Bar micva je rituál pro obě generace
V židovské tradici všeobecně hrají velkou roli přechodové rituály, tzn. obřady, které pomáhají přejít člověku z jedné životní etapy do druhé. Jednou z takových etap je začátek dospělosti. Je to moment, kdy člověk přejímá zodpovědnost sám za sebe, za svoje vlastní samostatné volby a jednání. Původní věk dospělosti, zaznamenaný v Tóře, je dvacet let. To byl věk, kdy mohl být mladý izraelský muž aktivní v rámci armády. Ale rabínská tradice, kterou se židovský svět řídí a která se vyvíjí postupně (je zaznamenána v Mišně a Talmudu), říká, že židovský chlapec dospívá ve třinácti letech a dívka ve dvanácti. Pro židovskou tradici je velmi důležité stanovit konkrétní věk, do kterého je rodič povinen předat dítěti v oblasti náboženské, morální i praktické takové životní zkušenosti, aby bylo schopno vést samostatný život a poučit o něm i ostatní. Z hlediska židovského práva rodiče přestávají mít za dítě zodpovědnost. (Podle občanského práva je plná dospělost ale až v 18 letech.) Bar micva se tedy zásadním způsobem dotýká jak dětí, tak rodičů. Někdy se ozývají hlasy, že je to poměrně brzy. Ano, je to první moment. Židovská tradice tím sděluje, že začíná s dospělostí v té nejranější možnosti. Ale člověk se vyvíjí celý život a je mnoho druhů dospělosti, ke kterým se přichází postupně.
Bar micva je slavnostní obřad, kdy chlapec poprvé předstoupí před lidi, čte ze svitku Tóry a příslušnou pasáž (paraša) vykládá. Obřadu se v synagoze účastní chlapcova rodina i celá komunita, třeba sto nebo dvě stě lidí. Rabín (nebo jím pověřený učitel) s chlapcem pracuje předem – příprava většinou trvá dva roky. Vzdělávání dítěte ale začíná dříve, už od školkového věku. Jeden rok je věnován přípravě teorie, kdy se hovoří o hodnotách židovské tradice, o cedace, což je židovský koncept podobný křesťanské charitě, o důležitosti gmilut chasadim, což jsou činy milosrdenství, o smyslu a důležitosti vzdělávání v Tóře i všeobecném, o ctění rodičů, o náboženských a etických normách, o svátcích židovského náboženského roku, aby jim rozuměli. A samozřejmě se studuje i hebrejština, která je pro vykonání obřadu bar micva zásadní. Hebrejsky se čte zprava doleva. K tomu je třeba ovládat vokalizaci – hebrejština má pouze souhlásky, samohlásky jsou jen v tištěných textech tóry naznačeny značkami, a existují ještě kantilační značky, které určují melodii. Originálně se totiž text nečte, ale zpívá. Zní to složitě, ale je to přizpůsobeno individuálním možnostem dotyčného. Další rok je věnován studiu dané pasáže. Důraz je kladen na nácvik textu, jeho interpretace pomocí rabínských komentářů a hledání vlastních myšlenek, ke kterým člověka text i jeho komentáře inspirují. Samotný obřad je důležitý nejen pro rodinu, ale i pro dotyčného člověka. Často funguji jako průvodce obřadem, podpora, protože mladý člověk si je velmi často nejistý. Má to být příjemný obřad, ale před tolika lidmi číst v jazyku, který tady ve většině případů není jejich rodný, není jednoduché. Po obřadu se obvykle koná oslava, které se říká se’udat micva. To je vždy velmi hezké. V Čechách mám takových obřadů 12–15 ročně.
Vnímám, že lidé, kteří tímto procesem a samotným obřadem prošli, se během přípravy naučili lépe argumentovat, jsou sebevědomější a mají bližší vztah k té staré tradici jako takové. Mají zdravě sebevědomý pocit, že jsou její součástí a že její část leží na jejich bedrech. To je důležité. V hebrejštině se slovo „zodpovědnost“ řekne „achrajut“ ze slova „acher“, což znamená „jiný, odlišný“. Moje zodpovědnost je ve vztahu k jinému člověku. Židovství je náboženství velmi silně založené na komunitní perspektivě – některé židovské modlitby nelze říct jinak než s přítomností tzv. minjanu, tj. modlitebního kvóra, což je v ortodoxní tradici 10 nábožensky dospělých mužů. Je v tom i vědomí, že člověk je přijat svojí vlastní komunitou. S někým počítat je zásadní hodnota.
Jedna rabínská tradice říká, že lidé nových generací jsou trpaslíky na ramenou obrů. Čímž říká, že ačkoli generace před námi je větší, víc toho dokázaly, my dohlídneme dál než oni. Mladí mají potenciál dohlédnout dál než my, nejen proto, že nás pravděpodobně přežijí, ale i pro větší potenciál zkušeností. A prožití bar micva je v tom určující. Ale ohledně bar micva existuje i hořká anekdota: Jeden student dostane od svého rabína deštník. „Proč mi dáváš deštník, rabi?“ ptá se chlapec. „Protože jsem si jist, že ho v příštích letech otevřeš častěji než Tóru.“ Je v tom stesk rabínů nad tím, jak se po bar micva mění vztah mladých k tóře. Je velký úkol rabínů je v tom vztahu udržet. Ohledně iniciačního rituálu se liší pohled ortodoxního a progresivního judaismu. Já zastupuji ten progresivní, liberální judaismus, ve kterém mají muži a ženy egalitární postavení, jsou počítáni do modlitebního kvóra. Bar micva tedy v progresivním směru platí jak pro chlapce, tak pro dívky, kde se obřad jmenuje bat micva.
