Otázky „na tělo“
Bůh stvořil tělo člověka a jednou součástí jeho fungování je i sex. Myslíš si, že z tohoto úhlu pohledu církev řeší otázku sexu moc, přiměřeně, nebo naopak málo?
Sex je velké téma. A důležité! Lidé si málo uvědomují, že sexualita člověka se neobjevuje po pádu Adama a Evy, ale již při stvoření člověka. Nejde ani tak o „fungování“ člověka, byť fungování je zajisté důležité, ale při sexualitě se dotýkáme nejhlubších vrstev intimity člověka, které odkazují na podstatu jeho bytosti. Byli jsme stvořeni k obrazu Božímu a všechno, co Bůh stvořil, bylo dobré. Mluvit tedy o životě, o naplnění smyslu bytí člověka, a přitom nemluvit o sexu a intimitě může vést k tomu, že spíš než o životě budeme mluvit o jeho karikatuře. Příběh stvoření totiž není jen o tom dobrém a krásném, co Bůh udělal, ale rovněž o svobodě a zodpovědnosti člověka, který selhal na celé čáře. Důsledky selhání člověka v ráji mají dopad na každý aspekt stvoření, na všechny stránky lidské existence, sex nevyjímaje.
Každá kultura je v pohledech na sexualitu více nebo méně pokřivena. Naše dědictví z viktoriánské éry není nijak slavné. Žel, ani církev nedokázala překročit její stín, byť mohla a měla. Víc než mocí evangelia v těchto otázkách byla ovlivněna trendy tehdejší doby. Pro generaci našich předků zůstaly mnohé věci tabu a ani v mé generaci není slyšet svědectví o tom, že by kazatelé zahrnuli do předmanželské přípravy problematiku sexuality a intimního života. Stejná situace byla v mládežích a dorostech. Puritánský přístup k mnoha kulturním výzvám měl v některých případech zcela bizarní až patologickou podobu.
Ale zdá se, že poslední desetiletí se situace mění. K odtabuizování došlo v celé společnosti. Z jednoho extrému se ale leckdy společnost ve snaze aktualizovat „objevenou“ svobodu žene do druhého extrému, který se od řešení ještě víc vzdaluje. Jestli umíme dnešní otevřený komunikační prostor moudře vyplnit, zůstává rovněž otázkou. Jsem rád, že CB má již řadu let odvahu adresovat i náročnější výzvy v otázkách sexuality a hledat v tom všem Boží moudrost a citlivý přístup. Ne vždy se nám to daří.
Jak tedy s tématem sexuality v církevním prostředí správně nakládat?
Vnímám tři roviny. První je pastorace. Jedním z extrémů je oblast sexuality, erotiky a intimity obcházet, jako by šlo o „nečistou“ a „hříšnou“ záležitost. Opačným extrémem může být nekritické přitakávání názorům, které jsou dnes „in“ a které „letí“ na vlně trendů. Boží slovo nás vede k tomu, abychom pečlivě rozsuzovali, co je „dobré, náležité a dokonalé“ (Řím 12, 2) a hledali cesty, jak poznané aplikovat v praktickém životě. To předpokládá vytvářet v církevních komunitách prostředí bezpečí, svobody a důvěry, kde se člověk může s otázkou nebo problémem souvisejícím s jeho sexualitou svěřit.
Někdo může řešit pocity viny z toho, že kdysi „jsme se vyspali před manželstvím“, a proto teď máme krizi. Někdo řeší svoji nechuť intimně žít v manželství. Jiný objevuje přitažlivost ke stejnému pohlaví, další dusí v sobě hnus a ponížení z násilí, co prožil v intimní sféře atd. Jiný klesá pod tíhou závislosti na pornu nebo je obtěžkán nutkavými představami při pohledu na jiné ženy. Hřích má nespočetné podoby! Nesmíme zapomenout, že pokaždé se jedná o naprosto jedinečný příběh člověka, s kterým je nutno zacházet s citem, s taktem a s ohledem na specifický kontext. Dnešní doba je složitá a problematika sexuality diverzifikovaná.
Pastorační inteligence je nutností. Ve zdravém církevním sboru prostor pro takové bezpečné sdílení bude. Lidé osvědčení a kompetentní, ochotní vyslechnout, poradit, usměrnit a modlit se, se stávají v tom všem nutností.
Druhou nutností je formace. Jde o výchovnou dimenzi v rámci komunity víry. Církevní prostředí je tvořeno konkrétními lidmi, vztahy a životním stylem. Dnešní církev stojí před velikým úkolem být otevřená všem a zároveň držet ve svém středu biblické zjevení jako normativní podnět pro to, jak myslíme, jak interpretujeme realitu doby a jak se budeme v praxi rozhodovat a formovat svůj životní styl. Týká se všech generací ve sboru. Tím vytváříme sborovou kulturu a étos. Apoštol Pavel tenhle zápas velice dobře znal! Dnešní doba v jistém ohledu není vůbec nová. Vstoupit do „soukromí“ toho druhého a něco říct nikdy nebylo ani nebude snadné. Člověk se tomu přirozeně brání. Ovšem bez takových vztahů se nevyhneme životnímu stylu z doby soudců, kdy si „každý dělal, co chtěl“. (Sd 21,25) To je nemoc doby.
Zdravé společenství nás formuje, mění. Na podobu Božího Syna. (Řím 8,29) Někdo se možná ptá – měl Ježíš sexualitu? Rozuměl erotice? Jelikož byl v pravdě člověkem, zajisté měl a rozuměl. I proto nám rozumí. Postoj úcty, respektu a projevení důstojnosti k jiným lidem se musí stát abecedou „sborového slabikáře“ i v otázce dnešního světa sexuality. Do církve přichází ubolení, zranění, smutní, hledající, zápasící lidé. To poslední, co potřebují slyšet na uvítanou, je slovo odsouzení a pohrdnutí.
Třetí je transformace. Ta souvisí se zvěstí Božího slova. Tam, kde je slovo zvěstováno v moci a v pravdě, tam jsou životy proměňovány mocí Ducha svatého. I v otázce sexuality potřebujeme Boží moc a pomoc. Každý máme originální kód vlastní výbavy emocí, psychiky i hormonů, zjednodušeně řečeno. Jenom Bůh nás doopravdy zná a může to, co žádný člověk ne. I proto ve zdravém sboru zazní Boží slovo i na téma sexuality a intimity. Bohatství ukryté v Písmu se musí dostat ke slyšení a porozumění. V Bibli máme nádhernou erotickou literaturu s velice konkrétními radami, co a jak. A věřte nebo ne – začíná se v besídce.
Sexualita je Božím darem, přesto to vypadá, je pro křesťana jakýmsi bodem střetu. V čem je podle tebe problém?
Problém je v tom, že se dotýkáme hlubiny lidského bytí, kde se rodí vnitřní proudy nesmírné síly s výslednicí přesahující reprodukční rozměr života. Jako součást Božího plánu s člověkem lidská sexualita odráží úžasný potenciál člověka k naplnění mandátu, který mu byl svěřen Stvořitelem. Problém je, že hřích zasáhl celé stvoření – sexualitu nevyjímaje. Problém je, že ztráta harmonie u člověka zasáhla i jeho sexualitu. Do bohatého světa lidské intimity se nastěhovaly odcizenost a dezorientace. Tady platí, že čím větší síla může být zneužita, tím větší riziko k ní náleží. Sexualita ve vší své síle je krásná a riziková zároveň. Vše, co s ní souvisí, nám připomíná náš Božský původ a prohru zároveň. To, co mělo ladit, již neladí. To, co mělo fungovat, již nefunguje, jak by mělo. A k tomu všemu člověk i v oblasti své sexuality dělá to, co nechce a co nenávidí, co sám odsuzuje. (Řím 7,1516) Uvědomuje si to, ale je to silnější než on sám. A dotýká se to nejen jeho samého, ale i milovaných lidí kolem něj. A když jim ublíží, pak to bolí ještě víc.
Díky své sexualitě člověk umí prožívat závratné horizonty lásky, štěstí, motivace, nasazení, odvahy a překonávání překážek. Díky té samé sexualitě prožívá nenaplněnost ve svém životě. Napětí mezi tím, co by mohlo být, a realitou toho, co je, se rychle stává zdrojem hluboké frustrace, nespokojenosti, defenzivy, hněvu, agrese až zoufalství a deprese. Proto otázka sexuální vyrovnanosti a spokojenosti v životě zajímá nejen psychology a psychiatry, ale i top manažery v těch firmách a korporacích, ve kterých už otevřeně kalkulují s tím, že rozbitost privátního života má přímý dopad na výkon člověka v jeho zaměstnání. Mnozí vědci právě tyto souvislosti svým výzkumem potvrzují.
Zvládnutá i nezvládnutá sexualita tak má přímý dopad na naše manželství, přátelství a celou společnost. Problém dneška je v tom, že čím víc se zaměřujeme sami na sebe, tím paradoxně víc přestáváme rozumět sami sobě. Vzali jsme tuto sílu do svých rukou a ignorujeme fakt, že je mnohem silnější než energie atomu. Jsme opojeni světem sexuality a přehlížíme její ničící potenciál. Odmítáme naslouchat tomu, co říká Bůh. Odmítáme jeho autoritu a názory. Člověk propadá narcismu. Síla sexuality, která má směřovat k lásce, se zakřivuje do sebelásky. Sexualita umí člověka uštvat až na smrt. Smrt touhou po lásce, které se nám nedostává, jak bychom si přáli. Čím více ji hýčkáme, tím víc narůstá pocit, že láska se vytrácí. Spirála smrti nabírá na síle. Na její dráze se může objevit najednou i takový trend, kdy kluk s holkou – byť ve vztahu – se budou chtít jenom kamarádit a sexuální přitažlivost nebude nijak k nalezení. A v manželství obdobně. A budou šťastni. Bude takové štěstí následování hodné?
Církev (i Bible) jsou proti mimomanželskému sexu, zároveň je ale sociální a kulturní prostředí nastaveno tak, aby mladí lidé vstupovali do manželství až… budou mít bydlení, na které nemají peníze, takže práci, na kterou potřebují praxi, takže praxi, na kterou potřebují vzdělání; takže vzdělání, na které potřebují jazykové kompetence; takže jazyky a cestování… Co mají mladí lidé (plní energie) dělat se svojí sexualitou jako takovou, když nejsou v manželství?
Sex má být výlučně součástí manželského života. Manželství totiž náleží nejhlubší odevzdanost a projevy lásky, jaké jsou lidé schopni. Narušení těchto principů má neblahé důsledky. Je pravdou, že dnešní doba přináší hodně podnětů, které vůbec není snadné zvládat ve světle Božího zjevení. Instituce manželství je zpochybňována, alternativní formy soužití jsou „in“. Jsme bohatá země a můžeme si dovolit to, co patří spíš do sféry luxusu než základních potřeb pro život. Touha „si užít“ s sebou přináší pak problém hypoték, kariérního nasazení a sociálního zabezpečení rodiny. Navíc narcistická autonomie nabízí lidem past představivosti a iluzivního romantismu, ve kterém není místa pro sebezapření, disciplínu a snášení diskomfortu. Stávající situace nám nekompromisně nastavuje zrcadlo.
Nejen jednotlivcům, ale i celé společnosti. Možná víc jako o našich právech bychom měli mluvit a přemýšlet o našich povinnostech. Možná víc než o našich představách a ambicích bychom i v církvi měli velice konkrétně mluvit o Božích představách a jeho plánech.
Co tedy máme dělat? Boží záměr a pravidla jsou jasná. Hypotéka, cestování, odklad manželství a sociální politika státu nic na nich nemění. Nehledejme výmluvy, ale spíš hledejme vnitřní morální kompas a navštěvujme duchovní fitko, aby naše etické svalstvo nebylo zchátralé. Stojí za to se ptát, zdali opravdu k zakládání manželství je nutno překročit třicítku, vidět půlku světa, mít finanční zabezpečení a životní standard měřen dle současných celebrit; nebo raději skromně, s vášní a odhodláním se poprat se životem – ale v manželství, s dětmi a s Kristem v srdci.
Bible toho o sexu jako takovém moc neříká, kdo by chtěl prožívat tuto oblast v plnosti a zároveň s Bohem, nemá moc čeho se chytit. Pramení z toho pak možná zbytečné pocity viny. Dá se nějak zjednodušeně říct, zda a případně kde jsou pro křesťana „červené čáry“?
Ale máme se čeho chytit! A velice dobře a pevně. Víme, že sexualita je krásná a je darem Božím pro člověka. Mé tělo je chrámem Ducha – což to není fascinující realita? Což není nádherné, když dary a talenty, které nám Stvořitel svěřil, přinášíme do života moudře, vášnivě a intenzivně dle jeho vůle? Když rozumně nenaložím s penězi, všichni kolem si budou ťukat na čelo. Jestli jsem schopen vidět to i sám u sebe, toť otázka. Měl bych. Měl bych mít pocit viny. Pokud ho nemám, další peníze půjdou do kytek… A stejně – co když rozumně nenaložím se svou sexualitou? Znal jsem velice silnou dívenku (vynikající horolezkyni), která u mytí nádobí lámala talíře, sklo… a při utírání deformovala lžíce a vidličky. Musela se naučit, jak zacházet se svou silou, aby byla pomocí, a ne překážkou. Tak nějak to vidím i s naší sexualitou.
Sexuální život ve své plnosti patří do manželství. Se vší intenzitou, tvůrčí krásou a vášní. Jen si přečtěte Píseň písní. To vše je Boží, je požehnané a posvěcené. Sexualita patří do oblasti jistého umění, které se má kultivovat, rozvíjet a pěstovat, ale má taky svůj vývoj a metamorfózy. Zároveň však jsou věci ze světa erotiky, které patří výhradně do kontextu manželství a nejsou určeny nikomu dalšímu. Zejména ve světě svobodných lidí může být otázkou masturbace. Je nutno říct, že problematika masturbace není v Bibli nijak vyspecifikována, a můžeme ji proto vnímat v šedé zóně akceptovatelnosti. Na rozdíl od sledování pornografie jako stimulu pro „rozvoj“ vlastní sexuality. Pornografie má silný potenciál závislosti pro uživatele, jehož zákeřnost spočívá v tom, že se člověku dostává do hlavy a do duše. Odtud jej nevyžene žádná pilulka ani mantra. Jedná se o jeden z nejtěžších druhů závislosti. A každá závislost ničí a bourá všechno krásné a smysluplné. Včetně zdraví. Ale ke každému trezoru existuje kód, klíč. Opravdu z každého hříchu existuje cesta ven, na svobodu! Z každého pocitu viny (oprávněného) lze vyjít vítězně skrze odpuštění, které nabízí Boží Syn. Není důležitý pád, ale cesta, po které člověk kráčí.
Jisté mantinely nebo „červené čáry“ jsou v oblasti sexuality Bohem zcela jasně vymezeny. Realita je opravdu pestrobarevná a církev vůči tomu, co se děje, nijak není imunní. Lidé se rozvádí. Muži i ženy mají milenky a milence. Ženatí i vdané si stěžují, že jim to sexuálně doma neladí, někdy mají doma peklo. Co s tím? Zisky porno průmyslu dosahují závratných výšek. Objevují se sexuální deviace, patologie. Co s tím? Studentky (nejen) si vydělávají nemalé peníze přes webcam a v erotických službách různého druhu. Po ohniskách dětské pornografie snažně pátrá nejedna policie… a sex turismus vzkvétá v některých zemích jako integrální součást tvorby HDP za vydatné podpory matek a otců, kteří své často neplnoleté dcery a syny motivují k prodejnosti. Co s tím? Některé ženy se cítí být muži a podstoupí medikamentózní intervenci, aby dosáhly své vlastní představy o sobě. Někteří muži již od své puberty kradou ženské spodní prádlo a později se cítí být ženami a rovněž vyhledají pomoc lékařů, aby jim pomohli dosáhnout utkvělou představu kráčet po ulici v minisukni na vysokých podpatcích a s umělými prsy si vychutnávat roztoužené pohledy kolemjdoucích mužů a závistivé pohledy žen. Co s tím?
Svět nezměním. To není můj úkol. Od toho byli marxisté. Ale mohu změnit svůj život. Mohu svému příběhu vtisknout hlubší smysl. Mohu usilovat o Boží požehnání a zažít ho v celé parádě. Lidé jsou totiž zváni na úzkou cestu. Po té široké jdou masy. Prý je tam veselo a má to šťávu. Já si to nemyslím. Těch na té úzké rozhodně není většina. Prý je tam nuda a suchoty. Já si to nemyslím. Byť nějaké mantinely jsou nám i v oblasti sexuality zjeveny, následování Ježíše Krista není primárně věcí jejich dodržování. Jde o mnohem víc. Jde o nadpřirozenou transformaci všeho, co je v nás přirozené. Smyslem následování je být jak on, myslet jako on, rozhodovat se jako on, jednat jako on. A cílem? Být s ním. Zde v tomto životě a jednou po smrti. Tam se ženit ani vdávat nebudeme.
Apoštol Pavel mluví v sedmé kapitole Korintským o sexu mimo manželství jako o spalující touze, kterou je těžké ovládat, a o sexu v manželství jako o manželské povinnosti. Trochu to budí dojem, že svatbou se z něčeho žádoucího, ale zakázaného, stane něco mnohem méně žádoucí, zato povinné. Co bys k tomu řekl snoubencům? (úsměv) To opravdu takhle myslí dnešní mladí lidé? Já měl za to, že tento způsob myšlení patřil generaci z minulého století… (úsměv) Ale vážně. O čem tam vlastně Pavel mluví?
Zaprvé – otevírá sexualitu jako indikativ toho, jestli člověk má zůstat svobodný nebo se má oženit, potažmo vdát se. Pokud je libido člověka nízké, zůstává svobodný. Pokud jeho sexualita je vitální, ať vstoupí do manželství. „Být spalován touhou“ je hezké vyjádření zdravé sexuality, která je motorem toho, aby vzniklo manželství a byly děti a hezká rodina. Tím bude částečně naplněn Boží záměr z ráje – ploďte se a množte se.
Zadruhé – život „single“ i v manželství je stejně validní. Hladina libida může být vnímána jako dar, a ne jako překážka pro smysluplný život. Kdo „spalující touhu“ nemá, zůstává svobodný. Rovněž Pavel hezky otevírá symetrii rolí muže a ženy v otázce sexuality. Jsou v jistém ohledu stejní. Mají stejnou odpovědnost za stav v manželství. Mají mít stejný zájem o štěstí a spokojenost toho druhého. I v intimní oblasti. Výraz „manželská povinnost“ nemá žádný odkaz na donucovací režim ani na „dělání toho“, k čemu mám vnitřní odpor. Vůbec ne! Výraz „povinnost“ spíš odkazuje na „dluh“, který se má vrátit. Každý rovný člověk půjčené chce vrátit. Rychle a s radostí. A pokud je možno, tak i s benefitem navrch. Blahoslavenější je dávat než brát. V sexu to platí na sto procent.
A za třetí – mantra „zakázané ovoce chutná nejvíc“ – je podvod. Není to pravda. Sexuální život se nejlépe rozvíjí a projeví tam, kde je zralost, bezpečí a jistota ve všech ohledech – fyzická, ekonomická, emoční, intelektuální, sociální a právní. O duchovní ani nemluvě. Když se dva pomilují na kolejích nebo někde na párty, resp. dovolené, mají pokryty stěží jeden nebo dva parametry. V případě delšího vztahu snad tři nebo čtyři. To, co prožijí, je karikatura sexu, ale ne stoprocentní sex. Všechny parametry jsou připraveny k plné aktivaci jenom v manželství. A zdravé manželství vzniká jen na základě vyváženosti těchto parametrů. To, co prožívají ti, kdo vstupují předčasně do světa sexu, je obyčejné vzrušení. Nesouvisí s tím, zda je to zakázáno, nebo ne. Je to psychologický faktor střetu neznáma a oné „touhy“. (Ateisté nevěří v zakázané ovoce, ale emoce z prvního styku nejsou jiné než u věřících.) Myslí snad někdo, že muž, který se poprvé jde milovat právě se svou manželkou ve svatební noc, prožívá menší vzrušení a extázi? Navíc smí vědět, že Bůh onu chvíli pečetí svým požehnáním. Jestli si to stihne uvědomit, nechávám bez komentáře.
Nejen Bible, ale i vědecké studie ukazují, že trpělivost a zdrženlivost v otázce sexuálního života v období před manželstvím je věc moudrá a opodstatněná. Hlavním sexuálním orgánem je totiž mozek. A pokud tam je všechno, jak má být – s nadsázkou řečeno – není důvod k panice. Průzkumy ukazují, že dnešní generace mladých, i když má přístup k množství informací a disponuje různými sexuálními zkušenostmi již v období adolescence, později vykazuje nespokojenost se svým sexuálním životem a prožívá nenaplněnost v oblasti intimity třeba i v manželství.
Všechno má svůj čas. Knoflíky na košili se mají zapínat v správném pořadí.
Někdy se může zdát, že křesťané mají ve svém programu boj proti tělu – tělesnost bývá vnímána jako něco přízemního až nepřátelského. V čem je podle tebe podstata Božího požehnání člověka skrze lidskou tělesnost?
Žel, boj „proti tělu“ patří do kategorie neblahého dědictví z viktoriánské doby. Ale neporozumění vztahu těla a ducha se v dějinách lidstva objevuje pořád dokola. Kníže tohoto světa miluje komplikace. Vyhledává konflikt tam, kde není. Nabízí cestu tam, kde žádná neexistuje. A přichází s nabídkou štěstí a spokojenosti, aby člověk skončil jako nešťastník v agonii neurotické nespokojenosti. Pořád a pořád musíme tyto názory odmítat a vnášet Boží světlo do toho, jak vnímat vlastní tělo, svou tělesnost a specifika, která k ní náleží. Poznat sebe sama a naučit se žít se sebou samým je velká výzva. Narážím na svou „tělesnost“ ve smyslu mého fyzického těla, genetické výbavy, povahové dispozice, zdravotní a mentální kondice atd. Tady platí, že moje „tělo“ (ř. sóma) je chrámem Ducha svatého, a tedy je požehnané, posvěcené. Jsem schopen věřit Bohu, sloužit mu a prožít smysluplný život, i když kupříkladu – nemám 195 cm a nikdy nebudu blokařem v národním volejbalovém týmu nebo nikdy nebudu běhat tak jako David Novák. Ale můžu být užitečný na Božím díle. A v tom prožiju Boží požehnání skrze „tělo“ anebo „tělesnost“, které mám. Zároveň mám o své tělo pečovat, chránit ho jako dar, který jsem od Boha dostal. S tím souvisí nejen hygiena, ale i zdravá výživa a fyzická kondice. Rovněž i estetické cítění a smysl pro krásno.
Problémem je to, že když apoštol Pavel mluví třeba v Gal 5 o konfliktu mezi duchem a tělem, tak pod „tělesností“ (ř. sarx) nemyslí na fyzickou podobu, nýbrž na padlou přirozenost člověka. Na tu dimenzi mého bytí, která je postižena hříchem. Zajisté, že tato přirozenost se projevuje ve fyzickém těle, ale je nutné obě věci rozlišovat. Tato hříchem zasažená „tělesnost“ opravdu nepřátelská je a nebude Bohem požehnána nijakým způsobem. Ta musí zemřít. Podle Pavla ji máme ukřižovat. Protože skutky „těla“ nejsou nijak hezké a příjemné pro nikoho. Zatímco ovoce Ducha je láska, radost, dobrota, trpělivost atd. Kdo by je nechtěl mít ve svém okolí?
Fyzické tělo je vzácné a důležité. Muž ať obdivuje tělo své ženy a žena ať obdivuje tělo svého muže. Jsou si darem jeden pro druhého. Bůh nás stvořil jako fyzické bytosti. Ježíš se narodil „do těla“ a byl vzkříšen „v těle“. Proto je nesmírně důležité vnímat vlastní fyziologické tělo jako dar. A s tím darem přicházet k Bohu v živé oběti. (Řím 12) Podstata Božího požehnání skrze lidskou tělesnost se pak projeví v tom, že Boží dílo pokračuje díky lidem, kteří řeknou Bohu své ano a ve své fyzické síle a slabosti slouží Ježíši (viz osten Pavlův, zápas Jákobův s andělem) a naplňují mandát z ráje. Možná jako svobodní, možná v manželství. A když se dva stanou jedním tělem, pak ať usilují o to, aby svůj čas, peníze, schopnosti, sexualitu, talenty, ale i slabosti a handicapy společně přinášeli před Boží tvář s prosbou a v úsilí, aby Bůh jejich manželství použil zde na zemi ke své slávě a k užitku lidí kolem. Protože vědí, že nejsou autonomní entitou, ale patří tomu, kdo je vykoupil svou vlastní krví.
Důležitá pravda v otázce zápasu mezi „tělem“ a „Duchem“ je, že tento konflikt znovuzrozením nekončí. Bude pokračovat dál, ale provázen vítěznou cestou proměny. Proto i vlastní sexualita člověka zůstává celoživotní výzvou. Abychom ji průběžně rozuměli. Abychom nebyli jejími otroky na jedné straně, ale rovněž abychom ji my sami nezotročili – rozuměj – nedeformovali, nezneužili, neuvěznili. Ale spíš ji rozvinuli a dali jí všechen prostor a místo v našem životě, který sexualitě Bůh dává. Je to dar k našemu dobrému a k bohatosti života, který má být požehnaný.
