním a napomínáním je vychovávají v bázni Boží (Ef 6,4b). Vedou je svým svědectvím a příkladem k tomu, aby se i ony dobrovolně rozhodly pro Krista.”
Možná že komise pro Zásady některé formulace pozmění, ale věřím, že principy pro život křesťanských rodin zůstanou stejné. Jaká je ale skutečnost.

a) Rodina v ohrožení – ve společnosti
V současné situaci je naprosto nutné zdůrazňovat význam rodiny, zastávat se manželských a rodinných práv, protože legislativní zrovnoprávnění „fakticky existujících soužití“ by znamenalo skutečnou diskriminaci manželství a rodiny. Vždyť manželé na sebe berou závazky před společností i vůči ní, a proto si zasluhují, aby společnost jejich svazek nejen respektovala, ale také chránila a podporovala, neb je to v jejím vlastním zájmu především s ohledem na potomstvo (Gn 1,28). Možná by stálo za průzkum, jak je to s vývojem velikosti křesťanských rodin za posledních 25 let. Zda jistý pokles počtu dětí má příčinu v ekonomické stránce věci, nebo jsou zde i jiné důvody.

Pokud se jedná o soužití mezi osobami téhož pohlaví, je třeba vzít na zřetel absentující komplementaritu pohlaví, která je charakteristická pro Stvořitelem chtěné a ustanovené manželství (Gn 2,24). Postoje proti zrovnoprávňování takových forem volného vztahu s manželstvím a rodinou nejsou rozhodně jejich diskriminací. Zrovnoprávnění s manželstvím by totiž znamenalo přiznání stejných práv něčemu, co není a nemůže být stejné jako manželství. Jednalo by se tedy naopak o poškozování práv manželství a rodiny.

b) Rodina v ohrožení – v církvi
V ohrožení je žel i rodina křesťanská. Příčin je víc, zmíním tři z nich.

- Někde chybí příklad rodičů hodný následování. Stává se, že rodiče jako členové sboru mají vágní vztah k nárokům evangelia a ke sborovému společenství. Děti časem z chování rodičů vyčtou, že následování Krista promítající se do každodenního života a do vztahu ke sborovému společenství, nemusí být prioritou. Děti si poměrně snadno takový přístup osvojí a je velká pravděpodobnost, že jednou i ony, tak jako jejich rodiče, jej budou podobně praktikovat.

- Vytrácí se tradice pravidelných rodinných rozhovorů nad Biblí se společnou modlitbou. Nepřekvapuje, že chybí praxe domácích pobožností, pokud jde o manžele, kteří pocházejí z nevěřícího prostředí. Nic podobného nezažili, a pokud k tomu nebyli vedeni, nikdy s nimi ani nezačali. Škoda, že se ale vytrácí domácí pobožnosti i z rodin, kde bývaly dobrou tradicí. Především v rodině se má utvářet duchovní život dětí a není jiné cesty než s dětmi o Bohu mluvit a s nimi se modlit. Je žádoucí obnovit praxi rodinných pobožností (rodinné skupinky) a učinit je domácím rituálem. K povzbuzení jedna zkušenost:
“Pokud bychom měli dát odpověď na otázku, zda dělat rodinné pobožnosti či nikoliv, naše zkušenost nás přivedla k jednoznačnému názoru – rodinné pobožnosti ANO a pokud možno pravidelně.
Kromě společného čtení z Bible a společné modlitby je neméně důležitým rozměrem těchto akcí setkání rodinného kruhu. Součástí těchto večerních dýchánků se zcela přirozeně stalo vyprávění o pěkných prožitcích uplynulého dne, plánování společné budoucnosti a řešení globálních rodinných problémů. V případě narozenin některého člena rodiny se pak ten den rodinná pobožnost proměnila ve velkolepou oslavu.
Zpočátku se nám zdálo být obtížné, jak do svých osobních programů vměstnat hodinku k podobnému sejití. Je třeba přiznat, že ne vždy v tom hrála roli časová zaneprázdněnost. Někdy se nám prostě nechtělo. Nicméně časem se pobožnost stala součástí denního rituálu a my jsme s ní přirozeně počítali při sestavování svých osobních každodenních plánů. Dodržet tuto pravidelnost však pro nás nebylo jednoduché. Mnohdy se stávalo, že po celodenních trampotách jsme nebyli všichni úplně v pohodě. To mělo za následek občasnou nechuť k večernímu sejití, přemýšlení a vzájemným rozhovorům. Situaci obvykle vyřešil jedinec, kterého ten den starosti nesklátily a který se výjimečně s nikým ze sourozenců nepohádal. Ten pak dovedl vnést mezi nás klid a pokojnou atmosféru. Čím větší rodina, tím větší pravděpodobnost, že se takový zachránce najde (Ladislav David)”. Pro začátek stačí třeba 15 minut, někdy takové setkání může být i kratší, jindy se protáhne, neboť každý chce něco říci a to nejen k biblickému textu.

- V neposlední řadě může být slabinou i přílišné zaměření na rodinu, jakési budování rodinného kultu. Rodina je pak převážně zaměřená na své potřeby, radosti a problémy. Sice nějak zapadá do sborových struktur a aktivit, ovšem téměř veškerá energie se vyčerpává na vytvoření teplého a nerušeného hnízdečka. Boží požehnání, vyjádřené Kristovým „ hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“, se nějak vytrácí.

III. Teorie a praxe
V takto pestrém vějíři chápání lidské svobody, ve kterém se nachází často oslabená křesťanská rodina, je proto zcela nutné vracet se ke kořenům a znovu si osvojovat biblické principy pro rodinu a ty s Boží pomocí přenášet do praxe. Podle Písma svatého jsou manželství a rodina jedním ze základních ustanovení Stvořitele, jež má věřící člověk věrně zachovávat. Mají sloužit k rozvinutí a zkvalitnění lidského života, ale nejsou posledním smyslem a cílem života (1K 7,29nn). Nad manželstvím i rodinou je Bůh a jemu mají sloužit (Ko 3,17-24). Zcela zřetelně to vyniká z evangelií, kde můžeme sledovat, jak rodinu vnímá sám Spasitel.

a) Ježíš a rodina
Ježíšův pohled na rodinu je překvapující. Na jedné straně ji hodnotí velmi kladně především tím, že pojmů a vztahů rodinného života užívá k objasnění Božího království. O Bohu mluví jako o Otci, o věřících jako o synech a dcerách. Obecenství Boha s lidmi přirovnává často k rodinné hostině nebo svatbě.
Na druhou stranu, když povolává své učedníky, vytrhuje je z jejich rodin a očekává, že pro něj všechno opustí, i ty nejbližší. Rodinu vidí dokonce jako překážku učednictví a potvrzuje to někdy rezervovaným chováním k vlastní rodině a příbuzným. Z hlediska dnešního hodnocení rodiny nás až zaráží tvrdost, s jakou například odmítá zasahování své matky do svých plánů.
Jak Ježíše známe z evangelií, vždycky mu šlo především o Boží království. Je zřejmé, že i rodinné zájmy se mohou stát překážkou znemožňující účast na Božím království. Současně však prvotnost Božího království ještě neznamená, že Kristu nezáleží na našich potřebách a každodenních starostech o rodinu. V díle Božího království připadá manželství a rodině role velmi závažná. Pokud by šlo jen o rodinu, potom je mnoho krásných rodin i mezi nekřesťany. Pokud jde ale o Boží království, potom je třeba budovat naše rodiny s touto perspektivou a s vědomím, že Bible nestaví do protikladu Boží království a přirozený svět, ve kterém podle jistých pořádků žijeme. U vědomí tohoto potřebného napětí, kterého se nemůžeme a nesmíme zbavit, neboť by směřovalo k zákonictví nebo naopak k sekularizaci, pokusme se hledat ony principy zdravého budování našich rodin.

b) Dva přístupy k výchově
Pokud mluvíme o rodině, mějme nyní na mysli především odpovědnost rodičů za vedení dětí k Bohu. Nechme se oslovit biblickými texty, které naznačují jistou praxi i konkrétní přístup k výchově dětí.

Katechetický přístup
Žalm 78,3: Co jsme slýchali a o čem víme, to, co nám otcové vyprávěli, 4 nebudeme tajit našim synům. Budeme vyprávět budoucímu pokolení o Hospodinových chvályhodných činech, o mocných skutcích a divech, jež konal. 5 Stanovil svědectví v Jákobovi, vydal zákon v Izraeli a přikázal našim otcům, aby s tím seznamovali své syny, 6 aby o tom vědělo budoucí pokolení, synové, kteří se zrodí. Ti to budou dále vyprávět svým synům, 7 aby složili důvěru v Boha a na Boží skutky nezapomínali, aby zachovávali vždy jeho přikázání, 8 a nebyli jako jejich otcové, to umíněné, vzdorné pokolení, pokolení nestálého srdce, jehož duch nezůstal věrný Bohu.
VM 6, 6: A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. 7 Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat.
V katechetickém přístupu se prolíná a doplňuje předávání Božího zákona a Božích nařízení na jedné straně, se zkušenostmi s Božím vedením na straně druhé. Tedy slovo a příklad, teorie a praxe. Izraelští otcové a matky se svými dětmi pracovali, odpočívali při společném sabatu, společně slavili svátky, za kterými často cestovali do Jeruzaléma. Právě vštěpování zákona synům a dcerám při nejrůznějších příležitostech – rozhovory doma i na cestě, když šli spát nebo ráno vstávali – vytvářelo přirozené prostředí Boží blízkosti, ve kterém dostaly děti základy víry pro celý život.

Charismatický přístup
Sk 2,38: ….dostanete dar Ducha svatého. 39 Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.
Ř 8,26: Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním.
Pro charismatický přístup platí novozákonní principy. Rodiče si uvědomují, že i při nejlepší snaze není v jejich moci, aby jejich děti vedly jednou bohabojný život. Je to jen Boží milost. Proto žijí ze zaslíbení o působení Božího Ducha. Díky skutečnému Utěšiteli mohou dětem zprostředkovat to, co jim sami dát nemohou. Přesto a právě proto potřebují být rodiče i v této roli aktivní. Jejich nejdůležitější poslání v duchovním zápase o děti spočívá v modlitbě, víře, v jejich spoléhání se na moc Ducha svatého. Charismatické rodičovství stojí na zaslíbeních Písma, že dar a působení Ducha svatého se netýká pouze dospělých, ale že je můžeme vírou vztáhnout i na naše děti.
Katechetické i charismatické rodičovství je třeba propojovat. Jak, to už je záležitost praxe a v každé rodině to bude asi jinak. Je povzbuzující, že přes naše chyby a nedostatky se můžeme těmto rolím stále učit, můžeme prosit Pána i děti za odpuštění, když jsme chybovali a znovu a nově můžeme do těchto rolí vstupovat. Základním předpokladem ovšem zůstává příklad rodičů hodný následování.

IV. Závěr
Snad by se dalo říci, že rodina je taková malá církev, o kterou je třeba pečovat. Těchto několik poznámek chci uzavřít výzvou k tomu, abychom význam rodiny nepodcenili a věnovali jí pozornost. Vidím dvě oblasti, ve kterých by se našly rezervy.

Oblast pastorace. Směřujme s novou pečlivostí naši pozornost k pastoraci rodin. Je na místě, abychom na úrovni celé církve nově promýšleli teologii známosti, manželství a rodiny, života lidí svobodných, s praktickým dopadem na život v našich sborech, a nenechali se mást tápáním, které kolem sebe vidíme. Odbor pro manželství a rodinu může být v tomto pomocí. Rodina je nosný prvek života každé společnosti, a proto s důrazem na péči o rodinu se podílíme nejen na prohloubení kvality sborového života, ale také na ozdravění samotné občanské společnosti.
Oblast vyučování. Nevím, kolik sborů se pravidelně věnuje systematickému vyučování o rodině. Je-li místní sbor zaměřen na šíření evangelia, pak se musí současně orientovat na to, aby připravil mladé lidi na křesťanské manželství nebo na život o samotě. To znamená mít k dispozici vyučování pro navazování a budování známosti, biblický pohled na sexualitu, na křesťanské manželství a rodinu, i s varováním před důsledky v případě opouštění biblických principů.

Jelikož jde o téma zasahující všechny generace, mám za to, že nejvhodnějším místem pro základní vyučování je nedělní bohoslužba. Je možné doporučit mini sérii 4-5 kázání na témata související s rodinou. Kázání by se tak mohla stát východiskem pro další rozhovory na biblických hodinách či skupinkách.
„Rodina mi dává kořeny i křídla“, jak někdo krásně vyjádřil. Přál bych si, aby to platilo v co nejvyšší míře o našich rodinách domácích i sborových.

Daniel Fajfr
předseda Rady Církve bratrské

Použitá literatura:
Dokumenty CB (Řád a Zásady)
Stanovisko Studijního odboru Rady Církve bratrské, prosinec 2008
Keller T. a K., Smysl manželství. Biblion, 2014
Pospíšil C.V., Rodina, manželství a tajemství Trojice, inter. články 2001/5
Šoltész Štěpán, Kristus a rodina, Kalich 1970
Sborové přípravky snoubenců na manželství

Fotografie